Lars Svendsen (1970) je doktor filozofie působící na Univerzitě v Bergenu. Napsal už devět knih, přeložených prý do skoro třiceti jazyků (například Filozofii zla, Módu – filozofický esej či knihu Člověk, morálka a geny. Kritika biologismu). Letos vyšel český překlad i jeho nejslavnější knihy: Malá filosofie nudy.

Je nuda „krotká touha bez předmětu“, jak říkal Schopenhauer? Nebo „bestiální a nepopsatelná útrapa“ (Dostojevskij) či „útok času na naši představu o světě“ (J. Brodskij)? Nebo snad vzniká „v případě nesouladu mezi časem věci a časem, v němž se s ní setkáme“, jak navrhuje autor? Ve své knize Svendsen zkoumá podstatu nudy, pokouší se o klasifikaci jejích různých druhů a sleduje i její vývoj v lidské historii. Souhlasně cituje R. Nisbeta, podle něhož je člověk se svojí schopností nudit se jedinečným živočichem: „Se všemi formami života máme společnou apatii, ale apatie a nuda jsou dvě různé věci. Nuda je daleko výše na stupnici soužení než apatie a zřejmě pouze člověk má tak vysoce vyvinutý nervový systém, že je nudy vůbec schopen. V rámci lidského druhu je jejím přepokladem přinejmenším normální mentální stupeň, debil se může dostat do stavu apatie, ale ne nudy.“

Kořeny nudy nachází autor ve středověkém konceptu acedie a pozdější melancholii, ústředním fenoménem se ale podle něj stává až v moderní době: když se rozpadají tradiční struktury, které byly zdrojem smyslu, roste význam nudy. Svendsen přitom souhlasí s M. Kunderou, z jehož románu Totožnost obsáhle cituje: „Množství nudy, pokud je nuda měřitelná, je dnes mnohem vyšší než dřív. Protože za starých časů nebyla povolání vůbec myslitelná bez citového zaujetí: rolníci s láskou k půdě, ševci, kteří znali nazpaměť nohy všech lidí ze své vesnice; počítám, že i vojáci tehdy zabíjeli vášnivě. Smysl života pro ně nepředstavoval žádnou otázku, byl s nimi, úplně přirozeně, v dílnách, na polích. Každé povolání vytvořilo vlastní mentalitu, vlastní způsob bytí. Dnes jsme všichni stejní, sjednocuje nás společná lhostejnost k naší práci.“ V modernitě je podle Svendsena subjekt „osvobozen od tradice a nové struktury musí hledat sám. Moderní subjekt hledá smysl prostřednictvím transgresí různého druhu, s každou další je na tom však hůře.“ Velkou pozornost věnuje autor romantismu, s jehož dědictvím se podle něj stále vyrovnáváme. Pokud sociolog Z. Bauman tvrdí, že v době postmodernismu „je velmi snadné vybrat si identitu, ale není o nic jednodušší si ji udržet,“ pak se podle Svendsena mýlí, protože to, co Bauman popisuje jako postmodernismus, je „ve skutečnosti romantismus, který plně rozvinul své sebezničující možnosti“.

Jako příklad romantického přístupu k životu si autor volí Příběh Williama Lovella od L. Tiecka. Jeho hrdina se domáhá toho, aby ho svět uspokojil, aby byl zajímavý, ale „nenachází nic pozoruhodného“, jeho „duch prahne po něčem novém, jedna věc má vytlačit druhou…, a je z toho snad nakonec něco jiného než nudné opakování stále téhož?“ Tieckova postava obhajuje totální relativismus, v němž se všechno odvíjí od osobní spokojenosti: „Své veškeré naděje spojuji s tímto životem, onen svět – ať už je, jaký chce – nechci kvůli nějakému snu přijít o žádné požitky.“ William uvažuje v duchu Kantova pojetí autonomie, podle něhož si rozumné bytosti samy stanovují morální zákon, jeho sebedesktruktivní radikalizace autonomie ovšem nezná hranic, a proto může vést pouze k nudě, „nic totiž není tak nudné jako nekonečno bez hranic“. Žije od okamžiku k okamžiku, současnost neváže k minulosti ani k budoucnosti, a z toho důvodu si podle autora nedokáže vybudovat „předivo souvislostí, na němž by mohl stavět svoji identitu“.

Podobný typ hrdiny poté autor sleduje i v dílech mnohem pozdějších, vzniklých ve 20. století: u S. Becketta a v Americkém psychu Breta Eastona Ellise. Hlavní hrdina Eastonovy knihy Patrick se sice dopouští nesrovnatelně více vražd (kniha také vznikala v jiné době), jinak ovšem jsou si William a Patrick blízcí přístupem ke světu, v němž hraje hlavní roli nuda a transgrese, v nudě se přímo utápí a utíká k všemožným bestialitám v marné naději, že ji překoná. Přitom je v tomto svém úsilí dokonale zaměnitelný, takže si ho v románu všichni stále s někým pletou (na totéž ostatně poukázal ve své recenzi i R. Olehla). Dále se autor věnuje knize (a filmu natočeném na jejím základě) Bouračka, jež podle něj také dokládá, že ve světě prázdnoty se „extremismus jeví jako lákavá alternativa nudy“. Tu se hrdinové pokoušejí překonat i pomocí kultu sexu, jehož síla je stupňována vzrušením z automobilových bouraček (protože sex samotný je také nudný: hrdina vzpomání na „poslední vynucené orgasmy“ s jeho manželkou, kdy „netečné semeno“ proteklo jeho „znuděnou pánví“ do její vaginy). Tato totální rozkoš pak může ústit jedině do smrti: těžko totiž chápat takovou rozkoš „jako něco jiného než náhražku Boha, přičemž ve smrti oboje splývá v jedno“. Další kapitola se týká A. Warhola, jehož umění autor interpretuje ve smyslu výjevu z filmu Život Briana. V něm Brian volá na své nechtěné následovníky: „Každý jsme individualita,“ což po něm ale masa lidí jen bezduše a „stádně“ opakuje. Pointa spočívá v tom, že jakékoli porušení individualistické ideologie jako takové by pak spočívalo v paradoxním prohlášení „Nejsem individualita!“, a právě takto by se podle autora dal charakterizovat Warholův život i dílo. Umělec se podle Svendsena domníval, že když se stane přímočarým odrazem okolí, když zapomene, co bylo dřív, vyhne se strastem a zklamáním života. Warhol prý byl přesvědčený, že nudu přináší trvalost, kterou lze překonat pomocí nového. Ze všeho nového se ale stane rutina a následně opět nuda, dodává autor.

Nuda je tedy podle Svendsena v moderní civilizaci naším osudem, přitom ovšem autor nedochází k tak dramatickým závěrům jako třeba zmiňovaný Nisbet, podle kterého by se nuda „mohla stát největším zdrojem neštěstí člověka západní civilizace. Nejjistějším a nejpravděpodobnějším osvobozením se od nudy by – zdá se – mohla být jedině katastrofa.“ Naopak autor souhlasí s výrokem B. Russella, že „generace, která nevydrží nudu, bude generace malých lidí“. Nudu je tedy dle autora třeba přijmout coby „nevyhnutelný fakt, coby gravitační sílu života“. Jak přiznává, žádné grandiózní řešení to není, „problém nudy ale žádné řešení nemá“. Svendsenova kniha sama přitom vzhledem ke svému námětu rozhodně není nudná, naopak je až překvapivě čtivá, a rozhodně by stálo zato vydat i některou z dalších autorových knih.