Ion Mureşan: Střecha
To, co jsem měla říct, jsem řekla včas:
Střecha domu je rozbitá
a v noci vidím z polštáře hvězdy,
když prší, prší i do našich talířů
a když je slunce, je slunce i v našich talířích.
Oprav tu střechu, oprav tu střechu, prosila jsem tě.
A teď ji odnesl vítr
a když je nebe temné, je temný i náš dům,
a když je nebe rudé, je rudý i náš dům,
takže už nemáme žádné naše uvnitř
a nemáme už žádné naše venku.

Panenka
Napsali o mně: „Spí v posteli s mrtvou.“
Ale já stál promrzlý na balkóně a dával panence sát vodku
a kapesníkem smáčeným v octě jí chladil čelo rozpálené horečkou
a nadzvedával ji a dával nočník pod zadeček.
A kolik dalších věcí ještě.
Hlavně však jsem se potil pod nemocným pohledem
lepícím se mi na obličej
bělavě jako plastová folie.

A ona blouznila, stále jen blouznila a já se díval skrz pahýly muškátů
na prázdnou ulici. Až jí sníh na tváři narostl v bílou masku
jen s dvěma otvory u nosních dírek a jimi syčel
její dech lezoucí na nervy tak jako kohoutek v koupelně vedle u sousedů.
Že bych spal, spát se nedalo. V spánku mě čekal stále ten pitomý sen:
Já, jak se s panenkou v náručí na kraji propasti kymácím.

I trpělivost má své meze. Zašel jsem do hospody a poslouchal.
U stolu vedle mne se bavili dva dělníci. Že prý se změnil společenský řád,
že přišla revoluce a na všechno se rázem zapomnělo,
a já si rázem vzpomněl na panenku.
A pak jsem běžel ulicemi a funěl po schodech a stíral ústy
vápno po stěnách,
abych tam u panenky našel jiného muže.
Pohupoval ji na ruce a dával pod zadeček nočník
a kapesníkem smáčeným v octě jí chladil čelo rozpálené horečkou.
A kolik dalších věcí ještě.

Na víc si nevzpomínám.
Náhle pak přišel sen a já měl pocit, že někdo po mně plive.
V tom snu jsem já a s panenkou v náručí se na kraji propasti kymácím.
(Bože můj, jak mě má panenka poplivala!)