Ivan Wernisch se po povedených básních z Hlavy na stole opět přiklonil k prozaickým útvarům: miniaturní romány v Kominických lodích upomínají na proslulé bedřichiády z Doupětě latinářů nebo na pozdější texty, jako jsou např. na animované plátno převedení Tři Fuové (r. Jan Bubeníček). Pohádkově laděné romány (resp. povídky členěné na kapitoly) s absurdními prvky parodují samu podstatu vyprávění a mimoděk odkazují na autorovu zkušenost s psaním žánrové (brakové) literatury, která se musí „vysedět“ a která se řídí specifickými zákony té které fikce – červené knihovny, hororu apod. Čteme-li ale Kominické lodě bezprostředně, vidíme, že se není v tom rozšafném, nabubřelém žvástu čeho chytit a ve výsledku jsme trochu zklamaní. Tak např. básníkův svéhlavý humor působí jako odvozený ze sebe samého, všechna čísla vyznívají samožerně a zejména vulgarismy i jména některých postav samoúčelně. Kominické lodě by měly být nejspíš knížkou pro radost, mnoho úsměvu ani nadšení ale nevzbudí. Chybí jim totiž, zdá se mi, nějaké hlubší opodstatnění.