Pavel Janoušek: Lze se vyučit na spisovatele?, in Zelinský, M. (ed.): Registr uměleckých výkonů, Akademie múzických umění, Praha, 2010, 112 s.

Sborník Registr uměleckých výkonů (RUV) je důležitá a záslužná kniha. Jejím cílem je otevřít debatu o metodice hodnocení „výsledků tvůrčí umělecké činnosti“, která by byla srovnatelná s již zavedeným (byť mnohdy kritizovaným) posuzováním výstupů vědeckého bádání. Miloslav Klíma (iniciátor projektu RUV) i další přispěvatelé si velmi dobře uvědomují, že kritéria hodnocení uměleckých výkonů budou vždy ošidná, zároveň však přesvědčivě poukazují na nezbytnost jejich zavedení – mj. kvůli spravedlivějšímu financování veřejných uměleckých vysokých škol.

Kvalitu sborníku však bohužel poněkud snižuje studie „Lze se vyučit na spisovatele?“, v níž Pavel Janoušek podává jakýsi heslovitý přehled dějin autorství a výuky tvůrčího psaní. Janouškův text přitom zasluhuje soustředěnou pozornost už proto, že jde o jediný příspěvek v této potenciálně přelomové knize, který se věnuje literatuře. Pro jistotu upozorním, že bych mohl být pokládán za podjatého, jelikož vyučuji na Literární akademii, o niž se Janoušek v závěru textu otřel (s. 58). Nebudu proto psát o současném postavení tvůrčího psaní v Česku, ale o tom, jak Janoušek konstruuje a ilustruje své obecnější literárněhistorické a literárněteoretické teze.

Značně vachrlatý je už jeho stěžejní názor, že literatura se „na první pohled“ (jemu ovšem i na druhý, pátý a desátý) „jeví jako aktivita [...] se školní výchovou téměř neslučitelná“ (s. 43). Janoušek totiž ve svém výkladu nekontrolovaně skáče od konstatování zjevných faktů (jako že školy tvůrčího psaní začaly vznikat až ve 20. století) k mnohem dalekosáhlejším tvrzením – např. že literatura se jeví jako aktivita „vzpírající se jakýmkoliv požadavkům na řemeslnou dovednost“ (s. 43) nebo že údajně odedávna převažovalo „pojímání spisovatelství jako neobchodní a neprofesionální činnosti“ (s. 48). Janoušek tedy velkoryse přehlíží jednak nejrůznější minulé básnické školy v užším slova smyslu (staroseverští skaldové, provensálští trubadúři atd.), jednak nesčetné případy, kdy se individuální autoři soustavně připravovali na literární dráhu pečlivým studiem a nápodobou svých předchůdců či současníků.

I z takto vyhrocené, kontroverzní teze by zajisté bylo možné vyvodit inspirativní závěry; autor textu však bohužel tápe i ve vlastních východiscích. Všeuměl Janoušek zkrátka na jednu hromadu přičinlivě snesl poznatky a poznatečky nejrůznějšího původu, ovšem výsledná směska vypovídá především o jeho nepoučenosti takřka ve všech oblastech, po nichž s takovou suverenitou těká.

Teatrolog Janoušek jako „výjimku“ z nekomerčního a neprofesionálního chápání spisovatelství vytýká drama, zvláště prý alžbětinské a zvláště prý (jak jinak) Shakespearovo (proč ne třeba divadlo španělského zlatého věku?). Popleteně ovšem dodává, že i Shakespeare „je vlastně jen výjimkou potvrzující pravidlo, neboť to, co lze říci o Shakespearových dramatech, už vůbec neplatí pro jeho poezii“ (s. 48). To je dost pythická formulace. Co přesně má být ta výjimka a co přesně má být to pravidlo? Chce nám snad Janoušek tajuplně naznačit, že to, co lze říci o Shakespearových dramatech, platí pro poezii Philipa Sidneyho? Nebo že to, co platí pro Shakespearovu poezii, lze říci i o dramatech Christophera Marlowea?

