Česká literatura má skvělou tradici humoristických románů, ale v posledních letech se jen těžko hledá nějaký, který by na ni navázal. A po smrti Miloslava Švandrlíka jako by z knihkupectví vymizely i triviálnější podoby humoristického žánru, respektive takové, které sice čtenář nebere příliš vážně, ale ještě je v dobré náladě dočte a občas se třeba i zasměje. Jakmile se však něco takového objeví – jako prozatím dvě knihy Evžena Bočka –, zaznamená to u čtenářů velký úspěch. Možná i proto to zkusilo nakladatelství Mladá fronta s „humoristickým románem o fotbale s láskou“ Liga opravdových mistrů.

Je pod ním podepsán Čestmír Kapřík, což je příhodný pseudonym odkazující ke slavné úplatkářské aféře, kterou však už mezitím stačilo vytěžit divadelní představení Petra Čtvrtníčka. Zvolil si jej Ondřej Horák, dlouholetý literární redaktor a recenzent velkých českých deníků (Lidové noviny, Hospodářské noviny), který se v poslední době už věnuje vesměs psaní knih, ať již vlastních (Dvořiště), nebo psaných za mediální hvězdy Jaromíra Bosáka, Jakuba Vágnera či Stanislava Bernarda. Už první uvedené jméno naznačuje, že Horák není žádný kritik uzavřený do akademické slonovinové věže, ale že se o sport (a fotbal zvlášť) zajímá docela intenzivně.

Potvrzuje to i jeho veselý spisek: jako parodie na poměry v české fotbalové lize funguje skvěle, dosti přesně karikuje zájmy všech účastníků hry (tj. zpovykaných hráčů, prolhaného trenéra a úplatných rozhodčích), které se v převážné většině případů neshodují se zájmem deklarovaným, totiž dobrou hrou vítězit na hřišti. Hrdinové knihy, především Bruno Nožička, ofenzivní obránce a „sameček zápasu roku“ dle bulvárního deníku Blátíčko, a trenér Strmý, který si přivydělává sázkami na vlastní tým, podle nichž se snaží ovlivňovat průběh a výsledky zápasů, uvažují a jednají vesměs primitivně ziskuchtivě. Čímž se ale od ostatních aktérů nijak neliší – intrikují, pletichaří a lžou tu všichni, kladná postava se v knize najít nedá. Oběma v životě pomáhá hlavně nadměrná dávka štěstí (Bruno dává góly dost často tak, že se ukopne nebo že se od něj míč nečekaně odrazí) a pověst vybudovaná kdysi dříve; a samozřejmě nezasloužená popularita fotbalu jako takového.

Ke koloritu přispívá také parodování novinářů, kteří o fotbale referují, zejména televizních komentátorů a takzvaných „expertů ve studiu“; autor samozřejmě vypichuje, jak banální a nicneříkající jejich projevy dost často bývají a kolika klišé si pomáhají. Karikuje marné pokusy fotbalistů a funkcionářů zplodit smysluplnou spisovnou větu a zároveň dobře vystihuje jejich obvyklou žoviální mluvu, která míchá zdrobněliny a sprosté nadávky v jedné větě. Dobrý dojem posilují absurdně posměšné názvy fotbalových týmů (kromě Nagelovaných primadon stojí za zmínku ještě Opálený zmrzlinář Burgas či Snaživý platfus Kouřim) a časté přejímání funkcionářského argotu („Havrani dostali sejra“). Bonusem pro znalce může být identifikování postav s jejich předobrazy: trenéra Hřebíka s jeho překombinovanou týmovou taktikou či v klišé ustavičně utopeného komentátora Pavla Čapka asi za smyšlenými jmény Zdeněk Střevlík a Bronislav Mazlavý poznají mnozí, další figury se spikleneckou potěchou odhalí spíše ti, kteří jsou více obeznámeni se zákulisím či přinejmenším šuškandou, která kolem něj panuje.

Po prvotním dobrém dojmu však postupně přichází jisté zklamání, které se závěrem sílí. Kapřík-Horák totiž ke karikatuře české fotbalové ligy nepřidává žádnou výraznější zápletku. Jistě: jde o to, aby Nagelované primadony vyhrály ligu, ale cesta k tomu vítězství není nijak zvlášť překvapivá ani originální. Konflikty jsou tu spíše epizodní a i humor se odehrává převážně jen v dílčích scénách, z nichž nejvtipnější je popis zápasu uplaceného oběma stranami a vyznačujícího se komicky (ne)předvídatelným chováním zkorumpovaných hráčů i rozhodčích. Ústřední příběh míří do finále příliš ploše, bez většího vzruchu a bez pointy.

Po prostořekém Dvořišti je Liga opravdových mistrů dílo velmi odpočinkové, přesto však opět prokazuje Horákovy stylistické a jazykové dovednosti. Škoda, že některé situace lépe nevygraduje, škoda, že není hlavní dějová linka o něco promyšlenější, rafinovanější. I tak může ale kniha dobře posloužit: jako radikální lék na naivitu onoho snižujícího se zbytku českých fotbalových fanoušků.