Ivana Wernische netřeba dlouze představovat. V současnosti asi není známějšího a oceňovanějšího českého básníka, o čemž svědčí mimo jiné fakt, že byl tento rok zvolen laureátem prestižní Ceny Franze Kafky. Wernisch se tak zařadil po bok mimořádných literárních osobností, jako jsou Václav Havel, Philip Roth nebo Haruki Murakami. I Wernischova nová básnická sbírka, nesoucí tajemný název Pernambuco, je důkazem, že cena je ve správných rukou. Básník totiž ke čtenáři opět promlouvá v hádankách s jakýmsi nezaměnitelným klíčem na pomezí reality a snu, jenž z jeho několika desítek sbírek činí unikátní, stylově specifické a přitom velice komplexní dílo.

Wernischův poetický prostor je nepřímo inspirovaný kouzlem magického realismu (viz recenze jeho předchozí sbírky Tiché Město), v němž zásadní roli hraje uhrančivá síla vypravěče a v němž autor píše mnohdy z čisté radosti a okouzlení půvabem slov. Stejně jako v předchozích básních ani zde neplyne čas lineárně, naopak působí, jako by se neustále točil v kruhu: „Ti dávno mrtví lidé / stále očekávají / cosi. / Děsivě dychtivé / jsou jejich oči.“ Je to básnický svět, který rovněž čerpá z postmoderních tendencí – můžeme je vidět ve využití pseudonymů (v tomto případě autor kupříkladu používá alter ego Arona Zuckera), paratextů (hodně básnických oddílů je uvozeno mottem) či intertextuality (objevuje se zde postava z předchozí sbírky Tiché město pan Treitner). Wernischovy sbírky jsou navíc zpestřeny zvláštním poetickým klimatem, ve kterém se snoubí atmosféra doby končícího mocnářství: „však pamětliv svaté přísahy / sloužil jsem stále svému císaři / alespoň modlitbou / vždy ráno a pak také večer“ se schopností vtáhnout do vlastní poezie různé literární podněty či žánry od německého expresionismu přes říkanky, pohádková vyprávění a absurdní dadaismus až po lidovou poezii.

I proto v této sbírce nalezneme širokou škálu rozmanitých textů, ve kterých Wernisch využívá typické principy opakování slov a slovních spojení asociující sémantické hříčky: „Mlýny mlely vítr, / vítr mlely mlýny, / mlýny vítr mlely, /mlely mlýny vítr“; či uplatňuje čistou formální obraznost básně, prozrazující jeho cit pro kondenzovaný lyrický obraz: „Nad nehybnou hladinou / usedne poutník / a hledí na bílé, / narůžovělé květy“; aby nakonec stejně přistoupil ke grotesknímu nahlížení na svět, za jehož absurdním závojem číhají motivy cizosti a prázdnoty. Ty nejčastěji nacházíme vprostřed knihy, konkrétně v oddílu Daleko odtud, kde autor drasticky popisuje hrůzy první světové války: „vojáci čekali, / hryzali jablka / donaha svlečeni (…) před polní kuchyní / svrženou do škarpy / se pásl zraněný kůň“ nebo v poslední části Čaj, z jejíchž surově groteskních básní se čtenáři ježí všechny chlupy na těle: „Zlí nalevo, dobří vpravo / a všichni do sprch. / Bůh je spravedlivý.“

Wernisch je tak trochu básnický „chameleon“. Jeho autorská řeč se přetavila do básnického mnohohlasí, ve kterém nevíme, co je původní autorská tvorba, co parafráze a co překlad (viz například báseň s názvem Poddůstojník umírající v haličském lazaretu, kde je text uveden jako volně inspirovaný dílem předchůdce expresionistů Victora Hadwigera). Spisovatel si prostě v Pernambucu se svými čtenáři opět hraje, rád je mystifikuje, svádí je na falešnou stopu. Nakládá je na loď, jejíž kapitán sám neví, kam dopluje. Jedno je ale jisté. Její plavba bude zvěčněna v tisíci podobách, přičemž žádné dvě nebudou stejné. Wernisch tímto provázáním skutečna a neskutečna ale čtenáře nijak nepodvádí. Naopak, opět jej zve do nové podoby unikátního poetického světa, jehož styl je v současném českém literárním poli nezaměnitelný. Je to magické prostředí, kde „všecko neznamená nic a kde nic je všecko“.