Člověk romantismu se zrodil a dospěl současně s moderní společností, tedy během let, která od sebe dělí rok 1814, označující konec Francouzské revoluce, a rok 1848, jenž znamená její pokračování. Ideály roku 1789 porážku napoleonské Francie přežily a jejich duch začal nezadržitelně pronikat do způsobu myšlení i do institucí starých monarchií, které žijí v domnění, že nad nimi zvítězily. Evropské národy jsou vystaveny rozsáhlému protidemokratickému tažení, avšak hlavním společenským stavem už jednoduše není aristokracie. Ancien régime, jejž chtěli Francouzi odevšad vypudit, sice přežívá, ale ubírá se cestou kompromisů s novými idejemi a ztrácí svoji sebejistotu. Tu smlouvá s konstitucionalismem, onde s občanskou rovností a na všech frontách vede obrannou válku proti duchu doby a nepochopitelné samozřejmosti, s níž se nevyhnutelně prosazuje.

Dobře tomu porozumíme na základě jednoho charakteristického znaku, který poznamenává celou tehdejší evropskou civilizaci: rozvíjí se totiž typ společnosti, v níž střední vrstva hraje stále důležitější roli podle toho, jak se postupně osvobozuje od tradičních hierarchických struktur aristokratického světa. V této době se ve francouzštině nerozlišeně používají pojmy střední stav (classe moyenne) nebo měšťanský stav (classe bourgeoise) k označení těch „mezi“, kteří oddělují šlechtu od lidových vrstev. Zdá se, že tento z ekonomického hlediska velmi neurčitý pojem získal díky událostem roku 1789 nečekanou politickou náplň, když se zástupci třetího stavu prohlásili za Národní shromáždění a když se naplnilo vše, co z toho vzešlo. Francie tak udala době tón, byť byla poražena.

Citace z Dictionnaire universel Larousse, kterou Gerhard Haupt uvádí svou studii, to říká jasně:

„Jen moderní Evropa věděla, co je to měšťanský stav, a v Evropě to byla právě Francie, kde se jako instituce nejdokonaleji rozvinul … Německo mělo svá svobodná města, Anglie svoji Dolní sněmovnu, avšak jen Francie se stala ve svém celku měšťanskou a středostavovskou.“

Když se na termín měšťanstvo podíváme z hlediska institucionálního a právního, jeho definice nám prozradí, jak si měšťanstvo uvnitř aristokratického světa vytvářelo svoji společenskou pozici a jak se pouze ve Francii stalo díky občanské rovnosti obecným právem celé společnosti. Definice nám rovněž umožní objasnit smíšený charakter doby, která nás zajímá a uprostřed níž generace romantiků žijí. Toto období totiž není ani aristokratické ani měšťanské, neboť spočívá na obou základech a tvoří jej oba světy. Dokonce i ve Francii, kde byla aristokracie z právního hlediska zrušena, jsou ještě patrné stopy její zašlé krásy v politickém životě i v životě „lepší“ společnosti – její společenská realita překračuje rámec právní oblasti.

Gerhard Haupt tedy zcela oprávněně poukazuje na to, do jaké míry měšťan Evropy období romantismu dosud vězí v tradičních hierarchických strukturách společnosti řádů či stavů. V této společnosti, nebo přinejmenším v jejích městech, z nichž odvozuje své jméno, vyrostl. Je oním obyvatelem měst („bourgs“), který má svá práva a „svobody“ a tvoří vedoucí složku „třetího stavu“ nebo „městských obcí“ („communes“). Město sice bylo jeho kolébkou, ale nepodařilo se mu uzavřít jej uvnitř svých hradeb. Měšťan totiž často vlastní pozemky i dům extra-muros a dává dohromady rentu z pozemků s nejrůznějšími typy příjmů, jež mu umožňují uživit se, i kdyby pracoval jen málo či vůbec. Ve společnosti, v níž se zahálka urozených stává znakem společenského postavení, se i on snaží alespoň žít „jako“ šlechta, protože nemůže odstranit zvykovou a právní hranici, která ho od ní dělí.

