Minulý rok vyšla vedle Lačnosti v českém překladu Jitky Jílkové další – v pořadí asi osmá – kniha od Rakušanky Elfriede Jelinekové. Tentokrát se jedná o Zimní putování (Winterreise), těžko zařaditelný text na pomezí prózy, poezie a dramatu. Kniha má podtitul Divadelní hra a jako hra byla také režisérem Johanem Simonsem v mnichovském divadle Münchner Kammerspiele inscenována. Pokud však čtenář očekává scénář, bude velmi překvapen.
 

Vždy mě dokáže zarazit, kolik je v mém okolí vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří od Jelinekové nejenže nic nečetli, ale dokonce ji neznají. V rozhovoru pro MF DNES z 21. února 2010 ji redakce označila za „zřejmě nejkontroverznější spisovatelku na světě“, v Rakousku ji zná každý. Jak je možné, že se mimo literární kruhy těší u nás tak malé pozornosti? Když jsem se ptala v různých okruzích, zda znají Elfriede Jelinekovou a něco od ní četli, dostalo se mi v několika případech odpovědi, že nějakou knihu „začali číst“. Nebo viděli film Pianistka od Michaela Hanekeho z roku 2001, ale o jeho stejnojmenné literární předloze (v originále Die Klavierspielerin), která česky vyšla až tři roky po uvedení filmu (poté, co autorka obdržela Nobelovu cenu), vůbec nevědí. Důvod musíme hledat v tom, že Elfriede Jelineková sice jistě je velmi kontroverzní autorka, ale ještě spíše je to autorka náročná, a to jak pro čtenáře, tak pro překladatele. Jelineková sama přiznává, že na čtenáře nebo diváka při psaní nebere ohledy. Píše, protože musí, protože by jinak praskla. Jazyk, který tato Rakušanka používá, oplývá dobovými narážkami, slovními hříčkami, poetickými, ale též dialektickými výrazy. Její díla – a zvláště divadelní hry – reagují mimořádně ostře na soudobé politické dění, a tak máme štěstí, že Zimní putování vyšlo česky ve stejném roce jako německý originál.

Jak tedy vypadá tato „divadelní hra“ a v čem je tak zajímavá? Zimní putování má osm částí, osm tísnivých monologů, jimiž promlouvá někdy mužský hlas, někdy hlas ženský. V některých případech můžeme rozeznat, kdo konkrétně hovoří: je to autorka sama, která už nedokáže přímo komunikovat se světem, je to její zemřelý otec, jenž ve spisovatelčině podání sám reflektuje svou postupující Alzheimerovu chorobu. Jindy mluví veřejnost, jejíž kolektivní řeči Jelineková nastavuje zrcadlo, a tak ji napadá a obviňuje. To se děje především v případě druhé a čtvrté kapitoly (nebo „dějství“): aféra kolem pravděpodobně rozkradených peněz banky HypoAlpeAdria Group slouží autorce nejen k tomu, aby se vysmála zkorumpované společnosti, ale metafora prodané a koupené nevěsty, již v tomto případě používá, opět pracuje s tématem, které se objevuje v naprosté většině všech jejích knih: žena jako obchodní artikl. Zvěcnění ženy zde však funguje spíše jako dokreslení konzumního materiálního myšlení jako takového, protože „bohatá není nevěsta, bohaté jsou peníze, peníze neobohacují, samy jsou bohaté“.

Čtvrtá kapitola poukazuje na druhý problém, v textech Jelinekové rovněž často reflektovaný: neschopnost Rakušanů přiznat své chyby, litovat jich a následně prožít katarzi. Ve svých starších dílech, jako například ve hře Burgtheater z roku 1982, kritizuje Jelineková neochotu Rakouska postavit se čelem ke své nacistické minulosti, což brání plnohodnotnému vyrovnání se s ní. V Zimním putování píše Jelineková o nedávné kauze Nataschy Kampuschové a o neadekvátní reakci na ni: poté, co se vězněná mladá žena osvobodila ze zajetí, byla velmi mediálně aktivní a rakouská veřejnost se brzy začala cítit nepohodlně. Její vystupování a skutečnost, že se politicky angažuje ve společensky problematických otázkách a zároveň mluví o příčinách svého věznění, na němž může mít částečnou vinu rakouský národ jako celek, lidi, kteří očekávali zdeptanou a mentálně opožděnou oběť, nepříjemně překvapila: „Teď je přece zase venku, co ještě chce? Chce se nad nás vyvyšovat? Chce být naší věčnou připomínkou? Čeho? K čemu?“

Dle mého názoru jsou však nejpůsobivější autobiograficky laděné kapitoly. Po Pianistce, kde se autorka autobiografické interpretaci spíše bránila (jakkoli byla částečně oprávněná), působí Zimní putování nezvykle intimně. Pianistka je napsaná záměrně jakoby strojovým odosobněným stylem, ale v Zimním putování se dostává něčeho navíc: Elfriede Jelineková se nebrání ani kritice sebe samé. Její otec, který ve skutečnosti zemřel v roce 1969 ve vídeňské psychiatrické léčebně Steinhof, promlouvá v sedmé části knihy: „Já jsem jim věřil. Věřil jsem ženě a dceři, že jedu jenom na rekreaci.“ Zde nechává Jelineková mluvit svého otce, zatímco v předchozí kapitole popisuje sama svůj vztah k matce. Jako by měla pocit, že otec něco důležitého nestihl vyjádřit.

Nedílnou součástí Zimního putování (a autorčina života) je hudba. Zatímco například v Pianistce tvoří hudba přímo téma, Zimní putování tolik o hudbě nevypráví, ale samo hudbu představuje. Jelineková přebrala název písňového cyklu Zimní cesta (německy Winterreise, tedy shodné s názvem knihy) od Franze Schuberta a sama komponuje text jako polyfonní hudební dílo. Kromě jednotlivých narážek na též poměrně neveselé texty skladby (například zdánlivě nelogické zmínky o korouhvičce, což je název druhé písně cyklu, nebo připodobnění sebe sama k flašinetáři, jemuž Schubert věnoval píseň poslední) může čtenář v kompozici vnímat rozvíjející se melodie jednotlivých hlasů.

Kniha se dá číst jako sbírka fejetonů, pouť do zraněného a zraňovaného nitra, jako divadelní hra, nebo je možné nechat se jí prostoupit jako tesknou melodií a vnímat poezii vět, které jsou někdy o něco delší, někdy o něco kratší, než by čtenář čekal. Velmi pravděpodobně to nebude poslední disonance, které se nám od Jelinekové dostalo: „Cožpak o to, vaši výdrž my obdivujeme, podivuhodná stařeno, my svým způsobem obdivujeme, že stále ještě nepřestáváte...“