Kde vlastně začíná Orient? Podle britského historika Andrewa Wheatcrofta pro mnohé Angličany končí barbarský svět u Calais; Henri Massis soudil, že součástí zrádného Orientu, proti kterému se musí bránit římsko-katolický Západ, je i Německo (a ovšem i země slovanské);¹ podle knížete Metternicha ležela hranice Asie na vídeňské výpadovce ve směru do Uher,² a kancléř Adenauer prý při vjezdu do Pruska pohrdlivě poznamenával: „Asie“. V Poznani se říká: Na východ od Konina Asie se začíná (jde přitom o město ležící daleko na západ od dnešních polských východních hranic) a pro mnohé Poláky začíná na řece Visla; podle obyvatel Varšavy je Asie „na Pradze“, tedy v pravobřežní čtvrti Praga.³ Pro některé Chorvaty pomyslná hranice probíhá Záhřebem.⁴ Obyvatelé Bratislavy někdy v nadsázce považují za Orient už oblast za Váhem.⁵ Podle mnoha starších a někdy i současných západních cestovatelů začíná Orient, nebo aspoň Balkán, na českých hranicích nebo přímo v Praze. A jeden autor se pokusil o jakési zobecnění: Orient začíná vždy „východně od momentálního stanoviště pozorovatele“.⁶

Ostatně někteří naši předchůdci tvrdili, že český národ je v Evropě „stejně vzdálen východu jako západu“ (F. Peroutka),⁷ a popsali mnoho papíru na téma, zdali bychom neměli být mostem mezi Východem a Západem, přičemž v praxi dělali po roce 1938 všechno proto, abychom se součástí (komunistického) Východu stali, čehož potom někteří příliš pozdě litovali. Být dnes součástí „exotického“ Východu nemusí být samo o sobě nutně negativní. Jestliže třeba uherští vzdělanci v 18. a 19. století urputně zápasili s orientální či „poloorientální“ pověstí vlastní země, tato pověst se naopak koncem 20. století stává lákadlem pro moderního turistu.⁸ I když se ve Vídni stále připomíná vítězství z r. 1683 jako záchrana Evropy a křesťanství před Turky a islámem, zároveň zde roku 2000 vyšla výpravná publikace oslavující tureckou tvář města.⁹ Český malíř Adolf Born dokonce želí toho, že osmanská vojska nedobyla Vídeň a že se území Čech skutečně nestalo součástí osmanské říše. Když jeden z českých cestovatelů popisoval roku 1874 zbytky dávné turecké přítomnosti v Budapešti, již tehdy se u hrobu súfijského básníka jménem Gül Baba, prohlášeného sultánem za ochránce města, do jeho líčení vkrádala jistá nostalgie: „Starý Gül Baba odpočívá tu jako vojín, jejž zde jeho vezír na stráži zapomněl a jenž opuštěn od svých zde prach musulmanů střeží… Snad když v tichých nocích měsíc nad krajinou vychází, zde se mu zdává o stříbrnojasném Bosporu a východních minaretech, z nichž zbožný muezzin svou modlitbu k Mekce posílá. Žilť tehdáž, kdy se ještě na věžích budínských půlměsíc třpytil. Od té doby ustupovala moc osmanská vždy dále a dále k jihu a nyní jest stlačena až na nejzazší koutek Evropy, jen hroby dervišů a vezírů jejich sem tam roztroušené ukazují dávnou její rozlehlost, tak jako ukazují zkameněliny mořských zvířat až dosud krajiny, z nichž moře již dávno ustoupilo“.¹⁰ V jiných městech, v nichž Osmané panovali déle, oproti tomu najdeme třeba jen jeden jediný turecký nápis na hlavním náměstí, jako v Temešváru, nebo bývalé mešity, z nichž se některé rozpadávají a v jiných se k potupě islámu servíruje alkohol, jako v Soluni.¹¹ U nás sice podobných starých „autentických“ pozůstatků reprezentantů exotických krajin mnoho nenajdeme, ale – jak uvidíme – i tak se někteří bojí připustit, že by třeba minaret v lednickém areálu mohl mít cokoli společného s islámem. Stále prostě platí, že to, co je cizí a exotické, nás současně děsí, ale i láká a přitahuje: ostatně už v Tacitově spisu Germania (98 n. l.) se pohrdání barbary mísí s obdivem k jejich drsným a přísným mravům… Budeme se zabývat i českými variantami „orientalismu“, jak ho chápal Edward Said. Ať již měl Orient pozitivní či negativní konotace, byl podle něj vždy a především představou západní mysli, souborem reprezentací, jejichž logika i gramatika měly zdroj v západní kultuře samé, a nikoliv v setkávání s lidmi a společnostmi Blízkého východu, byla to distribuce určitého geopolitického vědomí do estetických, vědeckých, ekonomických, sociologických, historických a lingvistických textů. Většina textů určovaná orientalismem je podle Saida psána vysoce tendenčně a nepřátelsky, „jako by každý viděl islám jako odraz dle své libovůle zvolené slabosti“.¹² I když Said přiznává, že obraz Orientu jako celku v západním pohledu kolísá mezi pocity opovržení a radostným rozechvěním či strachem z neznámého, jednoznačně podle něj převládá pojetí Orientu jako něčeho neměnného, zaostalého a obecně podřadného, čeho je třeba se obávat a ovládnout to. Jeho konceptu bylo a je leccos vytýkáno;¹³ a jestliže zdůrazňoval úzké spojení orientalismu a kolonialismu, četné kapitoly této knihy ukazují, že se orientalistické předsudky uplatňovaly i u těch, kteří v dané oblasti neměli žádné či téměř žádné mocenské zájmy. Z jistého úhlu pohledu můžeme ale vyzdvihnout, že Said – aniž to věděl – rozbíjel orientalistické stereotypy také o „nás“, Češích.

