Když vydá Don DeLillo nový román, je to vždycky událost. Bývá nazýván „velkým bardem věku kabelové televize“ a ve svých dílech dokázal mnohokrát přesně pojmenovat atmosféru i traumata Ameriky i ducha doby, v níž žijeme. V Podsvětí (Underworld, 1972, č. BB Art, 2001) je to atomový věk, v románu Libra (1988) zase zřejmě nejvýznamnější americká politická událost druhé poloviny 20. století, atentát na Johna F. Kennedyho v texaském Dallasu.

Není tedy ku podivu, že po 11. září 2001 celá čtenářská obec netrpělivě čekala, kdy se k tématu vyjádří i DeLillo. Jenže Cosmopolis (2003), první román, který mu po pádu věží Světového obchodního střediska vyšel, byl velkým zklamáním. Příběh Erica Packera, newyorského multimilionáře, kterého jednoho dne jeho dosavadní život přestane bavit, odsoudila kritika jako jednoznačně nejslabší DeLillův román. Čekání na reparát se protáhlo na další čtyři roky, ovšem v románu Falling Man (Padající muž) už autor čtenáře dál nenapínal.

Padající muž je skutečně o událostech 11. září 2001 i o traumatech z nich vyvěrajících. O tom svědčí už samotný titul, převzatý z názvu jedné z nejslavnějších fotografií pořízených onoho osudného dne fotografem Robertem Crewem. Na geometricky strohém pozadí fasády severní věže WTC je zřetelně vidět padající tělo muže v bílé košili a tmavých kalhotách. Letí hlavou dolů, ruce má založené za zády, jednu nohu pokrčenou. Vypadá, jako by si let užíval a netušil, že za několik vteřin z něj zbude jen beztvará kaše. Noviny snímek otiskly hned následující den a dostalo se jim za něj od veřejnosti zdrcující kritiky – prý parazitují na neštěstí jedné z obětí a snaží se z tragédie udělat senzaci. Snímek se pak v žádných novinách již nikdy neobjevil. Identita padajícího muže nebyla nikdy s určitostí potvrzena, ačkoliv v posledních měsících už teorie jasně míří k jednomu jménu. To však není až tak důležité. Fotografie se stala symbolem celé události, smutku pozůstalých i celého amerického národa. Nadto mimoděk ukazuje tenký předěl mezi zdáním a realitou: na ostatních snímcích fotografovy série je totiž vidět, že mužův pád byl ve skutečnosti nekontrolovaný.

Už samotným názvem románu tedy DeLillo demonstroval, jak moc mu na této knize záleží. Padající muž vyšel v květnu 2007 v newyorském nakladatelství Scribner, ovšem předcházela mu na DeLilla nebývalá (a nečekaná) reklamní masáž. Výňatek z knihy se objevil už počátkem dubna v časopise New Yorker, na konci dubna DeLillo vystoupil na festivalu amerického PEN klubu Other Voices a přečetl ukázku (autorská čtení DeLillo nikdy nedělal) a – světe, div se – 20. května 2007 dokonce souhlasil s veřejným interview v jednom sále v New Yorku! To by od autora známého svým odporem k jakékoli propagaci vlastní osoby (v tom se blíží svému vrstevníkovi Thomasi Pynchonovi) opravdu nikdo nečekal.

Padající muž je román psaný v žánru urban novel. DeLillo se narodil v Bronxu a v New Yorku prožil celý život, je tedy kovaným Newyorčanem. Stejně jako miliony dalších jej tragédie 11. září hluboce zasáhla. Věže Světového obchodního střediska byly jednou z nejznámějších dominant města a v DeLillových románech se už párkrát objevily: třeba v roce 1977 vyšel jeho román The Players (Hráči), v němž jedna z hlavních postav pracuje v novém, právě dokončeném chrámu světového obchodu. Siluety dvojčat se pak objevily na přebalu DeLillovy nejznámější knihy, již zmíněného Podsvětí.

