Norský spisovatel Bjørnstjerne Bjørnson je vděčným objektem (nejen) českých badatelů. Jeho činností, dílem i posmrtným odkazem se zabýval významný brněnský nordista Josef B. Michl, autor publikace Bjørnson a Československo. V centru pozornosti historika Ladislava Řezníčka stojí Bjørnsonova podpora malých národů, zejména Slováků, kterým přiznával právo na sebeurčení. V roce 2002 vydal Řezníček knihu Bjørnstjerne Bjørnson: Malým národům a v loňském roce na ni navázal studií Bjørnson a Slovensko. Není proto divu, že se autoři sborníku Buřič a buditel Bjørnstjerne Bjørnson rozhodli tomuto tématu vyhnout.

Přes existenci řady popularizačních i odborných prací o Bjørnsonovi zůstává tento norský spisovatel české široké veřejnosti vesměs neznámý. Na rozdíl od děl Henrika Ibsena, Knuta Hamsuna či současných autorů se Bjørnsonovu literárnímu odkazu dlouhodobě nedostává větší pozornosti, a to i přesto, že v roce 1903 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Hned v několika studiích recenzovaného sborníku se však čtenář dozví, že Bjørnsonovo dílo mělo význam především ve své době, jelikož úzce souviselo se soudobými politickými a společenskými otázkami, které postupem času ztratily na aktuálnosti. V Československu byl Bjørnson naposledy inscenován v roce 1947, od té doby se už žádné jeho drama na českých jevištích neobjevilo. Oproti množství současných inscenací her Henrika Ibsena je to propastný rozdíl. Přitom, jak ve své studii Bjørnsonova dramatika na českých jevištích píše Karolína Stehlíková, byla obliba Ibsenových a Bjørnsonových her koncem 19. století a v první polovině 20. století zhruba srovnatelná.

Bjørnson hojně tvořil, psal básně, dramata i prózu. Zároveň se však angažoval i mimoliterárně, čímž si vysloužil punc významné osobnosti norského veřejného života. Působil jako ředitel několika divadel, dramaturg a režisér, přispíval pravidelně do novin a časopisů, pronášel proslovy a recitoval na rozličných shromážděních, psal desítky dopisů denně a vyjadřoval se k politickým a společenským problémům. Za života se mu dostalo zaslouženého uznání. Svůj vliv využíval ve prospěch myšlenek, jimž byl nakloněn. Snažil se například získat podporu pro vytvoření a používání norského jazyka, který až do poloviny 19. století postrádal spisovnou formu. Sborník se někdy okrajově, jindy obšírněji věnuje všem stránkám Bjørnsonovy mnohovrstevnaté osobnosti.

Sborník by si neměli nechat uniknout všichni zájemci o norskou kulturu a historii, ať už z řad široké či odborné veřejnosti. Po stránce přístupu ke čtenáři je však sborník poněkud nevyvážený. Hned první studie Heleny Březinové Ságový předobraz a biedermeierovská idyla Bjørnsonových selských povídek vrhá čtenáře přímo do diskutované problematiky, obsahuje nepřeložené anglické a německé citace a vyžaduje obeznámenost se staroislandskými ságami. Shodné rysy ság s Bjørnsonovými tzv. selskými povídkami zkoumá autorka velmi důkladně, a pro odborníky se tak studie řadí k nejpřínosnějším součástem sborníku. Naopak studie Pavla Dubce Bjørnsonova role v bojích o norský jazyk je pro laického čtenáře mnohem přístupnější. Nechybí tu na studii poměrně dlouhý úvod, který čtenáře neznalého norských reálií obohatí, odborníka však svými „učebnicovými“ informacemi bude nudit. Všechny studie přinášejí zajímavé postřehy z oblasti norské a české literatury, národního uvědomění, divadla, vývoje jazyka a politiky. Právě česko-norské paralely a průsečíky považuji za největší devizu sborníku.

Na redakční práci se podíleli studenti bohemistiky Karlovy univerzity v rámci semináře nakladatelské praxe. Redakce byla zjevně velmi pečlivá, v knize se nevyskytují pravopisné chyby ani překlepy. Po formální stránce tak lze sborníku vytknout jen nesjednocené řazení pracovních českých překladů v textu citovaných originálů – v některých studiích jsou uvedeny hned pod originálním textem, v jiných naopak až za studií v poznámce pod čarou.

Bjørnstjerne Bjørnson svým širokým záběrem, angažovaností ve společenských a politických otázkách své doby a specifickou literární činností zřejmě i nadále zůstane důležitým inspiračním zdrojem českých badatelů. Norských osobností Bjørnsonova formátu bychom však našli celou řadu. Snad některé další jubileum podnítí vznik studií, monografií či sborníků o některé z nich.

Sborník obsahuje následující studie:
- Ságový předobraz a biedermeierovská idyla Bjørnsonových selských povídek (Helena Březinová)
- „Pěvcovo poslání je prorocké“: básně a písně Bjørnstjerne Bjørnsona ve světle dobové národní ideologie (Ondřej Buddeus)
- Bjørnsonova dramatika na českých jevištích (Karolína Stehlíková)
- Monografie „Bjørnson a česká literatura“ (1953) v kontextu badatelské činnosti Pavla Fraenkla (Miluše Juříčková)
- Bjørnsonova role v bojích o norský jazyk (Pavel Dubec)
- Bjørnson a pojem poetokracie v Norsku (Martin Humpál)