Tato kniha dále zkoumá, jak se čeští cestovatelé hlavně v 19. a na počátku 20. století znovu a znovu vydávali do „pohádkových“ měst pomyslného Orientu a co pod tímto pojmem vlastně rozuměli. A někdy také, jaký obraz „exotických měst“ si dopředu vykonstruovali¹⁴, jak posléze tato představa obstála při konfrontaci s realitou a jak se české vnímání oněch oblastí (na základě v češtině dostupných cestopisů i dalších textů včetně těch fiktivních) vyvíjelo dále až do současnosti, i když dnes už je role tištěných cestopisů mnohem méně významná než v minulosti, protože dnes už dané oblasti četní Češi poznávají na vlastní kůži sami nebo díky televizi a internetu. Autor netvrdí, že mohl obsáhnout všechny v češtině vydané texty o daných lokalitách, ale snad se mu podařilo vytvořit z nich reprezentativní výběr. Mnohokrát se přitom v různých variantách opakuje scénář, který na obecné rovině výstižně popsal Karel Čapek, když líčil, jak člověk jedoucí ve vlaku závidí lidem, kteří žijí za okny, jež míjí, a oni zase závidí jemu. Z tohoto hlediska „daleká zem není ta, která leží daleko, nýbrž ta, ve které nejsme. Daleká země je ta, do které nikdy nedojedeme, nebo ta, kterou necháváme za sebou. Nikdy jsem nebyl v daleké zemi; a jel jsem někdy mnoho dní vlakem i lodí, abych našel, že daleká země je někde jinde anebo u nás doma. A ať ten pán v okně vagonu jede kamkoliv, nikde ho nepotká dobrodružství; neboť jakmile se něco opravdu stane a musí se opravdu prožít, přestává to být dobrodružstvím; je to jen sakramentská skutečnost“. A podobně je tomu i s pojmem Orientu…

Ve druhé části se zaměříme také na otázku, jak nyní naopak „exotično“ stále více proniká i k nám. Kniha v tomto směru není nijak symetrická, takže v ní čtenář bude marně hledat texty o Slovácích, Srbech či Rusech v Čechách, i když obsahuje kapitoly o Češích v Bratislavě, Moskvě či Bělehradě. Ale snad to vynahradí pasáže o aktivitách jako břišní a indiánské tance a capoeira, čajové obřady, tantra či jóga, asijská bojová umění nebo pěstování bonsají. O existenci ničeho z toho naši předci před sto dvaceti lety většinou vůbec neměli tušení, až na zcestovalé Čechy jako Kořenský, Hálek nebo Neruda a četné další, dnes zcela zapomenuté poutníky (a později i jejich čtenáře). To, co popisovali ve svých cestopisech z dalekých zemí či zahraničních světových výstav, mezitím ve velmi konkrétní podobě dorazilo i do Čech. Měli bychom si na tento fakt zvykat a reflektovat ho. K tomu by tato kniha chtěla skromným dílem přispět.
