Odváží-li se literární kritik napsat prózu, obvykle z toho vyjde dílo opatrné a zatěžkané. V případě Ondřeje Horáka se stal pravý opak: jeho Dvořiště je próza odvážná, razantní, nečekaně potměšilá.

Autor si čtenáře testuje hned první větou, v níž dva muži použijí výraz „držková z poštěváčků“. A následuje působivý a vynalézavý záznam mimořádně vulgárního a sexistického hovoru dvou mužů v restauraci. Ten je přerušen vždy ve chvíli, kdy si objednávají jídlo: tu náhle přepnou do módu gourmetů, steak musí být „medium rare“. Horák tu vtipně charakterizuje rozpor mezi siláckým chlapáctvím, jak se projevuje v soukromých hovorech uvnitř komunity kamarádů, a snahou o světáckost navenek. Obojí jsou prvky charakteristické pro generaci Husákových dětí, k níž Horák sám patří a kterou ve své próze ironizuje.

Používá k tomu jazyk, který není pro slabší povahy: hovorový a fonetický, s neobvyklou mírou vulgarit; v literatuře. Ale stačí se zaposlouchat do hospodských hovorů třicátníků a čtyřicátníků – a je jedno, jestli mluvčí mají montérky, nebo sako – a zjistíme, že Horák je zachycuje docela věrně. Jen koncentrovaněji a vynalézavěji: sexistický tlach a brutální černý humor vytáčí do takové úrovně, že se jim nelze nesmát („mluvme jako chlapi nebo příde teplej kuchař a bude ricotta na kokota"), prostor je i na krutě výsměšné glosování českého popkulturního a mediálního světa („Která zasloužilá kuřbaba měla to štígro a zítra zazáří v rubrice Zamlada matrace,ke stáru nadace?").

Ale pozor, provokativní jazyk je sice nejvýraznější a čtenářsky nejvděčnější částí Dvořiště, Horák na něj však nespoléhá. V promyšlené struktuře jeho textu se se zmíněnými hovory u oběda či večeře střídá epizodické líčení osudů Adama, sukničkáře, který se s vervou pustil do plnění studentské sázky (že přinese stovku kalhotek od stovky různých žen, s nimiž se vyspal), a těkavé vyprávění jedné z jeho dívek. Autor čtenáře nutí, aby si poskládal příběh obou mezi řádky: nedodržuje chronologii ani jednotu místa nebo času, jednotlivé pasáže působí zmateně, stejně jako jsou zmatení jeho hrdinové (zejména ona dívka); a autor je propojuje jen náznaky. Možná, že tu zachází až příliš daleko – jeden by potřeboval poznámkový blok, aby vyluštil, kdo je kdo a jaké jsou jejich vztahy. Chybí také nějaký vývoj a pointa: hned na začátku se dozvíme o sázce, o jejím splnění a také o tom, že záhy poté Adam spáchal sebevraždu. Další řádky novely přibližují tuto postavu, ale přímé vysvětlení jeho činů tu nenajdeme (snad jakýsi náznak životní deziluze z promarněné šance zhruba uprostřed knihy) a nic dalšího se také nestane. Jen závěrečná kapitola mění zavedený vzorec: sprosté řeči tu tentokrát vedou dvě dívky a těm dosavadním mužským se v míře vulgarity vyrovnají.

Ondřej Horák pracoval jako literární recenzent dvacet let: byl šéfredaktorem Tvaru, věhlas si získal nesmlouvavými recenzemi během svého působení v Lidových novinách a později i na stránkách Hospodářských novin a nyní se živí jako nájemný autor memoárů slavných (Jaromír Bosák, Jakub Vágner). Krátká novela Dvořiště jako by byla vypuštěním páry, uvolněním od všemožných tlaků a kompromisů souvisejících s dosavadním způsobem obživy. Jistěže je to literatura okraje, ale na rozdíl od převážně introvertních titulů, které jsme si na okrajích české literatury zvykli vídat, je oblast odkrytá Horákem dosti unikátní: křiklavá svou okázalou vulgaritou, ale zároveň promyšlená ve struktuře i jazyce. A přes všechno to píchání, strkání a kouření lze zahlédnout potutelný nadhled.