Je-li však v Evropě začátku 19. století možno vidět, jak nadále přetrvává stará představa měšťana jako městské elity žijící ve stínu monarchie a šlechty, jsou v ní současně patrné i nové podoby života měšťana. Francouzská revoluce dala život měšťanovi, jenž získal svou rovnoprávnost politickou cestou. Průmyslová revoluce, která se zrodila v Anglii a rozšířila postupně po celém kontinentě, zase přivedla na světlo světa měšťana zrovnoprávněného za pomoci kapitálu. Tyto dva obrazy nicméně nesplývají v jeden celek. Francouzský měšťan, jenž zvítězil nad aristokratem, svůj způsob života nezměnil a Balzac ho popisuje jako někoho, kdo žízní po pozemcích či baží po půjčce na směnky, jako rentiéra nebo obchodníka na způsob jeho předka z dob ancien régime. Měšťan kapitalista žije často v Anglii nebo v Porýní, i když svoji závratnou kariéru může začít budovat kdekoli; jeho úspěch ovšem není podmíněn rozpadem společnosti tří stavů.

Ať se tedy jedná o přídavné jméno „měšťanský“ nebo podstatné jméno „měšťan“, označuje někoho, kdo je „mezi“: mezi dvěma dobami, mezi dvěma společnostmi nebo mezi dvěma kulturami. Toto „mezi“ zahrnuje velké množství možných situací, jejichž odborně podložený výčet podává H.-G. Haupt, který si bere na pomoc zeměpisnou podobu Evropy utvářenou jejími dějinami. Čím více se vzdalujeme směrem na východ, tím více evropské země zůstávají blízké bývalému feudálnímu zřízení. Avšak sám Západ představuje dvě zcela odlišné podoby moderního měšťana, a to podle toho, díváme-li se na něj z politického nebo z ekonomického úhlu pohledu. Německé státy přinášejí ve své rozmanitosti téměř veškeré právní a společenské podoby existence měšťana, než z nich ovšem Marx ve svých dílech z mládí stačí vytvořit podobu jedinou, kterou předloží filosofům i dělníkům, aby ji nenáviděli. Z měšťana se tak stal obětní beránek moderní doby, jež jej rituálně proklela ještě dřív, než stačil bezezbytku sehrát svou historickou roli.

Hledáme-li další důkaz svědčící o nenaplnění této role, stačí se obrátit k jiné vrstvě, která měla předpoklady spoluvytvářet moderní společnost, totiž k dělníkům. Termín dělník je na počátku 19. století v angličtině neznámý (worker). Ve francouzštině (ouvrier) a v němčině (Arbeiter) existuje jen v zúženém významu, a nikoli v obecném smyslu, jehož nabyl později. Je tomu tak proto, že manuální práce byla sice odjakživa odlišována od ostatních činností pomocí velkého množství pojmenování, avšak nezavdala do té doby podnět k tomu, aby byla nějak definována početná třída lidí sdílející stejné sociální postavení. Příspěvek Sidneyho Pollarda tak vytváří dokonalý protějšek ke stati Gerharda Haupta, protože Pollard stejně jako Haupt, jeden při popisu světa dělníků a druhý při popisu světa měšťanů, poukazují na jeho různorodost.

Mezi tradičním řemeslníkem a továrním dělníkem existuje široká škála dalších možných postavení. Sidney Pollard z nich vytváří pestrý kaleidoskop, jsa si přitom dobře vědom, že jeho podrobné rozlišování se místy stává nepodstatným, protože některé společenské kategorie se mohou překrývat. Odlišuje řemeslníky a jejich společníky, svět kvalifikované manuální práce, jenž pochází již z doby středověku a dosud je povětšinou organizován v různých ceších a sdruženích; odlišuje ty, kdo pracují doma, ať ve městě či na venkově, a kterým jejich pán poskytuje výchozí surovinu, jako jsou například tkalci, kteří zalidňují tolik evropských vesnic; tovární dělníky – nemajetné tvůrce nového pokroku v průmyslu, jejichž životu udává tón Birmingham a Manchester; a konečně městské či venkovské nádeníky, kteří tvoří mohutný zástup těch, jejichž život řídí náhodná poptávka po práci.

