Kdysi kdesi Ivan Wernisch napsal cosi ve smyslu, že neví, co by ho mohlo přinutit k četbě vlastních básní, a že půvab spočívá především v onom slově „nevím“. Já sice nevím, co přimělo Wernische vydat již několik výborů z vlastní tvorby, naposledy ceněný Příběh dešťové kapky, ale v případě knihy Nikam (mimo jiné obsahuje několik básní z padesátých let) to byl patrně sentiment.

Celou knihou Nikam prostupuje jakási psychologicko-časoprostorová dualita. Je tu Wernisch zrozený za německé okupace a píšící své první literární pokusy v padesátých letech, a pak je tu Wernisch píšící básně-vzpomínky na mládí a čtoucí, upravující a reflektující své juvenilní texty. Jsou tu texty z roku 1958 i z let 2009 a 10. V centrálním a nejrozsáhlejším textu Anděla dokonce jako by došlo ke konfrontaci těchto dvou Wernischů, a to v podobě setkání postav Fesoje a Josefa. Zatímco Fesoj s Andělou spává, postarší Josef by od ní, v rámci močoléčby, chtěl pouze pochcat hlavu. Oba se nakonec sejdou, jak jinak, v hospodě. Zcela jistě pak dochází k setkání v závěrečném textu knihy, nazvaném Ve dveřích, kde starší z obou Wernischů svými replikami symbolicky tlumočí nesrozumitelná gesta mladého Ivana a pak se s mladíkem i čtenářem loučí za srdceryvného zpěvu „náhodného, kolemjdoucího pěvce": „Tak jako navždýýý / noha nohu minééé / nesetkají sééé / už nikdýýý.“

Dost toho v našem národním kontextu bylo napsáno o červené niti, která se vine od švejkování přes moudře veselý sentiment Werichův až k humoru Zdeňka Svěráka. Nemohu si pomoci, ale mám zato, že jisté části našich intelektuálů, kteří nemají „panwerichovo“ rádi, supluje tento druh humoru právě Wernisch. Tedy humoru, jenž lidské poklesky nepřehlíží, ale má pro ně pochopení, humoru, v němž se snoubí ironie s laskavostí. Wernisch svobodně vládne smyslem pro absurditu, což jeho hospodský sentiment činí snesitelným, nicméně z některých veršů mi občas trčelo, že mají bavit, místy dokonce jako bych zaslechl onen „sitcomový“ smích, který napovídá: teď, teď ses měl zasmát; v poezii mě ovšem tato místa spíš rozteskní. Milí čtenáři, vy však nevěšte hlavu. Jestliže chlapácky vyznáváte, že jde vlastně vo hovno, pak je logické, že směřujete Nikam, a abyste si to tak nějak pěknou formou potvrdili, směřujte tentokrát pro to své Nikam do knihkupectví. Nechci však Wernische redukovat na klaunskou masku, kterou si při psaní rád nasazuje. Jako každý text má i tato kniha hlubší rovinu, spodní proud tekoucí korytem Wernischovy svébytné estetiky. Směřování tohoto toku je naznačeno už v úvodu knihy citátem z Melvillovy Bílé velryby: „…Ale řeknu ti, kuchaři, co mám na mysli. Musíš se vrátit domů a znova se narodit. Ještě nevíš, jak se má pořádně upéci velrybí biftek.“ A právě takovým návratem k domovu, který už ve své někdejší podobě neexistuje (tedy nikam), je i přítomná kniha.

Jak něco tak zdlouhavého jako život mohlo utéci tak rychle? Od středního věku snad každý člověk naráží na okamžiky, kdy si tuto či podobnou otázku klade, a je jistě možné napsat o tomto pocitu knihu. Dojem z Wernischovy sbírky mi tedy kazí zakrytý sentiment a „těžba knihy“. Tentokrát to není pořádně upečený „velrybí biftek“. Ovšem počkat, sentiment sám o sobě není nic špatného, záleží na míře, na tom, zda je východiskem, či cílem tvorby a hlavně na tom, zda je použit jako citové vydírání. Někdy se mi zdá, že Wernisch balancuje mezi básníkem a spisovatelem – básník rodí, spisovatel produkuje. Nejpodivnějšími texty v Nikam jsou čtyři jakési scénáře či divadelní mikrohry. Tato divadélka působí jako seškrtaná z delších textů (což by ukazovalo na básníka, neboť spisovatel by se rázem chtěl stát dramatikem a naopak by je přifoukl a inscenoval), ale dvě z nich naopak dělají dojem textu přifouknutého do objemu knihy (což by ukazovalo na spisovatele). Snad nám tu nakladatelství Druhé město vzkazuje, že ve svém rozpočtu máme každý rok počítat minimálně s jedním Vieweghem a jedním Wernischem; pokusím se v těchto intencích u zaměstnavatele podat supliku o zvýšení platu.

Překvapivě zdařilé jsou úvodní básně z roku 1958, kdy bylo Wernischovi pouhých šestnáct let. Autor patrně dobře vybíral a ve verších to jiskří mladistvou závratí z poezie. Už jízda první básní Kolotoč stojí za to: „...Zarudlá ruka se sběračkou a pravidelné světlo pokryté břečťanem... [...] Úžasem vzplanout jak papírová dýmka."

V druhé polovině knihy autor prezentuje současné texty, v nichž se z velké části zabývá archeologií vzpomínek. Jsou tu místa, která dle mého soudu nepřesahují oblast Wernischova soukromí. Například v básni Doutník nestojí na mou duši nic víc, než že stará i mladá Macháčková jsou hodné paní a že až se vyspím, koupím si u nich (patrně v trafice) doutník. Oproti tomu tato rozsáhlejší, dospělá část knihy obsahuje i nejzávažnější místa, která jsou kořenem zmíněného a z jiných básní vyrůstajícího sentimentu a ospravedlňují celou koncepci knihy. Za všechna snad jen dva úryvky: „Venku pršelo, za oknem se kývaly větve / Najednou vstala a začala se oblékat // Koukal jsem a nevěděl co říct“ (str. 154); „S každým zvoleným slovem / Však ubývá z možností, které ještě mám // Je mi tak úzko, že bych řval, / Řval a mlátil kolem sebe“ (str. 155). Snad právě v momentech, kdy je člověk nejvíc sám a je mu nejvíc úzko, dochází k třesku a novému rozpětí. K otevření nového slovníku, k novému nahlédnutí možností jazyka.

Kdyby se mě tedy někdo natvrdo zeptal, zda je Nikam knihou dobrou či špatnou, musel bych popravdě říci, že nevím. A právě ono nevím je důvodem, proč tuto knihu číst, neboť posláním básníků je, mimo jiné, nenaplňovat očekávání a narušovat skořápky myšlenkových stereotypů. Mně tedy Nikam dalo přinejmenším to, co jsem popsal větami, které jste právě dočetli – a konečně i na těch pár úsměvných míst při četbě došlo.