Pro řadu českých čtenářů není Pier Paolo Pasolini žádnou velkou neznámou. Mnozí se k jeho literárnímu odkazu dostali možná oklikou přes tvorbu filmovou, ale ani ty nemuselo čekat zklamání. Dílo italského autora je velice různorodé, a v záplavě rozličných stylů a témat si tak na své přijde mnohý milovník literatury. I s odstupem více než 36 let od smrti Piera Paola Pasoliniho je totiž tento italský spisovatel a vynikající filmový režisér ve svých dílech zcela aktuální.

Pasoliniho eseje ve své době působily na italskou literární společnost velice provokativně: kontroverzní italský spisovatel a režisér často píchl do vosího hnízda. Podobný pocit budou mít pravděpodobně i čeští čtenáři, kteří sáhnou po těchto nelehkých, zato pronikavých a upřímných textech, a díky velice povedenému a citlivému překladu si vychutnají zcela stejný zážitek jako italsky mluvící čtenáři.

Výkřik do tmy? Protestní a pobuřující dílo? Kritika konzumní společnosti? Snaha o upozornění na aktuální problémy? Profétické vize? Ano, Pasoliniho eseje jsou tím vším, ne-li více. Jsou nekončícím výčtem problémů skrytých pod rouškou zdánlivě dobře fungující moderní italské společnosti. Tato společnost pod pohledem levicového intelektuála zahnívá a pozbývá svých původních zdravých hodnot. Stává se pouhou mašinerií, ve které společnost trpí poválečnými radikálními změnami a obyvatelé se podobají loutkám režimu. Ne všichni jsou ale ochotni stav věcí pasivně přijmout a nechat se vláčet diktátem konzumní společnosti. Mezi nimi po dlouhá léta vyčníval právě Pier Paolo Pasolini, který na stránkách celonárodního tisku (Corriere della sera, Il mondo, Tempo illustrato) prezentoval svůj kritický názor. Ke svým promluvám využíval mocnou zbraň, díky které stát kontroloval široké masy: tisk a média.

Esej coby literární žánr do literatury vnesl jako první francouzský renesanční filozof Michel Eyquem de Montaigne. Ve své knize Essays se staví proti tehdejší vzdělané společnosti a kritizuje postavení filozofie na univerzitní půdě. Stejně jako on i Pasolini sahá po eseji k vyjádření svých protikonvenčních názorů. Korzárské spisy a Luteránské listy, dvě publikace, které jsou základem výboru Zuřivý vzdor, nám nepřinášejí žádné zásadní novinky, novinkou je způsob jejich uchopení. Pasolini doslova „zneužívá“ možnosti publikovat v nejdůležitějších italských denících a společnost v podstatě bombarduje svými myšlenkami. Často sklouzává k provokacím a opakování. Vidí sám sebe v roli buřiče, člověka „odlišného“, korzára, který sám se svou lodí bloudí temnými vodami, autora, který má potřebu společnost upozorňovat na stav věcí. Pasolini se cítil ve své době skandalizován, svými eseji ale paradoxně nejednou sám vyvolal pobouření.

Jak už bylo zmíněno, častým vyjadřovacím prostředkem v knize esejí je opakování myšlenek a témat. Je to svým způsobem dáno také zaměřením spisů, které byly podle původního záměru autora publikovány v italských denících a několikeré tematické opakování odpovídá první publikaci eseje a případným odpovědím na komentáře k již otištěným textům.

Okruhy, o kterých se Pasolini rozepisuje, jsou široké: problém sexuality a koitu v italské společnosti a legalizace potratů s nimi spojená, která rozdělila politické spektrum na skupinu příznivců a odpůrců; vnější odlišení mládeže, která se chce distancovat od generace svých rodičů a volí k tomu překvapivý, nicméně ve své době hodně rozšířený prvek – módu dlouhých vlasů. Úpadek církevní moci spojený s laicizací společnosti a ideologickým stárnutím kléru je také vděčným tématem autorových esejí, zejména proto, že se setkává s téměř okamžitou odpovědí kritizované strany, a je tak námětem dalších úvah. V neposlední řadě se pak setkáváme v Zuřivém vzdoru s problematikou nikdy neporaženého fašistického hnutí. Autor sám opakovaně čtenáři podsouvá svou ideologii jakési polarity fašismu dřívějšího, jenž sestával pouze z bandy kriminálníků, kteří se nedokázali jinak prosadit, a fašismu současného, jenž se projevuje v konzumní společnosti a ochuzuje ji o tradiční hodnoty, dialektální jazyk a další kulturní bohatství. S dvojakostí fašismu spojuje Pasolini také teroristické útoky šířící se od konce 60. let. Podle autora se dřívější fašisté ve společnosti odlišovali a rozpoznat je bylo zcela jednoduché, v době publikace knihy je však móda mladých mezitřídní a na ulicích již nelze rozpoznat studenta od dělníka a fašistu od antifašisty. Zásadním problémem je ovšem podle Pasoliniho to, že nejen vláda, ale také celá italská společnost je odpovědná za bombové útoky, protože podle něj je odklon mladých od normality a jejich příklon k fašismu jen věcí náhody a stačilo možná pouze postrčení ve vhodnou dobu vhodným směrem nebo zájem ze strany dospělých, aby se fašisty nestali.

Pasolini si pro své novinové eseje nevybíral banální, nebo naopak běžnému životu vzdálená abstraktní témata. Ve svém díle se zaměřoval na všudypřítomné projevy politicko-sociálního vývoje své vlasti. Na vlastní kůži pocítil rozdíly mezi dříve převážně zemědělsky zaměřenou společností, která měla blízko k víře a tradičním hodnotám, a novodobou společností industriální, komerční a anonymní. Skutečný stav věcí se mu dařilo zachycovat více než věrohodně, nemůžeme přesto říci, že jeho náhled na problematiku je naprosto objektivní a že s ním čtenáři odkojení 60. a 70. léty souhlasili. Jak by také mohli, když autor kritizuje jejich vlasy, oděv, jazyk, zkrátka vše nové, co se v kultuře objevilo. Na čí stranu se postaví současní čtenáři?