Manuálně pracující lidé tehdejší doby tedy vytvářejí podobně jako měšťané různé skupiny, které se liší nejen podle druhu práce, jíž se věnují, ale také podle místa, které zaujímají při výrobě materiálních hodnot, a podle společenského postavení, jemuž se těší. Nacházejí se tudíž i v určitých bodech časové osy – dosud existuje středověký řemeslník a už se rodí moderní proletář. První z nich zůstává aristokratem fortele a zručnosti. Uchovává tajemství řemesla, jehož cechy vytvářejí základ městského osídlení. Svým způsobem je privilegovaným člověkem, členem jakési oligarchie, k níž se lze zařadit jen po předložení výrobku nejvyšší kvality. Celá staletí vyrábí beze spěchu ony obdivuhodné památky a předměty, z nichž Evropa dosud odvozuje svůj životní styl. Z těch několika společníků, jimiž se obklopuje, se při troše štěstí mohou stát příští řemeslničtí mistři. Avšak i ti, kterým se to nepodaří, získají po dlouhém učňovském období, jemuž se musí podrobit, jakýsi monopol či výhodu při najímání do práce v rámci jednotlivých řemeslných cechů. Nejrůznější tovaryšstva tyto své pracovníky chrání a nezáleží jim na tom, zda se zdržují na jednom místě nebo chodí po světě. Stručně řečeno, velká část manuálně pracující Evropy je dosud ušetřena velké migrace obyvatelstva, která doprovází industrializaci a vytváření širokých mas proletariátu. Řemeslník si ostatně vůbec nemá nač naříkat. I když se samozřejmě nevyhne rizikům spojeným s hospodářskou konjunkturou a s krizemi poptávky, nezná – alespoň prozatím – odcizení práce strojovou výrobou a vykořisťování žen a dětí.

Myšlenka socialismu nicméně nemusela na svoji dějinnou příležitost čekat až do chvíle závěrečného, průmyslového období ancien régime. Již na konci 18. století formulovala ústy Babeufa jakousi výtku francouzské revoluční levici, že přispěla k porážce Robespierra. Ve stejné době pronikla i do anglického radikalismu, v němž se specificky dělnické otázky záhy smísí s požadavkem všeobecného hlasovacího práva v hnutí chartismu a kde odborové hnutí najde svého prvního teoretika v Owenovi. V německých státech se v téže době rodí pre-komunistické tajné spolky, jako je Weitlingova Liga spravedlivých, a mladý Marx bude ve vzpouře slezských tkalců v roce 1845 spatřovat znamení toho, že se v dějinách lidstva ohlašuje nová éra. Konečně Francie není v období červencové monarchie právě zemí, kde by se socialistickým myšlenkám a teoriím nějak zvlášť dařilo. Je tomu tak proto, že se buď rozvíjejí v návaznosti na jakobínství jako u Louise Blanca, nebo se naopak snaží skoncovat s politickým centralismem ve jménu nezávislosti sociální problematiky, jako je tomu u Proudhona.

Revoluce roku 1848 ukazují, jak se v celé kontinentální Evropě, i když v různých dávkách, k odkazu roku 1789, který sloužil za vzor, přidává celá kupa přemrštěných sociálních slibů nebo socialistických požadavků, jejichž symbolem se pro dějiny stal slavný „Komunistický manifest“ Marxe a Engelse. Ve Francii budou mít pařížští pracující v červnu roku 1848 dokonce „své“ – pravda tragické – dny, jako by dělnická třída ještě předtím, než vůbec začala existovat jako homogenní společenská skupina, již měla pojem o sobě samé a znala důvody pro své jednání.

Ve společnosti, která se ocitá na rozhraní mezi starým a moderním, vytvářejí mravy nejspodnější vrstvu, neboť právě ony nejdéle odolávají proměnám společenské struktury. Jejich studium bylo v naší knize, jež je věnována relativně krátkému období evropských dějin, úmyslně ponecháno stranou. Přesto si však o nich můžeme vytvořit jistou představu prostřednictvím kapitoly věnované ženám, jelikož nic nevrhá jasnější světlo na dobové mravy než vztahy mezi muži a ženami a společenské role přisouzené ženám. V této otázce nás povede znalecká studie Stéphana Michauda.

