Titulní básní antologie současné rumunské poezie, díky níž se český čtenář může seznámit s tvorbou čtyř současných rumunských básníků, je báseň Konec slavnosti od Nicolae Prelipceana. Básník v ní zaznamenává okamžik pádu komunistického režimu N. Ceauşesca v Rumunsku a přesvědčivě zachycuje kvas přítomné chvíle, do níž ještě zasahují stíny z minula, která už ale získává pachuť deziluze z budoucího vývoje. Je příznačné, že v názvu antologie stojí právě tato báseň. Moment revoluce je totiž pro všechny autory klíčový. Ve svých básních se často pokoušejí vyrovnat s dědictvím Ceauşescovy diktatury a zároveň bojují se stíny, které minulost vrhá do dnešních dnů. Sousloví „konec slavnosti“ však lze – a charakter básní v antologii obsažených k tomu vybízí – chápat i mnohem obecněji, nebo spíš mnohem nezávisleji na dějinných souvislostech. Konec slavnosti může být v kontextu celé antologie vykládán jako moment, kdy se z únavy po prohýřené noci, z vystřízlivění, z náhlého pocitu bezprizornosti a nechuti cokoli dělat rodí něco tak zbytečného, jako je poezie. „[N]eměl jsem nic lepšího na práci a tak jsem se pustil / do psaní“, píše v jiné básni N. Prelipceanu.

Tvorba každého ze čtyř básníků – nebo alespoň ta její část, kterou antologie představuje – je nějakým způsobem spojena s „koncem slavnosti“, ať už toto slovní spojení chápeme jako metaforu dějinné události, nebo jako pojmenování atmosféry či stavu, kdy vzniká báseň. Autor titulní básně Nicolae Prelipceanu asi nejvíce vychází vstříc časově ukotvenému výkladu těchto slov. Ve svých básních reflektuje dobu a pokouší se vyrovnat s minulostí: „a tak každý rok na začátku října / začíná škola / všichni staří se v klidu usadí do lavic / ve třídě kde je děti učí jak prožít život / a jak si pořídit vzpomínky které by byly / ryzejší a pevnější / počestnější a přijatelnější“. Fantomy minulosti pronásledují i lyrický subjekt v básních Iona Mureşana. Svět jeho básní je ale o poznání autonomnější. Vnější události se do něj spíš jen vřazují, než aby jej utvářely, dokreslují jeho základní naladění, jímž je smutek, pocit nepatřičnosti a vyděděnosti – a to nejenom individuální, ale především vyděděnosti básníka a poezie jako takové. Básník Ioan Es. Pop odívá pocit životního ztroskotání a zbytečnosti do formálně soudržných a kompaktních (alespoň v porovnání s texty ostatních autorů) básní, v nichž má ústřední místo návrat k tradici, zakořeněnost v prostoru rodiny, venkova, rodného domu, v němž panuje cyklický čas. Stylizuje se do nezdárného syna, který se ráno povaluje v posteli s kocovinou a tropí si žerty z pánaboha, ale když se dostane do úzkých, jsou mu rodina a víra tím nejspolehlivějším útočištěm. I jediná žena zastoupená v antologii, Simona Popescu, píše své básně na pobryndaném stole mezi nedopitými lahvemi a přeplněnými popelníky. Na rozdíl od svých kolegů ale neztrácí chuť k dialogu. Neuchyluje se k pouhému glosování, je jí cizí i okázalá ignorance nebo rebelství. Její básně lze považovat za úryvky neutuchajícího rozhovoru – se čtenáři, se sebou samotnou, s přáteli, s básníky.

Překladatelky Jarmila Horáková, Jitka Lukešová a Libuše Valentová provedly velmi nápaditý a ústrojný výběr. Básně jednotlivých autorů se doplňují, jejich hrany do sebe zapadají. Kromě stejného podloží je jim společná i formální rozvolněnost, projevující se prozaizovaným spádem básní, v nichž absentuje rým a až na výjimky i metaforika. Básně se blíží spíše zápisům, promluvám, či dokonce popěvkům, zaznamenaným bez zjevné snahy o preciznost formy. I v tomto případě se ale liší míra, s níž je tato formální rozvolněnost přítomna: nejsoudržnější jsou básně Ioana Es. Popa; verše Simony Popescu jsou naopak plné interpunkčních znamének, graficky odlišených veršů, jsou rozsekané závorkami, zvoláními, otazníky, vykřičníky. Básníci spolu v rámci sbírky komunikují, půjčují si témata a motivy. Z Mureşanových veršů cítíme smutek, ale až Prelipceanu o něm mluví explicitně: „protože smutek je mým řemeslem / víte takovým / co ho máte / od samého počátku / tak jako pro mnohé je život / skutečným povoláním“. V básních Simony Popescu a I. Es. Popa se skrze hlas z rádia rušivě připomíná vnější svět. Pop vyslovuje všem čtyřem básníkům společnou nechuť podílet se na hromadění (vzpomeňme na „jek hromadění“ u Petra Hrušky), jímž tento svět žije: „za mnou jedou vozy a na nich je až po vrch naložené / nic / praskají pod jeho tíhou / a až je vyložíme na našem dvoře / nikdo nebude mít takovou hromadu nic jako my“.

Vše čtyřem autorům je společná i láska k poezii, nejnaléhavěji formulovaná v básních Simony Popescu: zhořklá vědomím, že psaní poezie je okolím považováno za zcela zbytečnou a opovrženíhodnou činnost; reflektovaná s velkou dávkou sebeironie, s bohorovným nadhledem, s jízlivým úsměškem („Jdi do háje, Poezie!“) – ale přesto osudová.