Po 25 letech vyšlo rozšířené a přepracované vydání důležité příručky Průvodce po světové literární teorii 20. století. Sto tři hesel v ní představuje vědecké koncepce, které zásadně ovlivnily myšlení o literatuře. Podle anotace byla vybrána jak díla kanonická, ale stále diskutovaná a aktualizovaná, tak podnětné práce z posledních let, a to nejen z literární vědy, ale i lingvistiky, filozofie, mediálních studií či psychologie. Nad zpracováním hesel se sešel tým téměř padesáti odborníků. Celek uvozuje studie literárního teoretika a historika Aleše Hamana, která v diachronním průřezu shrnuje hlavní metodologické trendy a poskytuje čtenáři vodítko při hledání vazeb mezi jednotlivými vědeckými koncepty.

Encyklopedie byla rozšířena o třicet tři prací autorů, jako jsou například Pierre Bourdieu, Jonathan Culler, Gilles Deleuze, Stanley Fish, Michel Foucault, Jacques Lacan, Marshall McLuhan či Raymond Williams. Vyřazeny naopak byly knihy některých autorů z bývalého východního bloku (jako Karel Marx a otázky umění nebo Lenin a literární věda), ale třeba i skvělá kniha Teoretické problémy překladu od Francouze Georgese Mounina, která ovšem mezitím vyšla česky. Původní heslář slovníku (iniciovaného v osmdesátých letech Vladimírem Macurou) zůstal ve značné míře zachován, hesla ovšem byla aktualizována „z hlediska současné recepce a hodnocení představovaného díla“ (některá hesla tak mají dva autory). Každé heslo uvádí překlady knihy po celém světě. Dále pak má ideálně obsahovat „podrobnou a komentovanou excerpci původního textu představujícího jedinečnou vědeckou koncepci. Zasazuje ho do nejširšího dobového kontextu, souvislostí metodologických a interdisciplinárních, postihuje rovněž historii daného vědeckého problému a další vývoj diskuse.“ To ovšem platí pro jednotlivé kapitoly v nestejně velké míře. Někde se autor daného hesla nebojí obsáhlé polemiky s představovaným konceptem (Jan Matonoha vůči Luce Irigarayové), případně seznamuje i s českou recepcí slavného díla (a to včetně zamítavých ohlasů, jako v případě reakce Lubomíra Doležela na Auerbachovu Mimesis). Jindy tato část v podstatě chybí, nebo je velmi stručná, kupříkladu Edward Said měl rozhodně mnohem více kritiků než jen Bernarda Lewise a paleta jejich námitek byla nesrovnatelně širší, než uvádí autorka příslušné kapitoly. Ve chvíli, kdy jsou už mnohá díla zařazená v Průvodci dostupná i v češtině (na rozdíl od doby prvního vydání), se přitom shrnutí obsahu může zdát až nadbytečné a o to více by byla potřebná jejich kritická reflexe.

Součástí hesel jsou také odkazy na sekundární bibliografii. V editorském úvodu, příhodně nazvaném Průvodce Průvodcem, vysvětluje Alice Jedličková, že se „v současnosti potýkáme s cirkulací množství neověřených dat i s rychlým vznikáním a zanikáním datových zdrojů“. Proto deklaruje, že byly preferovány „tradiční prameny knižní a časopisecké“ (s tím, že k internetovým zdrojům navnaděný čtenář dospěje sám). To je postup pochopitelný, ovšem není rozhodně uplatňován důsledně, zvláště co se týká českých recenzí na daná díla. Někdy jsou – v rámci těch tištěných – uváděny jen některé, jindy pro jistotu žádné, jako v případě zmiňovaného Saidova Orientalismu. Přitom informace o českých textech, které o knize pojednávají, by podle mne byla pro českého čtenáře užitečnější než poznatky o tom, kdy dané kanonické dílo vyšlo v urdštině či finštině, případně jak přesně se v těchto jazycích jmenovalo; v případě vietnamštiny či čínštiny se to čtenáři ani nedozvědí, což pro většinu z nich ovšem nepředstavuje žádnou větší újmu. Samozřejmě ovšem platí, že údaje o textech vztahujících se k tématu není těžké vyhledat v knihovnických databázích.

Jedličková také v závěru Průvodce Průvodcem chválí práci svého týmu: „Kavárenské diskuse nad sluncem přesvíceným monitorem patří k editorčiným nejhezčím vzpomínkám na tuto práci. Radost jí přináší i vědomí, kolik šikovných lidí z různých oborů a pracovišť bylo ochotno vložit do tohoto svazku svoje vědění a zkušenosti.“ K poslední větě se může recenzent připojit, i když u práce tohoto typu je vždycky možné vznést námitku, proč nebyli ke spolupráci přizváni další odborníci (například kulturní antropologové) a co vše tam ještě chybí, třeba proč v ní čtenář nenajde Victora Turnera, Clifforda Geertze nebo Reného Girarda (druzí dva jsou jen dvakrát zběžně zmiňováni).

Každopádně i dnes má jistě smysl – zvláště pro ty, kteří se s literární vědou teprve seznamují – vydávat přehledové příručky tohoto typu. Nabízí se ale ještě otázka, zdali by si dnes někdo troufl vydat i přepracovaný a ve své době také velmi záslužný Slovník světových literárních děl, sepsaný rovněž pod Macurovým autorským vedením. Vzhledem k tomu, že dva obsáhlé lexikony literární teorie u nás v nedávné době vyšly, toto dílo by bylo možná ještě potřebnější a záslužnější.