Když v loňském roce vydal Pavel Janoušek v Academii svoji monografii Ten, který byl: Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou, ohlašovalo se v ní, že se chystají Macurovy vybrané spisy. A příznivci díla významného českého sémiotika a spisovatele Vladimíra Macury (1945–1999) se letos skutečně dočkali: v témže nakladatelství totiž vyšel první svazek. Ten zahrnuje jeho klíčové dílo a povinný text pro každého vysokoškolského studenta bohemistiky, Znamení zrodu, vycházející z druhé, doplněné edice. Připojeny jsou pak eseje samostatně vydané v knize Český sen a dále některé jeho stati ze sborníků a časopisů.

Čtenář se tak může znovu – nebo i poprvé – začíst do Macurových čtivých textů, které poutavě analyzují českou kulturu a erudovaně zasazují procesy v ní probíhající do celoevropského kontextu. Může číst o významné roli herního principu v našem národním obrození. Knihu navíc doprovází text historika Jiřího Raka, který autorovu sémioticko-kulturologickou analýzu národního obrození zasadil do obecnějšího kontextu dobových dějepisných děl. Mimo jiné záslužně připomněl, že jedna z ústředních Macurových tezí byla obsažena již v mnohem starším textu Miroslava Hrocha. Ten již roku 1968 napsal, že při pozorování světa českých obrozenců se „nemůžeme ubránit dojmu hry“.

Další pojem, který je pro Znamení zrodu ústřední, je mýtus, především v Kollárově Slávy dceři. Macura ale píše rovněž o mytické roli Prahy coby obdoby archaického kosmického stromu spojujícího vezdejší realitu se světem nadzemským, který proslavil religionista Mircea Eliade, nebo o mytizaci rodných chaloupek, z nichž měli pocházet naši národní buditelé. Dotýká se navíc i některých hojně rozšířených, leč nepravdivých legend, jako je ta o trnové koruně, již měla na rakev Karla Havlíčka položit Božena Němcová.

Jedním z hlavních, průřezových Macurových témat jsou četné paradoxy, které české písemnictví 19. století provázely. Podle Janouška autor mimo jiné popisuje „jednotlivé podoby českého (v komparaci pak i slovenského) sebevymezování a hledá odpověď na otázku, jak je možné, že v daných relacích synergicky působily i výroky věcně kontradiktorické. Dospívá tak k tvrzení, že v daném typu kultury nebyly jednotlivé výroky poměřovány faktografickými kritérii, ale relačně – tím, nakolik sloužily nebo naopak nesloužily nadřazené emancipační ideologii.“ Proto mohl být ideální slovanský jazyk jednou pokládán za citový, hudební a vymykající se běžné logice, jindy naopak za přísně racionální – především šlo o to, aby byl nějak odlišen (a hodnotově nadřazen) jazykům neslovanským, především němčině... Paradoxní bylo i postavení překladu, ten v době národního obrození (v Janouškově parafrázi) „přichází o své tradiční komunikační poslání, dostává však nový, gestický rozměr: cílem překládání je vtáhnout originální text do konstruované nové kultury jako důkaz, že je – nejen jazykově – rovnoprávná, a zároveň jej adaptovat tak, aby se stal integrálním výrazem prosazované národní ideje“. Potíže a vnitřní protiklady vznikající moderní české kultury pak podle Macury zvláště dobře odráželo divadlo. To totiž „muselo i v daném období oslovovat zcela reálné publikum, které bylo značně vzdáleno jungmannovské představě o ideálním adresátu, a tudíž se mohlo jen s velkými obtížemi účastnit tehdejší hry na vysokou kulturu“. Jen v jednom bodě se prý zprvu protínala „záliba českého lidového publika s vlasteneckou touhou po vysoké divadelní kultuře“, a to v případě opery. Problematický byl rovněž způsob, kterým se obrozenci vyrovnávali s romantickým rozervanectvím. Macura přitom správně polemizuje s představou, že Karel H. Mácha byl ve své době nepochopen. Naopak ukazuje, že byl pochopen až příliš dobře, kritické výtky proti němu se od počátku prostupovaly s výroky o jeho genialitě a talentu, někdy dokonce pocházely i z pera či úst téhož původce. – Kniha dává nahlédnout také do intimních (až nejintimnějších) aspektů života obrozenců, totiž do těch erotických.

V aktuálním kontextu může čtenář nově chápat a docenit stálou podnětnost Macurových textů o vysokém hodnocení evropského či jiného „středu“ a „středovosti“ v myšlení českých obrozenců a sledovat politováníhodnou českou tradici ostentativního přihlašování se k Východu a zavrhování údajně „zahnívajícího“ Západu. Svoji hodnotu také stále mají Macurovy úvahy nad českým hledáním nové národní identity po roce 1989 a jeho kritický vztah k módní keltománii nebo k těm, kteří by s odstupem stovky let chtěli – bez znalosti kontextu – našim obrozencům zpětně vytýkat, že jejich koncept byl v zásadě chybný a měli raději sázet na zemské vlastenectví. Může se začíst do líčení nejednoznačného postavení města v literatuře 19. století: u objektu, který byl původně vnímán jako krajně neestetický protiklad přírody, začíná být ve 30. letech předminulého století objevován a kodifikován „jeho pitoreskní půvab“, stejně jako do analýzy ambivalentních postojů našich předků k fenoménu hospody. Česká elita 19. století si podle Macury „byla vědoma toho, že hospoda po dlouhou dobu fungovala jako prakticky jediné místo českého veřejného života, ale současně jako by se styděli za to, že v české kultuře zaujímá tak důležité postavení“. S autorem se rovněž můžeme vydat po stopách barikád, které nadreálně spojovaly předměty vytržené z ustálených míst, nebo továren v české beletrii. S napětím můžeme pozorovat proměnu těch druhých od pekla (u K. J. Šlejhara a mnoha dalších), od něčeho, co ničí vše půvabné a z krajiny vyhání i ty poslední přežívající rusalky, k „ráji“ v době budování socialismu. Nebo můžeme obdivovat důmyslný myšlenkový oblouk, který Macura sklenul při stopování literární tematizace vlaku: od čehosi, co dokáže pouhou pomíjivou páru proměnit v nevídanou sílu a rychlost, k čemusi, co přináší letmé společenské kontakty a dojmy z cesty stejně krátkodobé jako – pára.

Knihu uzavírají texty zabývající se posmrtnými osudy částí těla F. L. Čelakovského a posledními slovy Františka Palackého, jejich následnými interpretacemi a kodifikací do takové podoby, aby důstojně odpovídaly představě velebného otce národa. Macura přitom připomíná, že jen měsíc před skonem největšího českého historika se střelbou z hmoždířů a velkou hostinou oficiálně slavilo dokončení jeho rozsáhlých Dějin. Nikdy předtím ani potom prý u nás nebylo takto pompézně slaveno dokončení literárního ani odborného díla. Macurovo vlastní – stále podnětné – dílo už je bohužel rovněž završeno. Ukončeno ale rozhodně není záslužné vydávání jeho spisů, naopak, můžeme se těšit na dalších šest plánovaných svazků.