Pragensií je nesčetně, mnoho je také knih a studií o architektuře a výzdobě Karlova, dříve Pražského mostu – stačí nahlédnout do soupisu literatury v pojednávaném svazku.

Těžko si však lze představit pojednání podrobnější, než jaké obsahuje toto dílo autorské dvojice, z níž Royt je historikem umění a Pokorný znalcem církevních dějin a teologie.

Kniha ovšem obsahuje nejsoučasnější poznatky nejen o stavbě gotického mostu v Praze, ale také o jeho románském předchůdci, mostu Juditině. Tato fakta jsou vyložena v souvislostech dějin stavby nejvýznamnějších mostů v celé Evropě, především těch, které mohly být stavbě Pražského mostu vzorem (například o sto let starší most přes Dunaj v Řezně či posléze zničený most v papežském Avignonu), nebo těch, které během věků plnily podobnou funkci (například Le grand pont v Paříži či po staletí jediný most v Londýně), případně takových, které byly podobně ozdobeny řadou skulptur (například římský Ponte Sant’Angelo, most v Náměšti nad Oslavou, gotický most v Kladsku); zmíněny jsou také některé z nesčetných středoevropských mostů, které jsou po vzoru mostu Karlova ozdobeny sochou sv. Jana Nepomuckého.

V centru pozornosti obou autorů stojí ovšem sochařská výzdoba nejen samotného mostu a tří mosteckých věží, ale i „mosteckého předpolí“, jímž je Křižovnické náměstí s kostely sv. Františka z Asissi, sv. Salvátora, s novogotickou sochou císaře Karla IV. a s dvakrát přemístěným Bendlovým „viničním sloupem“ se sochou sv. Václava.

Je to tedy nejen třicet sousoší na patnácti mosteckých pilířích, ale také desítky soch zdobících mostecké věže a přilehlé chrámy, které ve svém úhrnu představují skvostnou galerii především barokní skulptury včetně řady děl nejslavnějších sochařů, kteří na přelomu 17. a 18. století působili také v Praze: tak například Jana a Ferdinanda Maxmiliána Brokoffů, Matyáše Bernarda Brauna, Františka Preisse či Matěje Václava Jäckela.

Ve všech případech jsou popsána nejen díla (případně jejich novodobé kopie), která jsou stále na svých místech, ale také sochy, které zde stávaly dříve a jsou buď uloženy v Lapidáriu Národního muzea, ve vyšehradské Gorlici, či na jiném místě, ba i ty, co byly zničeny a máme o jejich podobě jen stopy v různých modellettech, bozzettech či v grafických listech od Augustina Petra Neuräuttera, které všechny jsou v knize reprodukovány.

To vše by jistěže bylo možno najít v různých uměleckohistorických publikacích, Ikonografie Karlova mostu však rovněž pojednává o tak říkajíc ideologickém pozadí každého sousoší, tedy kdo a proč to či ono dílo objednal – vesměs šlo o církevní řády, které chtěly být na mostě reprezentovány svými svatými patrony, dominikáni, františkáni, jezuité, augustiniáni, trinitáři, kajetáni, servité –, lze tu však dohledat také informace, ať již historickou faktografií podepřené, nebo legendární, o každém ze zpodobených světců, o tom, proč byl tím či oním donátorem preferován a vybrán, přičemž do nejmenších podrobností jsou popsány všechny světecké atributy, jež jsou součástí toho či onoho díla, které lze s příslušnou znalostí také „přečíst“. Všechny – ovšemže většinou latinské – nápisy na soklech soch jsou citovány v originálu a v dobrých překladech do češtiny.

Opomenuta nebyla socha „Bruncvíka“, tj. rytíře Rolanda jakožto ochránce městských práv Starého Města: v komentáři se lze např. dočíst o pravděpodobné etymologii jména Bruncvík (sochy Rolandů mají zřejmě původ v německém městě Braunschweigu, česky Brunšviku), o tom, proč byla socha vztyčena na malostranské straně mostu.

Jistěže tu lze najít detailní historii krucifixu, který právě kromě sochy Rolanda byl zřejmě první mosteckou skulpturou; je tu i kompletní historie hebrejského nápisu, jenž pochází z roku 1696. (Zde jedna drobná výtka: hebrejština je tu chybně vysazena zleva doprava, překlad do češtiny – Svatý, Svatý, Svatý [je] Hospodin zástupů (Izajáš 6,3) je sice správný, ale doslovný přepis z hebrejštiny by měl znít Kadoš [Kadiš, Kduš], Kadoš, Kadoš JHVH cevaot [cfajot, tzvaot]; v textu je místo JHVH [יהוה – tedy Jahve] jen „boží jméno“ Adošem; hebrejsky musí být zapsáno: קדוש, קדוש, קדוש יהוה צבאות).

Nechybí velmi detailní historie památníku v 18. století snad nejvíce uctívaného, totiž sochy sv. Jana Nepomuckého a místa, odkud bylo údajně tělo světcovo svrženo do řeky (o „mosteckém“ Nepomuckém a jeho kultu napsal ovšem Pokorný – se spoluautory Petrem Blažkem a Jiřím Mikulcem – celou samostatnou publikaci: Musica Navalis. Dějiny slavností a kultu sv. Jana Nepomuckého, Svatojánský spolek, Praha 2022).

Mne osobně snad nejvíce zaujalo, že autoři zmínili také málo známou hypotetickou úvahu o tom, jak mohla být původně (tj. před rokem 1648, kdy byl most značně poškozen bojem se švédským vojskem) vyzdobena západní fasáda staroměstské mostecké věže, o čemž neexistuje žádný písemný neřkuli obrazový doklad (kromě pár vedut, např. Sadelerovy z roku 1606, kde ovšem chybějí detaily). Autoři předpokládají – s ohledem na výzdobu východní fasády věže, kde jsou mj. sochy zemských patronů sv. Prokopa, sv. Zikmunda a sv. Víta – že na západní fasádě byla socha Panny Marie a sochy svatých Václava a Vojtěcha – tedy v místech, kde se dnes nachází velký erb Starého Města.

Publikace je ovšem plná velmi dobrých fotografií celků i detailů, a to i takových, které nelze z pohledu chodcova registrovat.

Škoda, že dnes je prakticky nemožno procházet se po Karlově mostě a v klidu vše, co je v Ikonografii obsaženo, také prostudovat na vlastní oči!