Nejdříve to vypadalo, že Francouzská revoluce změnila podobně jako v ostatních věcech i v postavení žen naprosto vše. V první řadě již kvůli podílu žen na revolučním dění: jako obvykle je zmobilizovala starost o každodenní chléb, avšak brzy se zapojily do širšího, ba dokonce všeobecného boje. Bez nich by revoluční dny 5. a 6. října 1789 nepřinesly triumf pařížského lidu nad králem, který se stal napříště zajatcem ve svém hlavním městě. Ani tento triumf by ovšem nebyl ničím, kdyby nebyl součástí přání osvobodit lidstvo od zlořádů minulosti a vrátit každému jedinci jeho práva. Tento příslib však vzal velmi rychle za své, když se pořádaly volby, protože hlasovací právo bylo odepřeno vrstvě nejchudších mužů a ženy k volbám nebyly připuštěny vůbec, dokonce ani v roce 1792. Přesto však z toho nelze vyvozovat závěr (jak se až příliš často činí), že šlo o pouhé předstírání práv. Prostý akt jejich slavnostního stvrzení totiž ke změně ve smýšlení lidí zcela dostačuje. Na jedné straně uvádí v život čistě feministické požadavky, jež vznášeli Condorcet či paní Rolandová, na straně druhé umožňuje změny občanského práva, které je přímo zatěžkáno množstvím právě probíhajících i budoucích změn zasahujících sféru lidské mentality. Z tohoto úhlu pohledu představuje zákon z 20. září 1792 o rozvodu a laicizaci sňatku radikální obrat, jelikož ponechává jen a jen na svobodné vůli muže a ženy jejich spojení za účelem založení rodiny.

Éra romantismu tedy začíná novými obzory, jež se před ženami ukazují jako příslib svobody pro každého jedince. Tato svoboda se ovšem nevynořuje jen tak z čista jasna. Připravil ji společenský život monarchie a dvora, kde se život mužů a žen prolínal, a její křehké kouzlo se rodilo právě z těchto vzájemných styků. To, co Evropa klasicismu nazývala „civilizací“ a čím rozuměla dosažený pokrok v oblasti „dobrých mravů“, vděčí za mnohé vlivu žen. Čerstvý vzduch, který proudil Evropou ke konci 18. století, trvalé působení tohoto vlivu jen podtrhuje. Za Direktoria pařížské salony znovu objevují po svém měšťanském způsobu aristokratickou tradici hlavního města v době osvícenství. Madame de Staël se již nemusí obávat příkrých odmítavých reakcí, jimž byla vystavena za svého mládí na versailleském dvoře. Napříště se ocitá uprostřed moderního reje politiky, financí a idejí, charakteristického pro novou společnost, jejíž součástí se stává svoboda ducha a mravů.

Hledání vlastního já, utkvělá myšlenka svobodného jedince, Madame de Staël nepronásledovala o nic méně než spisovatele mužského pohlaví, ba naopak prostřednictvím jejích knih přispívá k velkému věhlasu této spisovatelky. V Německu, odkud do Francie přinesla duchovní neklid, se k ní jako ozvěna přidávají další ženy, jež hledají stejně nezachytitelné štěstí. Například Karoline Böhmerová, dcera Michaelise, jednoho z významných profesorů na univerzitě v Göttingenu, která se v mládí brzy vdala, rychle ovdověla a dobrodružství Mohučské republiky prožívala s takovým nadšením, že počala dítě s jakýmsi francouzským důstojníkem. V roce 1796 se znovu provdala za Augusta Wilhelma Schlegela, s nímž se rozvedla, aby si mohla vzít Schellinga. Nebo ještě lepší příklad: dvě velké postavy německého romantismu, dvě židovské dívky, dcery židovsko-německé „asimilace“, o něž usiloval velký Friedrich. Dorothea Schlegelová, dcera Mosese Mendelssohna, židovského filosofa doby osvícenství, a Ráchel Varnhagenová, která se usilovně snažila udělat si v Berlíně jméno bez ohledu na svůj původ a pohlaví. Vše, co v životě těchto žen, včetně Madame de Staël, navenek vypadá jako kariérismus, ve skutečnosti skrývá to, co je v nich silného a čím se nás dotýkají, totiž výjimečnou energii, již byly schopny věnovat boji za nové postavení žen ve společnosti.

Tyto výjimečné ženy zanechají svůj trvalý otisk v avantgardních hnutích první poloviny 19. století. Jejich následovnice můžeme vystopovat zejména v dějinách prvních socialistických a feministických hnutí. Stéphane Michaud mezi nimi nechává ožít ty nejproslulejší, v první řadě George Sandovou. Neopomíjí nicméně ani druhou stranu téže mince, neboť si je dobře vědom, že v Evropě éry romantismu žena svoji roli spíše přetvářela uvnitř tradičního rámce, než aby se proti ní přímo bouřila. Cestu jí v jistém slova smyslu ukázala Francouzská revoluce. Generál Bonaparte, který z revolučního odkazu vytěžil hodně pro sebe, byl totiž patriarchálního smýšlení podle tradic ostrova, kde se narodil: uctívá rodinu, v níž sice vládne otcovská autorita, ale jejíž strážkyní je matka, pilíř rodinného pořádku, který je podmínkou pořádku veřejného. Náboženství, jež je současně společenskou i mravní nutností, pak Napoleonovu vizi světa, nad nímž se právě chystá vládnout, završuje. Nevrací se tím v žádném případě k organickému řádu minulosti, ale měšťanský veřejný pořádek sešněrovává konzervativními opatřeními, která čerpá z prastarých zvyků Středomoří.