Ve skutečnosti se Shakespeare samozřejmě v daném ohledu od svých současníků nijak neodlišoval. Na básních se totiž v alžbětinské době nedalo vydělat zdaleka tolik jako na divadelních hrách už jen proto, že mnoho lidí zkrátka neumělo číst. Janoušek přitom nepochybně zná zásadní historický význam postupné demokratizace gramotnosti, neboť ji o něco dříve sám zmiňuje (s. 46); problém je ovšem v tom, že jedna část jeho textu leckdy netuší, co k danému tématu říká jiná. Mimochodem: jelikož Janouškův Shakespeare byl „ve své ,literární profesi‘ de facto amatérem bez zvláštního předchozího vzdělání“ (s. 48), lze jen tiše žasnout nad tím, odkudpak do jeho díla naskákaly všechny ty motivy z Ovidiových Proměn nebo postupy renesanční rétoriky.

Literární historik Janoušek se domnívá, že spisovatelé v blíže nespecifikovaném „průběhu dějin“ (tím se myslí před vynalezením počítačů?) používali „pero, inkoust a papír“ (s. 46), a poučuje nás, že „cílem [středověkého] trivia [...] nebylo žáka vychovávat ,na spisovatele‘, tedy k literární osobitosti“ (s. 45). To ovšem není divu, neboť středověké pojetí autorství nemá s moderní představou „literární osobitosti“ mnoho společného. Janouškovo tvrzení je tedy zhruba tak přínosné jako konstatování, že středověcí kovářští tovaryši se neučili vyrábět parní stroje.

Dokladem úporně opakovaného tvrzení, že literatura (prý i ve středověku a renesanci) byla „záležitostí individuálního talentu“, má být dále skutečnost, že „historie pečlivě zaznamenává“, u koho se Leonardo a Michelangelo školili v malířství či sochařství, avšak „o tom, že by je někdo vyškolil pro jejich literární tvorbu, nevíme nic, nepochybně proto, že nikdo takový nebyl“ (s. 47). Kdyby ovšem Janoušek příležitostně zalistoval Božskou komedií, hned ve 4. zpěvu by si všiml, s jakou úctou mluví největší básník pozdního středověku (nebo rané renesance) o „krásné škole“ svých předchůdců (Homér, Vergilius, Horatius, Ovidius, Lúkianos), k níž se směl v zásvětí na okamžik připojit. 15. zpěv potom obsahuje ambivalentní epizodu s Brunettem Latinim, jedno z nejpodivuhodnějších setkání učitele a žáka vylíčených v evropské literatuře: Dante nalézá Latiniho v sedmém kruhu Pekla mezi sodomity, zároveň se však k tomuto svému otcovskému mistrovi chová s nesmírným obdivem a láskou.

Literární kritik Janoušek se nerozpomněl na smršť avantgardistických manifestů a antologií; a kupříkladu z T. S. Eliota si patrně nepřečetl ani klíčový esej „Tradice a individuální talent“, takže nejspíš nemá tušení o výrazně „řemeslném“ pojetí autorství, které se odvíjelo od Eliotových (a Poundových) názorů i básnické praxe. Tudíž si zvesela vykládá o tom, že „avantgardní koncepty“ v literatuře 20. století prý „posílily důraz na mimořádnou roli básnické individuality“, kdežto „ve výtvarných uměních a v architektuře se souběžně vrátily k ideálu umění jako řemesla“ (s. 51).

Literární teoretik Janoušek vůbec nezná význam pojmu close reading, jenž označuje jednu z nejběžnějších technik literární interpretace. Tento termín sice nemá ustálený český překlad (mluví se např. o „pozorném“, „pečlivém“ nebo „detailním“ čtení), určitě se však nedá překládat jako „uzavřené čtení“ (s. 55); Janoušek tu zaměnil sloveso close („zavřít“) a stejně psané adjektivum. A když pak mnohomluvně objasňuje, že close reading „míří k vynášení vnějších soudů nad literaturou a k jejímu začleňování do nejrůznějších obecných myšlenkových a sociálních kontextů“ (s. 55), plete si azimut přesně o sto osmdesát stupňů.

Logik Janoušek dokáže vytvořit nejeden podivuhodně zašmodrchaný argument, který se po strašlivém zápolení nakonec zakousne do vlastního ocasu. Autorovi se přitom trochu zamotá třeba i význam slov starý a nový: „I [romantismus] si sice hledal svůj ideál v minulosti, nicméně jeho adorace nového (kterým se mohlo stát i to staré: konkrétně gotika) byla do budoucna silnějším a trvalejším impulsem [...]“ (s. 49). I tady lze pochopitelně zhruba odhadnout, co autor patrně chtěl napsat; podstatné ovšem bohužel je, co napsal ve skutečnosti.

