Mezi českými literárními vědci druhé poloviny 20. století zaujímá výjimečné místo Vladimír Macura (1945–1999). Kromě odborných a populárně naučných textů stíhal psát také povídky a romány, překládat a iniciovat četné kulturní akce a po roce 1993 vést Ústav pro českou literaturu AV ČR. Vedle dvou letošních publikací, v nichž jeho osoba zaujímá prominentní, či dokonce dominantní místo (Historické fikce a mystifikace v české kultuře 19. století a Přátelský podvod. Mystifikace (nejen) v české literatuře 20. století) vyšla nedávno i obsáhlá kniha, které je této výjimečné osobnosti věnována cele. Nese název Ten, který byl: Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou a jejím autorem je Macurův dlouholetý spolupracovník Pavel Janoušek.

Kniha přibližuje Macurovo myšlení a dílo „od juvenilní básnické tvorby v časech ostravského mládí přes léta studentská až po dobu, kdy se stal uznávaným sémiotikem a spisovatelem“, způsob, jakým si dělal výpisky z literatury, jak je třídil a jak tento materiál využíval ve své tvorbě vědecké i beletristické. Přináší bibliografii Macurových textů. Prozrazuje i jeho neuskutečněné ediční plány a informuje, že Academia chystá vydávání Spisů Vladimíra Macury, kde se snad dostane i na texty dosud nepublikované, což je třeba velmi přivítat.

Janoušek v knize popisuje Macurovo – dosud pro většinu – nepříliš známé dětství, kdy svoje pedagogy zdravil vážně míněným „Čest práci“ (i na škole, kde na to nebyli zvyklí), i jeho práce, v nichž komunistický mýtus dekonstruoval, což se podle Janouška dá v jistém smyslu chápat také jako „sběr usvědčujícího materiálu proti sobě samému“.

Líčí Macurův vztah ke strukturalismu, ze kterého většina literárních vědců jeho generace vyšla a který si prý až „zbožštili“, i jeho postupné objevování významu toho, co je „za textem“. Nepřehlédnutelná v tomto hledání přitom byla roli sovětského sémiotika estonské národnosti Jurije Lotmana, jehož myšlenky a koncepty u nás Macura propagoval a aplikoval ve svých vlastních textech. Kniha popisuje Macurova studia i jeho začátky v Ústavu pro českou literaturu, kde byl nejprve spíše trpěným zaměstnancem. Jeho tehdejší nadřízený Vladimír Dostál ale chtěl údajně mít ve svém oddělení i nějakého strukturalistu, protože se prý snažil si na pracovišti „programově pěstovat buržoazní hnilobu“, aby měl s kým polemizovat. Pokračuje vyprávěním o postupném upevňování Macurovy pozice i poutavým popisem významných projektů, které inicioval: Průvodce po světové literární teorii 20. století, který nedávno vyšel v aktualizovaném vydání, a Slovníku světových literárních děl, u něhož bylo někdy obtížné sehnat dostatečně schopné a ochotné spolupracovníky, a některá hesla tak vznikala především na základě zahraničních sekundárních zdrojů.

Hlavně ale recenzovaná publikace přibližuje, jak se Macura dostal k tématu své asi nejznámější knihy (a současně povinné četby všech vysokoškolských studentů bohemistiky): Znamení zrodu: české národní obrození jako kulturní typ. Nejprve prý chtěl navázat na svoji diplomovou práci o neologismech u Františka Halase a připravit příspěvek o neologismech u Josefa Jungmanna. Přečetl tedy jeho překlad Ztraceného ráje (plus knihy o Miltonovi) a čekal, co to udělá – ale „neudělalo to nic“. „Ze zoufalství“ tedy začal číst četné další související texty a pak to „konečně kříslo“: vykrystalizovalo v něm téma jazyka a národněobrozenské ideologie. V knize, která na základě toho vznikla, pak Macura mimo jiné ukazuje, jak podle Janouška „velebení ,otcové a zakladatelé‘ národa v zájmu zvolené nacionalistické ideologie ,lhali‘ sami sobě i druhým“. Výraz „lhali“ přitom – přiznaně vyostřeně – používá Janoušek, Macura dává přednost slovům hra a mystifikace: „Tedy slov[ům], která on rozhodně nevnímá negativně a která mu umožňují popisovat a analyzovat ,podivné‘ jednání dávných vlastenců, aniž by je dehonestoval. Ba dokonce naopak: umožňují mu nahlížet toto jednání s nemalými osobními sympatiemi.“ To vyjadřovala také předmluva k druhému vydání Znamení zrodu: „V jistém smyslu bude snad náš pohled demystifikační, alespoň v té míře, v jaké je demystifikační pohled na začátek jako na začátek. Avšak je naším přáním, aby i za žánrem vnuceným autorovým odstupem a snad i za jeho přeintelektualizovanou shovívavostí bylo dobře čitelné čiré dojetí, okouzlení a možná trochu nostalgický smutek.“

Macura přitom navzdory tomu, že odkrýval jistou „vykonstruovanost“ českého národa, přinejmenším na počátku 19. století, nesklouzával k extrémním tvrzením o tom, že národy nejsou „nic než“ konstrukty, případně že ten český naši obrozenci „zkonstruovali“ zásadně špatně. Naopak přiznával, že národ je organická součást lidské kultury, a dodával, že pokud při jeho zrodu či obnově sehrála svoji roli i jistá mystifikace, pak se to týká nejen pojmu národ: „Pobývání mimo ,přirozenost věcí‘ je naší druhou přirozeností.“