Žena doby romantismu nebude se všemi předsudky syna Korsiky souhlasit. Bude však velmi dobře ztělesňovat ctnosti měšťanské rodiny, jež vznikla v době ancien régime a byla školou vzájemné soudržnosti zaměřené na prospěch dětí. Měšťanská rodina září sice méně než rodina aristokratická, drží však víc pohromadě a je vřelejší. Podmínky k jejímu fungování vytvářejí spořádané mravy v manželství a křehká rovnováha mezi milostnou náklonností a spojováním rodinných dědictví. Vzácný výskyt rozvodu dostatečně vypovídá o pevnosti manželského svazku, jejž může zradit, avšak nikoli zpřetrhat, případná nevěra muže. Ještě vzácnější je nevěra ženy, která poskytuje bohatý materiál pro román, největší dobový literární žánr. Avšak samotná představa mravního skandálu prozrazuje výjimečný ráz této skutečnosti. Ještě nikdy nebylo jádro rodiny tak silné jako právě v této době, která si zachovala porozumění pro širší příbuzenskou soudržnost a přitom nezapomněla pěstovat něžné city, jež sdílí manželé mezi sebou a se svými potomky. Ženská ctnost staví kolem této sféry soukromého života ochranný val, který je pro měšťanskou rodinu charakteristický.

Kudy odtud vede cesta k náboženství, jemuž tolik osvíceneckých filosofů předpovídalo smrt, ba dokonce si ji přálo, a které přesto zůstává víc než kdy jindy morálním sloupem doby romantismu? Náboženství si stále zachovává svoji moc nad duší, jež mu tradičně náleží, a zároveň získává novou sílu ze zkušenosti Francouzské revoluce, protože bylo pronásledováno a protože se stává duchovním tmelem individualisticky zaměřené společnosti. Největší cynikové z řad měšťanů v něm vidí prostředek k udržení lidu v poslušnosti, hluboce věřící zase poslední duchovní kotviště moderní společnosti. První jsou jen pokrytci, zatímco ti druzí stěží nalézají ztracená tajemství víry. Žena doby romantismu, která většinou zůstává stranou veřejného dění a jeho ruchu, naproti tomu zůstává tou nejhlubší studnicí náboženského cítění. Žije jím a ztělesňuje je v básnickém a niterném světě, ve svém apoštolátu lásky i v prostém úsilí o ctnostné štěstí. Této mravní náboženskosti, jejímž prostřednictvím ženy udávají tón celé společnosti a která bude později nazývána viktoriánskou, se nejlépe daří, jak poznamenává Stéphane Michaud, hlavně v Anglii. Celá romantická Evropa ovšem nečerpá společné mravní hodnoty jen z náboženského cítění, jehož oheň udržují ve svém rodinném krbu, a tudíž i ve městech, ženy, nýbrž i z jiných zdrojů – také ony jsou ratolestmi, které vyrůstají na jednom a témže kmeni křesťanství.

Naše kniha následně postupuje v dobovém přehledu od obecného k jednotlivému. Chce vyznačit místo, které zaujímá několik postav, s jejichž pomocí můžeme popsat ducha doby, i když byly vybrány spíše než pro svou společenskou funkci stricto sensu pro hodnoty, kterým slouží a jež ztělesňují: učitel jako apoštol vzdělanosti; lékař jako postava vědy a kněz jako ten, jehož prostřednictvím náboženství pokračuje v boji za zjevenou pravdu proti tlaku moderní doby.