Filolog Janoušek soustavně píše adjektivum english s malým e, což je hrubka na úrovni základní školy. Kromě toho také mudruje nad významem neexistujícího anglického slova beletrie (s. 50); z odkazu na Oxford Advanced Learner’s Dictionary přitom vyplývá, že má na mysli existující anglické slovo belles-lettres. Je poněkud trapné to připomínat, nicméně slova při svých cestách různými jazyky nabývají různých významů; českému výrazu beletrie tak v současné angličtině sémanticky nejvíce odpovídá nikoliv poněkud obstarožní slovo belles-lettres, nýbrž výraz fiction (v jednom ze svých významů).

Bohemista Janoušek si při výkladu začasté vypomáhá učebnicovými periodizačními formulkami, takže kupříkladu s příchodem romantismu podle něj nastala doba, kdy „správný umělec nemohl žít rutinně a pracovat jako řemeslník, musel se k dílu životem protrpět.“ To prý „vylučovalo [...] možnost spisovatele k jeho ,poslání‘ vychovávat“ (s. 48–49). Jistěže lze popsat spoustu papíru spekulacemi o tom, k čemu všemu se protrpěl nebo neprotrpěl třeba takový Mácha. Zajímavější nicméně je, že největší český romantik byl zároveň snad prvním novočeským autorem, jehož zápisky bohatě dosvědčují soustředěné a systematické úsilí o spisovatelské sebevzdělávání.

Amerikanista Janoušek si představuje, že americká kultura v prvních desetiletích 20. století „jen z povzdálí sledovala umělecké výboje v Evropě a s nimi spojený kolotoč moderních uměleckých směrů“ (s. 54). Souvisí to prý, bezstarostně práší Janoušek, s „pragmatičtějším charakterem tamní kultury“ (s. 54). Janoušek se tu zjevně stává obětí vlastní myšlenky, že chce-li se člověk stát spisovatelem, stačí mu pouhá „schopnost číst a psát a také přesvědčení, že je schopen prostřednictvím písma něco podstatnějšího sdělit“ (s. 46). Pokud by se nicméně Janoušek o americkém modernismu chtěl přece jen také „něco podstatnějšího“ dozvědět a byl by kvůli tomu ochoten nahlédnout aspoň do anglické Wikipedie, mohl by si pro začátek trochu počíst třeba o E. E. Cummingsovi, Hildě Doolittleové, Robertu Frostovi, Marianne Mooreové, Ezrovi Poundovi, Carlu Sandburgovi, Wallaci Stevensovi nebo Williamu Carlosi Williamsovi (pro stručnost se omezuji na básníky).

Odborník na tvůrčí psaní Janoušek si nedokázal ověřit jméno autora jedné z několika českých monografií věnovaných této disciplíně (Zbyněk Fišer, nikoliv „Fischer“ – s. 57). Ve svém pokusu o mezinárodní srovnání se (po zmínce o moskevském Literárním institutu Maxima Gorkého) víceméně omezuje na USA (přičemž častuje čtenáře plytkostmi typu, že mnozí američtí spisovatelé vystudovali tvůrčí psaní – s. 56). Ani slovo třeba o Austrálii, kde se tvůrčí psaní vyvíjí velice zajímavě, o čemž si Janoušek mohl zadarmo leccos přečíst v kvalitním odborném elektronickém časopise TEXT (http://www.textjournal.com.au). Nebo bližší příklad: je milé, že Janoušek ví, že v roce 1955 vznikl v tehdejší NDR Literární institut Johannese R. Bechera (s. 52). Nicméně pro diskusi o současném postavení tvůrčího psaní ve vysokém školství (ať už v německy mluvících zemích nebo v ČR) má mnohem větší význam nástupnický (a velmi úspěšný) Německý literární institut Lipsko (zal. 1995) i další univerzitní programy tvůrčího psaní v Německu (Hildesheim), Rakousku (Vídeň) či Švýcarsku (Biel).

Závěr je myslím zřejmý: Janouškův text je takřka bezcenný jak literárněhistoricky, tak coby příspěvek do diskuse o hodnocení výsledků tvůrčí umělecké činnosti.