Erika Kohutová je navždy ztracena, jenom to ještě sama neví. Její osobní tragédie začala už dávno, chybí ale osudové setkání, které dá události do pohybu. Asi čtyřicetiletá profesorka klavíru na Vídeňské konzervatoři žije se svou hádavou a panovačnou matkou pustý staropanenský život, dokud do něj nevstoupí okouzlující student elekrotechniky a nadaný pianista Walter Klemmer a stane se nejen jejím žákem, ale i osudem.

Zfilmování stejnojmenného románu rakouské autorky Elfriede Jelinekové z roku 1983 je filmovou událostí (film byl vyznamenán v Cannes Velkou cenou poroty a oba hlavní představitelé získali Stříbrnou palmu). Literární událostí byl i Jelinekové román (Die Klavierspielerin). Próza této Rakušanky, která platí za kontroverzní, je nemilosrdná a imponujícím způsobem násilná. Chladně analyzuje vyšinutost hlavní hrdinky, prosvětluje zákoutí jejích neuróz a perverzit, v nichž je neomylně zapsaná Vídeň s prostupujícími se vrstvami své uměnímilovné buržoazní kultury a sžíravou skepsí současnosti. V konzervujícím vídeňském prostředí se vysoké umění nevytrácí, nýbrž převrací, pervertuje do chorobnosti - nelze nevzpomenout Thomase Bernharda! - a svírá své milovníky do krutých kleští lásky k němu a nenávisti k sobě. Take Erika Kohutová je dítětem svého města: její otec zemřel v proslulém ústavu pro choromyslné Steinhofu, jejím favoritem je Schubert. Rodinná historie vede k celoživotní závislosti na matce a dává vzniknout sexuálním úchylkám a také, jak jinak, nenávisti k mužům. Román je sociogenezí sadomasochistické osobnosti, film je ale jiný.

Především v něm mizí Vídeň, místo toho se ocitáme v různých prostorech "města", které by mohlo ležet kdekoliv ve střední Evropě. Zanedbaný činžák a ošumělý velký byt, ve kterém bydlí Erika se svou matkou, měšťanský dům s masivním výtahem ze začátku století a hudební salón manželů Blonských, kteří pořádají domácí koncerty, konzervatoř - zde je Erika Kohutová váženou i obávanou profesorkou klavíru, anebo terorizovanou a plačící dcerou; stejně tak ale existuje další svět, mimo prostory konzervatoře a vzdálený vysokému umění: sexshopy s pornokinem, anonymita autokina, sportovní stadion. V ohlasech na film zaznívalo, že Erika Kohutová vede dvojí život: přes den učí na konzervatoři a večer ukájí své nevybité touhy v peepshow a pozorováním milujících se párů v autokině. Tyto světy se ale prostupují: když jde Erika do pornokina, procházejíc pasáží s nablýskanými obchody, doprovází ji skladba, kterou před chvílí hrála se svou kolegyní z konzervatoře, jejíž podmanivou pomalost vystřídají až typické zvuky pornofilmu v kabině. Stejně tak ve scéně z autokina, kdy si Erika těsně před vyvrcholením páru v autě sedá na bobek a se slzami v očích močí, má ve tváři podobný výraz jako při poslechu Schuberta. Eričina zvrácenost se neprojevuje tajně, ale je způsobem jejího prožívání - to, že si v koupelně zraňuje genitálie pečlivě připravenou žiletkou, je jenom ukázkou toho, co divák může tušit z jejích očí a drobných gest při koncertu nebo vyučování.

Michael Haneke, autor scénáře a režisér, nepsychologizuje. Místo toho zasazuje postavy do víceméně odcizených prostor, ve kterých se podle toho chovají, téměř vždy jako na cizím území - například v mučivě dlouhé scéně prvního erotického sblížení Waltera Klemmera s Erikou na dámské toaletě konzervatoře. Nevíme, proč jsou takoví, proč Walter přistoupí na Eričinu hru - a proč ji nakonec znásilní. Jejich pohnutky nelze úplně vysledovat, otázka proč?, stejně jako zjednodušující tvrzení o neschopnosti lásky nebo citové vyprahlosti spíš od filmu odvádějí. Lepší je pozorovat oba hlavní představitele - jestliže je návstěvník kina kulturně přijatelným voyeurem, zde to platí dvojnásob - v záchvěvech jejich vášně i neštěstí. V Pianistce se dá doslova pást na řeči těla, která na své nositele vyzrazuje tolik jako sezení u Sigmunda Freuda. Zde nezbývá než složit poklonu hereckému umění Isabelly Huppertové (v roli Eriky Kohutové) a neméně skvělým Benoîtu Magimelovi (Walter Klemmer) a Annie Girardotové (Eričina matka). Hlavní pozornost na sebe strhává Isabelle Huppertová: její nervózní hnědé oči v jemné pravidelné tváři, cukání víček a koutků úst, ruce, lehce ztuhlá, až dětsky působící chůze - to vše vypráví celé příběhy a odhaluje vrstvy osobnosti od nešťastného dětství (o němž jinak ve filmu nepadne ani slovo) po neurotické rozpojení osobnosti v dospělosti. Pozoruhodná je proměna z krásné koncertující ženy v ženu odkvetlou, trapně toužící, náhle starou a odpudivou (Nevystavuj to svý nevábný tělo, říká jí Walter před znásilněním), která ale neprobíhá pouze chronologicky, postava Eriky ji obsahuje celou dobu. Eričiny proměny jsou přitom brutálně komické: když si vyparáděná s naprosto vážným výrazem nechává od Waltera předčítat své vlastní oplzlé fantazie.

Benoît Magimel je Huppertové rovnocenným protějškem (v knize je této postavě ponechán mnohem menší prostor). Sebevědomý lamač dívčích srdcí, elegantně ovládající piano i hokej - chtělo by se ptát, zda je víc sportovcem nebo umělcem. (To ovšem vede na pole neurotizujících úvah, že k virtuozitě je možno se jen protrpět, a že trpět se musí i tehdy, je-li člověk nadaný, což Erika dokazuje na své nejlepší žačce.) Haneke nechává i drastické scény plynout jakoby mimochodem. Přes zmíněné voyeurství filmu, dostatečně dlouhé záběry tváří herců, je kamera zdrženlivá, doslova cudná. Ve filmu také nezaznívá jiná hudba než klasická, provozovaná při vyučování na konzervatoři nebo na soukromých koncertech - výmluvně doplňovaná zvuky města. V závěrečné scéně, kterou nelze nazvat katarzí, protože nepřináší žádné skutečné očištění, mizí Erika Kohutová z ticha slavnostně osvětlené konzervatoře beze slova v hluku ulice. Pianistka je francouzsko-rakouský film, který bězí ve francouzštině, přičemž režisér a všichni herci, kromě tří hlavních protagonistů, jsou Rakušané - to je velmi šťastná syntéza.