Učitel, jak připomíná Fabienne Reboulová, existoval již v době středověku. Zrodil se ve stínu církve a v minulých staletích si obvykle uchoval tento rys podřízenosti, a to jak v katolické, tak v protestantské Evropě. V 16. století reformace uložila každému křesťanu povinnost číst Písmo svaté a tímto požadavkem de facto zahájila rozsáhlé úsilí o vzdělávání lidových vrstev v oblasti psaného slova. Protireformace pak byla nucena vést svůj protiútok v podmínkách, které určil její nepřítel. Protentokrát se zase ona starala o to, aby naučila své věrné číst a psát, chtěla-li je ochránit před pokušeními reformačních církví. Na tento požadavek minimálního vzdělání navazuje potřeba jiného druhu – ta část Evropy, která se v 17. a 18. století otevírá tržní ekonomice, je svědkem stále rostoucí potřeby škol, které mají její obyvatele učinit způsobilými pro čím dál četnější a složitější obchodní styky. Učitel se proto poznenáhlu stává důvěrně známou postavou jednotlivých farností v evropských zemích, zvláště pak v protestantské a bohaté severozápadní a severní Evropě. Nejvíce „vzdělané“ země té doby ve smyslu masové alfabetizace jsou Skotsko, Anglie, Prusko a Švédsko. Ve Francii, která zůstala katolická, se jedná o severovýchodní část země. Na severu je to slavná osa Saint-Malo – Ženeva, která je nejbohatší, nejvíce otevřená obchodním stykům a také nejvzdělanější.

Učitel ovšem prozatím téměř všude zůstává na nejnižším stupni vesnického společenského žebříčku. Nemá žádné postavení, vlastní jen krátkodobou smlouvu uzavřenou se společenstvím vesničanů, je podřízen církvi. Mívá ostatně velmi nevyrovnané, někdy jen kusé znalosti. Učitelé se různí podobně jako školy samotné, které někdy nemají ani vlastní budovu nebo školní vybavení, o pedagogických metodách ani nemluvě. Tento všude rozšířený chaos ve školství se začíná v první polovině 19. století zmenšovat současně pod vlivem společenské poptávky i opatření vládní administrativy. Fabienne Reboulová uvádí jako příklad Francii. Pod tlakem dobročinných spolků se zde uchycuje metoda vzájemné výuky žáků uplatňovaná při čtení a psaní, která se sem dostala z Anglie. První velké úsilí o sjednocení základního školství vyvíjí protestant Guizot, významný muž červencové monarchie, v podobě zákona z 28. června 1833. Každá obec musí udržovat alespoň jednu školu, což znamená platit mzdu učiteli a poskytnout mu nějakou školní místnost; obojí je financováno z obecních daní a v případě nutnosti může být zvýšeno o podporu departementu či státu. Učitel tím získává na úctě; je sice vybírán místními radními, ale má řádnou smlouvu a ve své funkci je potvrzen ministrem pro veřejné vzdělání. Bývá absolventem učitelského ústavu (v každém departementu se nachází jeden), ztělesňuje přístup k modernímu vědění a postupně si ve vesnici či ve své čtvrti vysluhuje ostruhy autority. Nachází se sice stále ještě v podřízeném postavení vůči církvi – vyučuje ostatně i katechismus –, ale již brzy se osamostatní a bude v protikladu k ní symbolizovat Vědu a Republiku.

Příklad Francie sice nelze jako takový zobecňovat, avšak podobný vývoj probíhá v německých zemích i v Anglii, kde práce učitele mezi lety 1830 až 1840 získává systematický ráz i ocenění ze strany státu. V kontinentální Evropě teprve revoluce roku 1848 ukáží, do jaké míry bývalý učitel neboli kantor („maître d’école“), ve Francii od nynějška překřtěný na „učitele-zakladatele“ („instituteur“), dokázal povýšit prostou roli pomocné pedagogické síly na poslání bojovat za nezávislost, a jak se z pomocníka faráře při mravní výchově lidových vrstev stává průkopníkem boje za demokracii.

