Nejím. Končím s jídlem v sobotu večer. Nikdy předtím v životě se mi nestalo, že bych přestala jíst. Nyní však říkám: Nebudu jíst.

Nejím. Bortím denní rituál, který byl založený na jídle, balamutím čas, který se dělí na malé zakrvavené kousky „po snídani“, „před obědem“, „před večeří“, „u čaje“ či „po večeři“. Lidé neříkají v deset ráno nebo v osm večer. Ale radši řeknou: „po snídani“ a „po večeři“. Bortím pořádek světa, protože všechno, co žije – jí a já nejím a žiji.

Nejím. V neděli se ke mně nese vůně kotlet a bujónu. Babička dělá scény. Říká mi, že umřu, a já na to: „Nejím a žiji, ze setrvačnosti a zadarmo. To je nejlepší důkaz božské lásky.“ Babička se zlobí na Boha, že jedná proti své přirozenosti. Možná že kdysi taky Nejedla, i když se obávám, že ne. Její život se již od roku 1918 točí kolem jídla. Dějiny Jejího života jsou dějinami toho, co kde jedla. 1918 – Freiburg – matčino mléko, krupicová kaše, první polévka. 1923 – Gostynin – bavorské vdolečky, teplý prejt, tlačenka, špekové knedlíky. 1934 – Tuluza, sósy, nadívaný bešamel a všechno, co se hýbe v octovém nálevu. 1946 – Świdnica – sledě ze sudu, kysané zelí všemožného druhu. Wałbrzych – 1995 – houska, máslo, šunka, kuřecí vývar a hovězí. Tak to jsou Babiččiny dějiny. Dějiny lidstva lze vykládat stejným způsobem. Je samozřejmé, že všichni slušní lidé nejedli mnoho, dobře jídlo žvýkali a nedávali lokty na stůl.

Nejím, v neděli večer mě však navštíví ďábel a řekne: „Proč se tak trápíš? Sněz aspoň drobeček, aspoň sousto vezmi do úst a rozkousej ho.“ „Nejím,“ odpovím mu, ale je mi těžko. Jdu brzy spát. Zdá se mi o plněné koblize.

Nejím a ráno se budím. Mám poslední stolici, řídkou a nijakou. Zevnitř jsem čistá. Myji své tělo zvenčí. Konám očistu, oprošťuji se od světa spoutaného okovy jídla a vyměšování. Pomalu se vzdaluji od tohoto světa, stojím opodál a sleduji ho. Vidím ho jinak. Cestou do práce vidím, že svět je film, který mi promítají. Pozbyl na realitě. Ten film je o jídle, o hledání potravy a o sraní. Onen svět je hrou mezi protiklady. Jídlo je jeho světlou stránkou. Reklamy, oříšky, tic-taky, hot dogy, všechny ony stravitelné projevy matérie, teplé, horké, suché, mokré, rozmělněné, tekuté, aktivní, povzbuzující, omamující, žluté, červené, zelené, voňavé, připálené. To je jang. Tmavá polovina pulsuje ve vykachličkovaných hajzlech, v podzemních betonových řekách, v kilometrových potrubních záhybech pod městem, v řevu rezervoárů, ve smradu a ve výparech čističek. Což je samozřejmě jin.

Nejím. Odmítám jídlo. Nepolykám. Nekoušu. V ústní dutině mám bílý povlak. Zuby v ní leží ladem. Svrbí mě. Cítím hmatatelné odcizení od prsu světa. Celá rodina se schází u stolu za zdí. Já jsem na její druhé straně a nejím. Sním. Nyní jsem od všeho vzdálena a potřebuji teplo. Dávám ho sama sobě. Nalévám si do termoforu vařící vodu. Mé tělo, které je vzdáleno od všeho, pomalu a líně rozmrzá. A já se vzdaluji příznakům smrti, která si prý libuje v zimě.

Nejím. Nejedení je přirozený stav. V nejdůležitějších životních momentech člověk nejí. Když se rodí – nejí, když se miluje – nejí, když rodí někoho jiného – nejí, když umírá – nejí. Když jsem se zamilovala – nejedla jsem. Mé tělo bylo jako zralé jablko a nic víc nepotřebovalo.