Hned na první straně Padajícího muže jsme vrženi do středu událostí. Obě věže jdou k zemi, přičemž na poslední chvíli z nich stačily utéci desetitisíce lidí. Jedním z nich je i Keith Neudecker, devětatřicetiletý právník. Když je dole na ulici a všude kolem je prach, zjistí, že v ruce drží cizí kufřík, který sebral na nouzovém schodišti severní věže. V šoku později zaklepe na dveře bytu, jejž tak dobře zná a kde už nějakou dobu nebydlí: u své manželky Lianne, s níž má devítiletého syna Justina a s kterou se rozvádí. Tragédie dá pár na chvíli dohromady, ovšem do Keithova života vstoupí černoška Florence, skutečný vlastník ono nalezeného kufříku. Oba přeživší se sblíží, i když do konce knihy není jasné, zda jde o skutečný cit, či o prostředek, jak překonat následky traumatu.

Keithova manželka Lianne mezitím chodí do práce (dělá v dobrovolnickém zdravotnickém centru pro pacienty trpící počátečním stádiem Alzheimerovy choroby) a na cestách ulicemi smutnícího města vidí Padajícího muže: performera, jenž se na různých místech ve městě padá zavěšený v postroji z výšky dolů a zůstává pak viset ve slavné pozici, již zachytila ona zmíněná Crewova fotografie.

Potud by se zdálo, že jde o běžný příběh o lidech, jimž velké dějiny zasáhly do života, a oni se s tím musejí nějak vyrovnat. Ovšem DeLillův román má něco navíc, a to je vedlejší dějová linka. V ní vstoupíme do mysli muslimského mladíka Hammáda, jenž se na začátku cvičí v afghánském výcvikovém středisku na teroristu. Poté jej zahlédneme v Hamburku při setkáních spící teroristické buňky, na Floridě při leteckém tréninku a nakonec na nouzovém sedadle jednoho z boeingů, které narazily do WTC.

Je zajímavé, že ač přesně víme, o jakých událostech autor mluví, v knize zazní jen velmi málo reálií. O celém útoku mluví DeLillovi Newyorčané jen jako o „letadlech“, vůdce skupiny Mohamed Atta se tu objevuje jen jako Amir (jedno z jeho vedlejších jmen), hlavní strůjce útoků a arcinepřítel číslo jedna Usáma bin Ládin pak dokonce jen jako Bill Lawton. Tak totiž malý Justin i jeho kamarádi rozumí cizokrajně znějícímu jménu. V bytě Neudeckerových tráví dlouhé hodiny vyhlížením z okna, aby nepropásli další letadla, která Lawton na New York pošle.

Kritické reakce na DeLillův román byly různé. Vlivná kritička New York Times Michiko Kakutani o Padajícím muži prohlásila, že je to „strašlivé zklamání“, ovšem naprostá většina dalších knihu dosti pochválila. Jen jednu věc DeLillovi vytýkají. Pokud jej jiná důležitá publicistka Laura Miller z časopisu Salon nazvala oním „bardem věku kabelové televize“, současně podotkla, že o věku informací, v němž nyní žijeme, to už tak docela neplatí. DeLillo se podle ní nepřizpůsobil novému světu, v němž už takřka neexistují tajemství. Během pár hodin je naprostá většina informací dostupná na internetu a šum už nevyplývá z nedostatku známých faktů, jako spíše z jejich záplavy.

Přesto lze DeLilla pochválit, především za odvahu, s níž se spojil mysli sebeobětujícího se Hammáda a přeživšího Keithe. Jeden sedí v letadle, jež se noří do budovy v místech, kde právě pracuje ten druhý. Myšlenky jednoho se najednou stanou myšlenkami druhého. I Keith nakonec zůstává stejně jako Hammád neukotvený. Na konci knihy jej zastihneme v pokerové herně v Las Vegas, protože to je to jediné, čemu je schopen se po 11. září věnovat.

Padající muž není DeLillova nejlepší kniha, výšin Podsvětí zdaleka nedosahuje. Doba zřejmě ještě nenazrála, aby se o 11. září psaly veliké romány. Ale za zkoušku to určitě stálo.