Pokud se chceme přesvědčit, do jaké míry bylo pro člověka romantismu svůdné vědění, stačí si přečíst příspěvek Giorgia Cosmaciniho věnovaný lékaři. Romantismus podle autorových slov nedbá pouze o filosofická a literární díla, mnohem víc mu záleží na celkové vizi světa (Weltanschauung), která zahrnuje i pojetí přírody, teorii života, zdraví a nemoci. Proto zmíněná studie obsahuje velmi propracovaný seznam různých teorií, pro něž se vyslovují významní lékaři nebo které našly přízeň u vzdělané části západoevropské veřejnosti v prvních desetiletích 19. století. Lékařství si razí cestu od Johna Browna k Laënnekovi, od Lorenza Okena k Broussaisovi, od spekulací nad skrytými silami působícími v lůně přírody po experimentální anatomicko-fyziologické studium. Nechybí ani velké dobové nadšení pro magnetismus živočichů a později pro Gallovu frenologii. Když Giorgio Cosmacini znovu vyznačuje rozmanité cesty, jakými se ubírala „romantická“ medicína, přesvědčivě dokazuje, jak se vědění o lidském těle umocněné velkou touhou uzdravovat od začátku zmítalo mezi metafyzikou „života“, experimentální vědou a praxí, která reagovala na úzkostné obavy pacientů. To rovněž dodávalo bitkám mezi jednotlivými školami lékařů prudkost a nacházelo ve veřejnosti odezvu, s níž se v jiné oblasti nesetkáme.

V době, která nás zajímá, se každý velký lékař, dávno vyvázaný z dvorské společnosti, stává významnou osobností. Ovládá nemocniční zařízení a léčí slavné na základě pozorování, jež nashromáždil na stovkách bezejmenných. Jeho věhlas je příslibem, že dokáže zahnat smrt – ve společnosti začíná růst jeho moc, která přetrvá až do současnosti. Stranou měst vládne venkovský lékař balzakovského typu, jenž přijíždí ohledat mrtvé nebo léčit nemocné. Vyzbrojený lancetou zůstává věrný starobylé proceduře, která spočívá v „pouštění žilou“, a tak do chudých příbytků přináší spíš psychologickou útěchu než umění uzdravovat. I on je však svým způsobem dobrým svědkem éry romantismu, protože přináší do těch nejzapadlejších rolnických společenství Evropy zdání vědeckosti jako něčeho spolehlivějšího, než je tradice.

Ve srovnání s učitelem a lékařem přesto zůstává hlavním správcem spásy lidských duší kněz. I když už pochopitelně nikoli v té míře jako v době minulé, v době monarchií opírajících se o boží zákon. Svoji roli si kněz musel znovu vydobýt na nevydařených slibech osvícenecké filosofie, přestože jeho úřad již pozbyl oné nezpochybnitelnosti, jaké se donedávna těšil. Kněz už ostatně neslouží ani stejnému náboženství, alespoň ne v Evropě, která prodělala zkušenost s revolučním jakobínstvím. Philippe Boutry velmi přesvědčivě dokazuje, že „romantický“ katolicismus vychází z této zkoušky v novém rouše, které si zčásti vypůjčil od nenáviděného protivníka. Přepisuje dějiny do podoby ideální vize společenství věřících nebo bájí o mytickém středověku, aby mohl nějak čelit rozkladnému procesu probíhajícímu ve společnosti, jenž je výsledkem moderního individualismu. Spíše než dogmatické je toto křesťanství silně emotivní a Chateaubriand, jenž v roce 1802 vydává své dílo Génie du Christianisme (Duch křesťanství), vyjadřuje jako první jeho silné působení na lidskou obrazotvornost. V zajetí citů zůstane ještě dlouho a stane se živnou půdou radikálního protiměšťáckého zanícení, které u mnoha katolíků i v církvi samé přetrvá po celé 19. století. Svůj bohatý zdroj nalezne právě v romantismu a dalším pramenem mu bude pozdější feminizace víry.

Ve Francii byla katolická církev vytržena ze společenského života násilně Revolucí a již nikdy nenabyla svého dřívějšího postavení. To, k čemu došlo ve Francii, tak trochu předznamenává to, co bude následovat i jinde a povede až k sesazení papeže italskou monarchií: římská církev a její služebníci se stávají mučedníky své doby. To jim dodává charakter obětí i vítězů, bolestínství i radikalismus. Bitva s modernitou je nemilosrdná a nestrpí žádné kompromisy. I když je kněz na zemi poražen, jeho porážku zdobí aureola jako připomínka tohoto neštěstí, obraz pokání a příslib odměny v nebi. Kněz tak v romantickém rejstříku zaujímá pevné místo, byť si je ve velkém shonu moderní společnosti nebude umět zachovat. Poznenáhlou ztrátu svých pozic přizdobuje tajemnou citovostí a poetičností, a přestože není schopen navrátit jí ztracená území, je dost silný na to, aby k ní dokázal znovu připoutat neklidná či nešťastná srdce.