Nakladatelství Vyšehrad roku 1999 vydalo knihu Středověký člověk a jeho svět, a následovaly publikace o člověku egyptském, řeckém, renesančním a barokním, připravuje se „člověk římský“. Ze všech zmiňovaných titulů se zatím k přítomnosti nejvíce přiblížil svazek nazvaný Člověk romantismu a jeho svět, vyšlý letos v březnu.

„Člověk romantismu“ se podle významného francouzského historika a znalce Velké revoluce Françoise Fureta, editora svazku, „zrodil a dospěl současně s moderní společností, tedy během let, která od sebe dělí rok 1814, označující konec Francouzské revoluce, a rok 1848, jenž znamená její pokračování“. Hned na úvod musím uvést, že mne toto vymezení a to, že pojem „romantický člověk“ je v knize brán jako něco samozřejmého a neproblematického, poněkud překvapilo. Například většina různých jazykových mutací na Wikipedii romantismus chápe jako „směr a životní postoj euroamerické kultury konce 18. století a začátku 19. století“. A zatímco „římský“ či „egyptský“ člověk jsou spojení zřetelně geograficky a časově určená, u odkazů na umělecké slohy jako baroko či romantismus tomu tak není: proto také kniha Renesanční člověk začíná přiznáním, že jde o „poněkud vágní pojem“, a kniha o baroku dokonce tvrzením, že „barokní člověk je výraz neobvyklý, ne-li přímo dosud nepoužitý a zcela nový“. Když se ale smíříme s onou vágností, kniha nepochybně nabízí poutavé čtení. Kolektiv historiků, filosofů a literárních vědců pod Furetovým vedením v jednotlivých statích sleduje, jak se měnilo či vytvářelo postavení měšťana, dělníka, učitele, lékaře, kněze, intelektuála, revolucionáře a ženy. Kupříkladu „dělník“ jako jasně vymezená sociální skutečnost v té době teprve postupně přichází na scénu, „učitel“ povyšuje prostou roli pomocné pedagogické síly na poslání bojovat za nezávislost, a z pomocníka faráře při mravní výchově lidových vrstev se tak stává „průkopník boje za demokracii“.

Pozoruhodná je kapitola o revolucionáři (upozorněme přitom na drobný detail, znamenající ovšem nemalý interpretační posun, že svazek o baroku obsahuje kapitolu o pouhém „povstalci“): seznamuje mimo jiné s rituály přijímání do tajného spolku, jejichž součástí byla přísaha revolucionáře i to, že podle předem daného vzoru měl adept odpovědět na otázky, které se podobaly jakémusi politicko-sociálnímu katechismu: Co si myslíš o současné vládě? Že zrazuje lid i zemi. Kdo je pronásledován? Chudý a slabý. Co je lid? Lid je souhrn občanů, kteří pracují. Odpovědí na poslední otázku měl zasvěcenec vyznat svoji víru v to, že je „nutné provést sociální revoluci“. Autor příslušné kapitoly, Polák Bronislaw Bacsko, také zdůrazňuje, jak paradoxně působilo, když se během skutečných revolucí tito skoro „profesionální“ revolucionáři na barikádách setkávají s desítkami tisíc lidí, kteří pro ně ztělesňují jejich představu „lidu“. V tomto nově vytvořeném společenství je ale cítit rozdíly: ono totiž „být revolucionářem a dělat revoluci není to samé“. Davy neprošly iniciačním obřadem se zavázanýma očima, ale vstoupily doprostřed revoluce za bílého dne, s očima dokořán.

Kapitola o intelektuálovi od Sergia Givoneho pojednává o „nejviditelnějším náboženstvím člověka romantismu“, jímž bylo umění. Podle autorova názoru intelektuál vyměnil univerzální pravdu za posedlost krásnem, která se projevila i ve filosofii a teologii. Uprostřed vesmíru opuštěné „já“ hledá svoji spásu ve tvoření a kontemplaci krásna, tedy v subjektivizaci světa, jež od počátku století ohlašuje nihilismus jeho konce. Říci, že romantickému intelektuálovi není nad umění nic vzácnějšího, nepostačuje; intelektuál chce totiž i svůj vlastní život přeměnit v umělecké dílo.

Osobně mne nejvíce zaujala kapitola o „lékaři“. Giorgio Cosmacini v ní vykresluje romantismus jako světonázor ovlivňující lidské myšlení a jednání, tedy i „vnímání přírody, životní teorie, pojetí nemoci a praktiky, jak si udržovat zdraví“. Epocha romantismu se podle autora odehrávala mezi protikladnými póly metafyzické spekulace a empirického sebepoznání. I když se tedy třeba fyzik a lékař John Brown (1735 – 1788) snažil pracovat „jako Newton“ a odvolával se na empiricko-experimentální metodu, jeho koncept „vzrušivosti“ jako základní vlastnosti živých organismů nebyla žádnou experimentálně prokázanou fyziologickou vlastností organismů, ale čistě metafyzickou esencí - ostatně i zmiňovaný Newton ve svých pracích mísil čistě experimentální metodu se spekulacemi inspirovanými hermetismem; věřil přitom, že pouze znovuodhaluje dávné pravdy přírodní filozofie, jak o tom mimo jiné pojednává kapitola Vědec v knize Barokní člověk a jeho svět. Příznivcem brownismu byl mimo jiné Schelling, podle něhož měla na tomto principu záviset klíčová otázka, „jak lze obecně působit na organismus a zda může být léčebné umění přivedeno zpět ke svým počátkům, tj. zda je lze pozvednout k pravému umění“. Cosmacini referuje také o dalších romantických koncepcích nemoci: kupříkladu o pojetí nemoci jako egoismu, který rozbíjí jednotu celku. Nemoc tak coby chorobná entita představovala „zvláštní druh rostliny“, cizopasníka; byla to zvrhlá příroda, a o říši nemocí se věřilo, že se „opičí po přírodě, nemoc je opičí stvoření“. Každá nemoc byla v tomto duchu vnímána jako degradace určité specifické ideje života nižšího stupně: křivice byla pokládána za degradaci „ideje bezobratlého živočicha“, katar za „ideu vodního živočicha“. Autor referuje i o dalších romantických koncepcích, jako byl mesmerismus, homeopatie, frenologie, magnetismus („Existuje toliko jedna nemoc a pouze jeden lék: magnet“). Po zániku romantické medicíny převládla v dějinách mechanistická, oborově diferencovaná koncepce lékařství, která nepochybně vedla k hlubším znalostem a cenným výsledkům, ale přinesla i jisté zúžení a fragmentárnost, za něž bývá dnešní lékařství kritizováno.

I dnes se vedou debaty o tom, nakolik zůstává romantismus něčím živým a stále současným. Jednoznačně kladnou odpověď na otázku po „trvalosti“ romantismu dává Rüdiger Safranski, který jeho stopy (coby různé pokusy o uskutečnění filozofie) nachází a kritizuje u M. Heideggera, nacismu a komunismu, a především M. Doorman v knize Romantický řád, vyšlé před dvěma lety i česky. Autoři recenzované knihy romantismus pojímají jako jednoznačně uzavřenou historickou etapu, s jejímž dědictvím se ovšem dosud vyrovnáme, a jejíž zánik – třeba v uvedeném příkladě romantické medicíny – popisují s jistou mírou ambivalence, či přímo nostalgie a smutku.