 

1. S Massisem a jeho knihou Obrana Západu u nás polemizoval Václav Černý: „Klásti rovnítko mezi leninism a asiatská náboženství vykoupení, mezi teorii revoluční, která tím samým je filosofií aktivního činu par exellence, a kvietistickou nauku absolutního odumření vůle! Ale Massis nemůže jinak, když přece identifikoval jednak Rusa s indickým páriou a Číňanem, jednak uznal, že kultura latinská a civilizace křesťanská nemají úhlavnějšího nepřítele nad toho, jenž vládne z Moskvy“ (ČERNÝ Václav. Tvorba a osobnost I. Praha: Odeon, 1992, s. 300). ^zpět
2. Wheatcroft, Andrew: Nevěřící: střety křesťanstva s islámem v letech 638–2002. Praha 2006 ^zpět
3. Podle sdělení Macieje Ruczaje. ^zpět
4. Podle sdělení Jaroslava Otčenáška. ^zpět
5. Smatana, Ľubomír. Jánošíci s těžkou hlavou: mýty a realita Slovenska očima českého reportéra. Praha: 65. pole, 2010, s. 140. Ti srdnatější prý sleví a „jsou ochotni připustit, že ještě existuje střední Slovensko“. ^zpět
6. Beyerl, Beppo. Vídeň: [kompletní průvodce na cesty]. Brno: Computer Press, 2009, s. 107. V originále je ovšem místo Orientu Balkán. Právě východní hranice Evropy je hranicí velni nestálou, po mnohá staletí byla za tuto hranici považována řeka Don (Hlaváček, Petr. Kde končí Evropa. In Duchhardt, Heinz et al. Bruncvík a víla: přemýšlení o kulturní a politické identitě Evropy = Bruncwik und die Nymphe: die Überlegungen zur kulturellen und politischen Identität Europas. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2010, s. 20). ^zpět
7. Hahnová, Eva, ed. Evropa očima Čechů: sborník ze sympozia konaného v Centru Franze Kafky ve dnech 22.–23. října 1996. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1997, s. 105 ^zpět
8. Tancer, Jozef. Neviditeľn​é mesto. Prešporok / Bratislava v cestopisnej literatúre. Bratislava: Kalligram 2013 ^zpět
9. Tomenendal, Kerstin. Das türkische Gesicht Wiens: auf den Spuren der Türken in Wien. Wien: Böhlau, 2000 ^zpět
10. Brábek, František. Procházky po Uhrách. v Praze: Fr. A. Urbánek, 1874, s. 45. ^zpět
11. Lukavec, Jan. Zápisky ze Soluně. ^zpět
12. Said, Edward W. Orientalismus: západní koncepce Orientu. Praha: Paseka, 2008, s. 238. ^zpět
13. Saidova kniha je nejen podle mne příliš nivelizující a nedostatečně diferencuje. I když chce bořit stereotypy, autorovo vylíčení západních orientalistů je samo velmi stereotypní. Podle I. T. Budila Said např. nevzal v úvahu, že zvláště v Indii mělo vytváření orientalistiky dialogický charakter a podíleli se na něm nejen Evropané, ale i jejich indičtí spolupracovníci z řad bráhmanů. Podle M. Hály největší paradox Saidova přístupu spočívá v tom, že podrobil kritice právě tu tradici evropského osvícenství, která začala odvěké kulturní předsudky postupně odbourávat cestou intenzivního zkoumání mimoevropského světa. Přitom zájem orientálních zemí o Evropu byl mizivý i v době, kdy mělo zvláště Turecko srovnatelnou vojenskou sílu a Evropu ohrožovalo, a později velmi často zůstával u krajně zjednodušujícího stereotypního obrazu ďábelského, mravně vyprázdněného a přetechnizovaného Západu (Lukavec, Jan. Orientalismus. In Müller, Richard, ed. a Šidák, Pavel, ed. Slovník novější literární teorie: glosář pojmů. Praha: Academia, 2012). Podle Wilhelma Halbfasse jde o ryze „západní“ koncept: Said sice mluví jménem Arabů, ale nemluví o islámských hodnotách, necituje tradiční muslimské autory, nenabízí žádnou alternativu, jeho kritické impulsy jsou inspirovány a vedeny západními vzory (Franco, Eli, ed. a Preisendanz, Karin, ed. Beyond Orientalism: the work of Wilhelm Halbfass and its impact on Indian and cross-cultural studies. 1st Indian ed. Delhi: Motilal Banarsidass Publishers, 2007, s. 7). ^zpět
14. Co je to „exotično“, je ovšem především otázka přístupu, hledat se dalo i velmi blízko, třeba za branami vlastního města. Podle Jiřího Raka v době, kdy velké národy „nesly pochodeň evropské civilizace do zámořských zemí a naplňovaly tak podle svých představ osudovou úlohu bílého muže, si česká potřeba exotična musela hledat i jiné cíle“. Naší „vlasteneckou Indií“ tehdy mohl být například i český venkov, kde naši předci hledali stopy života starých Slovanů (Lukavec, Jan. Recenze na knihu Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století.) ^zpět