O tom, co se po zhroucení komunismu odehrávalo v Rusku, u nás vycházejí desítky knih, zpravidla od zahraničních autorů. Nedávno ale vyšla původní publikace Ztracená země. Příběh moderního Ruska, a vůbec ne špatná. Napsal ji Filip Scherf, český odborník na mezinárodní vztahy, zejména v Rusku a východoevropské oblasti, s přesahem do sféry bezpečnosti a etiky. Působí na University of St Andrews ve Velké Británii a na Univerzitě Karlově v Praze. Scherf v knize vychází z velkého množství zdrojů, z nichž jen malá část byla přeložena do češtiny, a poznatky syntetizuje. Jednotlivé události chronologicky řadí a popisuje s větším odstupem, stručněji a přehledněji než třeba Zygarovi Všichni muži Kremlu. Stručná historie současného Ruskaa bez některých nepotvrzených tvrzení jako v Satterově knize Tma na úsvitu. Nástup ruského zločinného státu.    

Scherf nezačíná u dávné mongolské nadvlády, ani u toho, jak deziluzivně ruskou říši líčil v 19. století Astolphe de Custine, ale až v minulém století. Přesněji u Winstona Churchilla, který Američany během druhé světové války právem varoval před sovětským diktátorem Josifem Stalinem a apeloval na prezidenta Franklina D. Roosevelta, aby západní spojenci osvobodili Evropu dříve, než ji obsadí sovětská vojska. Nicméně Roosevelt nejenže nevyslyšel Churchillovo naléhání, ale se „strýčkem Joe“, masovým vrahem Stalinem, se dokonce tajně setkával za zády britského premiéra. V tom se podle autora odrážela americká ignorace skutečných ruských záměrů, totiž obsadit východní Evropu a dosadit loutkové komunistické vlády, a také to, že Spojené státy nahlížely Rusko specifickým prizmatem, totiž „prostřednictvím domněle univerzální nadřazenosti amerického modelu liberální kapitalistické demokracie“.

Tato chyba se podle něj opakovala i po roce 1989. Pro amerického ekonoma JeffreyhoSachse, jenž si zavádění tržních reforem „vyzkoušel“ v nově demokratickém Polsku, kde od roku 1989 působil jako vládní poradce, neexistovaly podstatné historické, etnické, kulturní ani jiné nuance mezi jednotlivými postkomunistickými zeměmi. „Nebojte se, když to fungovalo v Polsku, půjde to i v Rusku,“ uklidňoval v „blaženém ignorování reality“ Sachs, když na počátku devadesátých let působil jako poradce ruského premiéra Jegora Gajdara a ministra financí Borise Fedorova pro makroekonomické politiky. „Byl přesvědčen, že šoková

terapie nejenže může fungovat prakticky ve všech zemích nehledě na místní specifika a soudobý kontext.“ Nepovedlo se a místo svobodného a demokratického Ruska vznikla „anarchistická klanová společnost plná zločinu a násilí“. Na konci desetiletí experimentů toužil v ruské společnosti po západní demokracii již málokdo. I když postupně se stabilizující Putinův režim se dlouho snažil Západu nastavovat liberální tvář. Obama i po neporozumění s Putinem doufal v úspěch resetu vztahů mezi oběma zeměmi, a to na základě své osobní spolupráce s Dmitrijem Medveděvem. Obamův tým chtěl prý „vybudovat“ Medveděvovu pozici a udělat z něj jakéhosi „ruského Obamu“ nezávislého na Putinovi, což ale bylo iluzorní.

Mnozí západní politici přitom Rusko podceňovali. Autor přímo píše o americkém zlehčování

vážnosti ruské hrozby, které pokračovalo i po anexi Krymu. „Rusko nás nemůže oslabit,“ utěšoval spoluobčany Obama. „Je to menší a slabší země, jejich ekonomika kromě ropy, plynu a zbraní neprodukuje nic, co by si chtěl kdokoliv kupovat.“

Zato Putinův odpor k Západu se stupňoval. Zvláště silným mementem prý pro něj byl mocenský pád Muammara Kaddáfího a jeho drastická smrt, jíž přecházelo lynčování davem. Putin protestoval, že ať byla Kaddáfího Libye jakákoli, nikomu to nedovolovalo vměšovat se

do jejích vnitřních politických záležitostí. Intervenci NATO v Libyi Putin vnímal nikoliv izolovaně, ale jako další Amerikou vedený zásah proti nepohodlnému režimu. „Kdy přijde na řadu Rusko?“ ptal se.  

Kvůli strachu ze svržení, které ale žádný vrcholný západní politik vážně neplánoval, posiloval autokratickou moc, což jeho ideologové racionalizovali oprášením starších tezí o Moskvě jako třetím Římu, který sjednotí globální Jih v boji proti podle nich „dekadentní západní dominanci“. Podle mínění ruské elity právě autokraticky centralizovaný systém vládnutí, podporující autonomii a nezávislost, „umožnil Rusku přečkat tak dlouho v natolik nepřátelském a nejistém geopolitickém prostředí“, a chtějí ho uchovat i pro budoucnost.  

V důsledku toho všeho tamní elita i miliony občanů formovaných její propagandou žijí ve vlastní verzi světa, která se stále méně podobná těm obecně přijímaným v naší části světa. Německá kancléřka Angela Merkel to už v době krymské anexe pojmenovala slovy, že Putin „žije na jiné planetě“. K vyjádření téhož autor v úplném závěru cituje romanopisce Vladimira Sorokina, že toto Rusko se jako „obrovský ledovec odlomilo od evropského světa a odplulo pryč do neznáma“, a také verše Anny Achmatovové, původně napsané o jejím manželovi, který padl za oběť stalinismu, avšak odpovídající i současnému osudu „ztracené země“.  

To, jak někteří soudobí tamní umělci možná předvídali, kam směřuje vývoj Ruska, by bylo samostatné téma a někteří čeští odborníci se muvěnují, viz knihu rusistky Michaely  Peškové Vladimir Sorokin: the future of Russia (University of West Bohemia, 2022) nebo plánovaný titul Souostroví Rusko ve válce Tomáše Glance.

Scherfova kniha je napsána jasným, úsporným a spíše neemocionálním stylem. To, že náhle končí v básnických metaforách, pro někoho mlhavých, je radikální stylistický zvrat. Možná svědčí o tom, že sice umíme racionálně diagnostikovat, jak se Rusko (a jeho vztahy se Západem) do současného stavu dostalo. Ale méně už, jak z toho ven…