Navíc se sám Macura v jistém smyslu také stal „obrozencem“, a to estonským. Podle Janouška totiž „nelze přehlédnout zjevnou podobnost mezi příběhem, jenž ve Znamení zrodu vyprávěl o jungmannovské skupině, a příběhem, jenž on sám uvedl v život, když se oddal snu o Estonsku a v jeho jménu nejenom překládal, ale také vymýšlel a organizoval řadu hravých a mystifikačních aktivit… Stojíme před naprosto unikátní situací, kdy určitý člověk vyprovokuje kolektivní hru na (prostorově) velmi vzdálenou a svým způsobem značně fiktivní národní kulturu a současně jako literární znalec zkoumá tu fázi národní kultury vlastní, v níž podle jeho přesvědčení naši předci sehráli hru víceméně analogickou.“ A totéž proplétání autor ukazuje v kapitolách věnovaných Macurovým románům dějově zasazeným do 19. století, jejichž souhrnný název ostatně inspirovaly i pojmenování celé Janouškovy knihy. Upozorňuje například na to, v kolika rysech se Macura podobal F. L. Čelakovskému, jednomu ze dvou hlavních hrdinů románu Guvernantka.

Janoušek záslužně připomíná i další Macurovy více či méně mystifikační aktivity: vědecké konference o tématech jako rusalky či o filmu Mrazík (ale také zcela vážně pojatou konferenci na téma pivo); vymýšlení podvržených recenzí na neexistující dílo nebo recesistických nápisů na studentském majálesu: „Ať žijí naši rudí bratři, ale ve své rezervaci“. Janoušek obšírně a s gustem vypravuje i tom, jak se Macura pokusil jeden a týž příspěvek udat ve třech různých tiskovinách pod třemi šiframi: „Ma“, „cu“ a „ra“. Nebo jak v době, kdy Ústav pro českou literaturu musel opustit budovu na náměstí Republiky, napsali společně fiktivní dopis, v němž jistá japonská firma nabízela vedení ústavu možnost setrvání na původním místě výměnou za to, že se zaměstnanci budou vedle české věnovat také japonské literatuře. Na řadě těchto podniků se přitom podílel i Janoušek sám.

Jen letmo a s ostychem se zato autor dotýká Macurova soukromého života, nakolik to v tomto případě vůbec jde. Zmiňuje jeho (nijak tajný) rozvod i nové manželství, ale třeba i náboženskou konverzi jeho dcery, s níž se možná vyrovnával i prostřednictvím některých svých beletristických textů. Třeba v povídce, v níž se bezvěrec ocitá uprostřed katolického obřadu, s nímž není schopný se identifikovat, a nakonec se dokonce dostává do situace, kdy se prý nemůže vyhnout vlastně svatokrádežnému přijetí eucharistie. Více se ovšem Janoušek věnuje postavě Velkého Epika (či Vládce příběhů), jež vystupuje hned v několika Macurových prózách. Toto božstvo prý nepřipouští, aby život plynul „jen tak“, ale „miluje literární stavbu věcí životních“. Podle autora si Macura v této postavě personifikoval aspiraci vyprávět „velký promyšlený a vypointovaný příběh“. Zároveň ale šlo o „princip, jenž podle stejných pravidel vládne celé naší existenci“ i proplétá fiktivní příběhy, takže „je svým způsobem jedno, jestli spisovatel píše o životě samotném nebo o literatuře, neboť obojí je součástí našeho bytí“. Sám Janoušek těsně před závěrem knihy přebírá tuto figuru, když vyjadřuje Macurovu i svoji víru, že „poznáním sémiotických kořenů a mechanismů, z nichž vyrůstá naše vědomí a sebevědomí, jsme schopni uvidět své vlastní klamy a iluze z odstupu a získat tak alespoň částečnou moc nad svými osudy. Neznamená to sice, že přestaneme být účastníky hry, již s námi život jako Velký Epik hraje, avšak můžeme ji alespoň začít hrát vědomě a s lepší znalostí pravidel.“ Pak už následuje jen autorovo patetické rozloučení, které je adresováno – v druhé osobě singuláru – přímo Macurovi.

Kniha Ten, který byl: Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou není psána z odstupu, naopak autor neskrývá, že byl Macurovým přítelem, a právě proto má vhled do četných Macurových aktivit. Člověk ne tolik zasvěcený by ji jistě napsal jinak. Je každopádně velkou Janouškovou zásluhou, že svojí objemnou knihou připomněl a v detailech vylíčil fascinující myšlení a práci všestranně vzdělaného odborníka, který dokázal psát zasvěceně, čtivě, vtipně, poutavě a zároveň bez toho, aby kohokoli zesměšňoval nebo na někoho přehnaně útočil – naopak do svých textů uměl Macura vkládat kromě hravosti i jemnou sebeironii. Autor současně představil vědce, který vytvářel i populární fejetony (shromážděné do knihy Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony), jež zůstávají dodnes aktuální. Například ten o mostu, který měl už podle Františka Palackého představovat český národ „mezi Německem a Slovanstvem, mezi východem a západem v Europě“, kterážto představa se v jisté době stala záchranou proti nastupujícím snahám českou kulturu vtáhnout „se vším všudy do sféry východní“, je pak v současnosti možná aktuálnější než v době svého vzniku na počátku devadesátých let. Bohužel.

Snad Janouškův opus přispěje k tomu, že se Macurovy myšlenky stanou trvalou součástí „české národní sebereflexe a paměti“. Velmi bychom to potřebovali.