Nejím. Čtvrtý den mě přivítá mírnou bolestí hlavy. To znamená, že žiji. To vím jistě: bolí, tedy jsem. Jelikož nejím, nemohu si vzít oblíbený prášek. V poledne mě hlava přestane bolet. Cítím se svěží a mám v ní jasno. Z autobusu vidím lidi, kteří slídí po městě a hledají potravu (a já nejím). Najednou se mi sevře hrdlo a v očích mám slzy. Hluboce a pronikavě cítím, jak jsme si cizí, že s nimi nemám nic společného. Jak je mi svět cizí a přichází odnikud. To je první hmatatelný důkaz oné hladovky. Ne žádný pocit souznění nebo zázrak spolucítění. Avšak úplný opak. Jsem hostem v zájezdním hostinci. Jsem tu host.

Nejím. V čem totiž spočíval prvotní hřích? Ve s n ě d e n í jablka. Již tehdy lidé upadli do tenat. Musejí jíst a jíst, čímž jsou pohlcováni koloběhem zpracování hmoty. Jako tasemnice. Nechali se jídlem zotročit, podlehli svým žaludkům. Je zřejmé, kdo je Pánem Žaludků. Myšlenky na jídlo jsou všepřítomné v jejich podvědomí. Města jsou plná potrav, hovorů o jídle či jídla samotného. Vrcholem hříšné rafinovanosti jsou potom schůzky kvůli společnému žrádlu.

Nejím. A mysticky se odpojuji od zbytku světa. Zůstávám sama. Zpoza mých hranic se ozývá třískot příborů o talíře, srkání, polykání, jsou tam orosené skleničky, kulička zeleného hrášku na bílém ubruse, ale také stydlivé prdění, smrad, říhání po ředkvičce.

Nejím. Slábnu. Což ovšem stále ještě znamená, že žiji. Ale nejím. Schody vycházím pomaleji. Bolí mě svaly na nohou, ale nemám hlad. Pupeční šňůra byla přestřihnuta. Nejíst je tak příjemné. Jsem čistá a lehká. Naplněna radostí. Jsem rozvážná, mám orlí zrak. Když se rozhlížím kolem sebe – vidím nadměrnou aktivitu, šum a pohyb. Když se podívám dovnitř, do sebe, vidím bující sny. Stojím přímo uprostřed. Naplňuje mě studený vítr.

Nejím. Mé tělo je oproštěno od nutné přeměny matérie na hovno, funguje na principu sebeočisty. Zbavuje se přebytečných věcí. Vzpomínky na dávno minulé v něm praskají jako bubliny. Pozbývá se dobře známých vůní a chutí. Prásk, udělá mé tělo, a zbavuje se chuti prvních rajčat, která jsem jedla v červenci nebo v srpnu roku 1966 na schodech v Klenicy. Prásk, a zbavuji se chuti housky s máslem ve školní družině v roce 1975. Prásk, a mizí příšerná chuť borůvky se štěnicí, kterou jsem pozřela v létě 1981. Srpen 1966, družina z roku 1975, léto 1981 mizejí navždy. Vypařuje se ze mě vše přebytečné, co v sobě zadržuji. Ztrácím paměť.

Nejím a žiji. A už vůbec nijak brutálně rychle nehubnu. Břicho mám pevné a rysy ve tváři vystouplé. Sluním se na denním světle jako ještěrka. Pohybuji se s klidem a rozvahou. Mám suchou kůži. Přestala jsem se potit, i když piji hodně vody. Zdá se mi o tom, že jsem zvíře, které je krmeno z velkého prsu plného teplého mléka. Probudím se sytá.

Nejím a vyčerpává mě praní svetrů v koupelně. Sednu si na kachličky na podlaze. Své tělo vidím tak trochu svrchu. Jsem jako hadrová panenka. Vidím, jak do koupelny nahlédne babička a můj syn. „Buď se svým tělem nelidsky experimentuj, a nebo žij jako každý normální člověk,“ řekne babička vyčítavě. Samozřejmě, že na sobě zkouším nelidské experimenty, ale to ještě nic neznamená. Jsem závislou proměnnou.

Nejím. Když večer ležím v posteli, mám pocit, že se rozpouštím, taji a přeměňuji se v tekutinu, která se vsakuje do prostěradla. Řekla jsem „Nejím“ a přestala jíst. Je tedy možné říci „Nežiji“ a jen tak přestat žít? Je to závislé na lidské vůli? Mohla bych nežít, kdybych chtěla. Ale žiji. V noci mám sen, který se nedá převyprávět. Ráno nemůžu vstát. Přijde Babička a na jejích rtech se objeví slovo „bujón“. Beru do úst první lžičku a třese se mi ruka.

Z originálu Anoreksja mystica, který byl otištěn v časopise Nowy nurt (13/1995), přeložila Bára Gregorová