Edice Quaestiones quodlibetales se zabývá rozmanitými problémy a tématy. Nejnovější svazek z této edice, sborník Křesťanství a romantismus, se pak z mnoha velmi odlišných stran a z hlediska různých disciplín (filozofie, teologie, historie, literární věda i dějiny umění) zabývá romantismem a jeho vztahem ke křesťanství. Jde o výstup z mezinárodního a interdisciplinárního kolokvia konaného v rámci Setkání zájemců o teologii Institutu ekumenických studií ve spolupráci s CDK v říjnu v roce 2010 v Praze. Publikace přináší přenášky a rozbory romantických děl od J. Kranáta, P. Horáka, J. Kudrnáče a dalších.

Romantismus je v knize představen jako navýsost ambivalentní jev, který je „náchylný ke kýči, ale ve svých vrcholných podobách není na kýč redukovatelný“. Podle Joshuy Searleho z Dublinu romantismus dokáže „vyzdvihnout lidskou existenci do nových výšin představivosti. Přidruží-li se romantismus k robustní koncepci křesťanské naděje, je schopen spojit různé prameny lidské zkušenosti do jediného paprsku naděje.“ Zároveň ale tentýž autor poukazuje i na jeho stinné stránky: měl podle něj sklon pojímat lidskou přirozenost optimističtěji než tradiční křesťanské vnímání, což znamenalo „pozměnění, odsunutí či naprosté popření myšlenky dědičného hříchu“. Prvotní pád tak nebyl vnímán jako trvalé prokletí, ale jako nevyhnutelná, ba nutná součást návratu do Božského. Spíše než aby se romantismus snažil zbavit dědičného hříchu vzděláním a rozumem, usiloval o zahájení procesu budování Nového Jeruzaléma odstraněním nespravedlivých společenských struktur. Tím bohužel vytvořil „falešné přesvědčení, že k dosažení utopického stavu lidské dokonalosti pomůže politická reforma“. Nacionální socialismus stejně jako komunismus tak podle autora mají své kořeny právě tady (ovšem romantickou vizi vidí Jiří Hanuš už třeba v základu projektu Svaté aliance). Neblahá úloha romantismu je zdůrazněna také ve stati P. Paruševa, podle něhož romanticky orientovaná hnutí slavjanofilů posílilo pravoslavné chápání ruské národní výlučnosti, které pak „v dějinách sehrálo velmi negativní roli“.

Jiné stati se věnují méně obecným tématům: V. Bakešová třeba pojednává o V. Hugovi a jeho vztahu k náboženství, a to jak v jeho osobním životě (díky lživému svědectví svého otce prý třeba získal nepravdivé potvrzení o tom, že je pokřtěný; později praktikoval spiritismus za účelem navázání kontaktu s duší zesnulé dcery), tak v jeho díle (cituje spisovatelova slova o to, že Boha vidí v tom, co je dobré a krásné: „Bůh je v průzračném pohledu vnuků, v květině, která se chvěje, když zafouká lehký vítr, v lani, která vklouzne mezi keře“).

V knize se mnohokrát objevuje jméno W. Blakea, celý jeden příspěvek je věnován i Friedrichu Schleiermacherovi, možná ale mohlo být více rozvinuto téma „nové mytologie“. F. Schlegel a Novalis na počátku 19. století (předtím, než Schlegel konvertoval ke katolické víře) plánovali založení nového náboženství a projekt jakési nové bible: jejich nová mytologie měla být „nejumělečtějším ze všech uměleckých děl, neboť v sobě obsáhne všechna ostatní díla“, mělo jít o „sjednocení univerzálního jazyka mytologie, spojujícího národy a kultury, s individuálním jazykem poezie“. Je také škoda, že v se v této knize – navzdory krátkému rozsahu možná až příliš různorodé – neobjevily všechny příspěvky, které během setkání zazněly (dozvídáme se o nich v úvodu editorky Ivany Noble, čímž mohou být u čtenáře vzbuzena jistá očekávání, která jsou pak zklamána), zvláště, když třeba otištěný text o V. Hálkovi se tématu náboženství a romatismu týká jen okrajově.