Erlend Loe (nar. 1969) není na norském literárním parnasu žádným nováčkem. Svůj první román Uchvácen ženou napsal roce 1993. Od té doby vydal šest knih pro děti, dalších pět románů pro dospělé, je autorem jednoho filmového scénáře (Detektor) a z angličtiny přeložil dvě básnické sbírky Američana Hala Sirowitze. Pevné místo v čítankách a v dějinách literatury si ovšem tento autor rezervoval svým druhým románem Naivní. Super., který byl záhy prohlášen za klíčové dílo směru označovaného jako nový naivismus. Díky nakladatelství Doplněk a překladu Kateřiny Krištůfkové máme nyní možnost číst toto skvostné dílko také česky.

Zrod nového naivismu v 90. letech minulého století bývá badateli vysvětlován jako přirozená reakce na propracovaný metaromán, jak ho reprezentuje dílo jiného norského autora Jana Kjærstada, a na obrození velkého epického románu – formátu typického například pro Erika Fosenese Hansena či Herbjørg Wassmoovou. Romány v duchu nového naivismu se vyznačují jednoduchým jazykem, malou dějovostí, minimální komplikovaností postav i ústředního příběhu a také jemným humorem, který z tohoto záměrně triviálního pohledu na svět pramení. Inklinaci k tomuto způsobu psaní vysvětluje norský literární historik Per Thomas Andersen z pohledu sociologie. Podle něj vystihuje tento směr nejlépe pojem „nepokoj v hnízdě“. Pro jeho autory je příznačné, že patří k tzv. „rozvodové generaci“, tedy ke generaci narozené mezi lety 1960-80, která na sobě pocítila rozpad nukleární rodiny, byla vychovávána v nových podmínkách, účastnila se přerozdělování genderových rolí a jsou pro ni samozřejmé způsoby soužití považované dříve za netypické.

Bezejmenný hrdina románu Naivní. Super. prochází nefalšovanou existenciální krizí, kterou odstartuje banální prohra v kroketu. „Všechno mi připadalo nesmyslné. Úplně najednou. Můj vlastní život, životy jiných lidí, životy zvířat a rostlin, celý svět. Nemělo to už žádné souvislosti.“ Příval deprese řeší hrdina svérázně – přeruší studium na vysoké škole, nastěhuje se do bratrova bytu, koupí si míč, hračku jménem zatloukačka (prkénko se šesti kolíky, které se paličkou zatlučou, prkénko se obrátí a proces se opakuje) a pustí se do oproštěného hodnocení svého dosavadního života a hledání jeho nového smyslu. Jedním ze způsobů hrdinovy terapie je sestavování rozvahy v podobě seznamů, kde jsou na jedné straně aktiva a na druhé pasiva. Když si hrdina pro sebe definuje, „co má“ a „co nemá“, vychází mu, že má určité materiální statky (pěkné kolo, fotoaparát, pár téměř nových běžeckých bot atd.), schází mu ale „plány, nadšení, přítelkyně, pocit, že věci spolu souvisí a že všechno nakonec dobře dopadne, milá povaha a hodinky“. Zcela plánovitě, aniž ovšem cokoli tuší o Anthony Giddensovi či Ulrichu Beckovi, změní hrdina svou identitu. Jak poznamenává Andersen, román Naivní. Super. demonstruje strategii přežití v době pozdní modernity.

O tomtéž jsou i další romány Erlenda Loea. Jejich hrdinové se utápí ve svých pochybných existencích a hledají způsob, jak se zbavit získaných neuróz. Laxního hrdinu knihy Fakta o Finsku na chvíli spasí zakázka finské ambasády na brožuru popisující krásy země tisíců jezer. Vypravěče kupodivu jen pramálo trápí, že o této zemi nic neví, nikdy v ní nebyl a navíc trpí fobií z vody. „Mám zase práci. Jsem mimo nebezpečí a mám smlouvu a já mám smlouvy rád.“ Třicátník Doppler ze stejnojmenného románu zase jednoho dne spadne z kola na hlavu, což zapříčiní, že opustí svou rodinu a přestěhuje se do lesa za Oslem, kde začne žít setonovským způsobem ve společnosti losího telete. Procesem individualizace pochází i mladík z filmu Detektor. Psycholog, který v poradně poslouchá obskurní problémy svých klientů, se paralelně snaží osvobodit se od uzurpátorské matky, zjistit, kdo byl jeho otec, a navázat vztah s tajemnou dívkou.

Českou podobu knihy Naivní. Super. šlechtí její vkusná obálka i grafická úprava pohrávající si s motivem kolíků ze zatloukačky. Zbytečný je snad jen přidaný anglicko-český slovník, který má čtenáři neznajícímu taková slova jako love, my family, music a oh yeah objasnit jejich význam. V duchu koncepce knihy (dílo zahrnuje i jiné texty než autorovy) může ovšem čtenář neznalý originálu považovat tento glosář za součást autorského záměru. Slovník suše nadepsaný anglicko-česká nápověda totiž začíná překladem spojení "shit happens".

Překlad Kateřiny Krištůfkové respektuje stylistickou nekomplikovanost originálu, jejímž důsledkem je nenápadný humor. Pokud tedy nechcete spoluobčany zbytečně demoralizovat permanentním pohihňáváním, do tramvaje si tuto knihu raději neberte. V každém případě nabízí Loe moc pěkný lék na neurózu dnešního věku. Možná vážně není od věci koupit si zatloukačku a sem tam do ní systematicky bušit.