S dílem rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové (1946) se čeští čtenáři seznamují od konce devadesátých let. Překladů jejích knih přibylo poté, co roku 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Kromě divadelních her, z nichž jedna se hraje i na scéně Národního divadla (Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti), to jsou knihy Milovnice, Pianistka, Lačnost a nyní i Vyvrhelové. Román v Rakousku vyšel již v roce 1980, je tedy starší než další u nás vydaná autorčina díla – kromě románu Milovnice, jenž byl její prvotinou.

Hlavními autorčinými tématy jsou vztahy mezi muži a ženami a postavení žen ve společnosti. Kolem sebe vidí především zneužívání a vykořisťování. Mezilidské vztahy jsou zpravidla založeny na směsici vzájemné závislosti, prospěchářství a uspokojování pudových potřeb. Sadismus či jiné neobvyklé formy sexuálního chování jsou každodenní realitou. Lidská společnost je v jejích knihách v lepším případě groteskním panoptikem, v horším noční můrou. S pozitivními postavami a příklady jednání se zde takřka nesetkáváme. Jelinekové romány bývají spolu s díly Thomase Bernharda řazeny do „žánru“ antiheimatliteratur (antivlastenecké literatury), která se vysmívá tradičním představám, spojovaným s idylickým a spořádaným Rakouskem. Ostatně nelze si nevzpomenout, že právě v Rakousku došlo k děsivému případu, kdy navenek zcela spořádaný občan maloměsta věznil – po celá desetiletí – ve sklepě rodinného domku svou dceru i její děti.

Román Vyvrhelové vlastně nemá děj v běžném slova smyslu. Jde o sled typických situací, v nichž spisovatelka ve specifické zkratce zobrazuje život, názory a myšlenkový svět tří vídeňských rodin, rodičů a jejich dětí, z různých sociálních prostředí. Tyto vzájemně velmi odlišné rodiny spojuje to, že příslušníci jejich nejmladší generace vyhledávají večerní rozptýlení v jazzových klubech. Populární hudba tak svede dohromady dvojčata, jejichž nyní invalidní otec má za sebou kariéru důstojníka SS, dělníka – syna přesvědčené sociální demokratky – a ležérní slečnu z lepší rodiny.

Jsme svědky nekonvenční zábavy čtveřice mladých lidí. Kromě toho, že poslouchají jazz a Presleyho, studují existencialisty a oddávají se intelektuálním rozhovorům, také po nocích napadají usedlé vídeňské občany. Surově je bijí a okrádají. Motivy zůstávají nejasné, avšak Rainer Witkowski, ve svých osmnácti letech nadšený čtenář Camuse a Sartra, opakovaně zdůrazňuje, že peníze to nejsou. Mladík, jehož otec sloužil u SS a nyní pracuje jako vrátný, se zdánlivě bezdůvodným násilím chce vydělit ze společnosti, kterou pohrdá. V podtextu však čteme, že jeho pohrdání pramení z toho, že nemůže mít to, po čem touží: ani trvalou pozornost svých spolužáků – kterou se snaží získat výmysly o excentrickém a nákladném životním stylu vlastní rodiny –, ani lásku spolužačky z bohaté rodiny, ani „krásné věci, které pak můžeš vlastnit“. Závěr má základ ve skutečné události, k níž došlo v šedesátých letech, kdy jakýsi sedmnáctiletý mladík vyvraždil vlastní rodinu. Autorka ji však přenesla do let padesátých, do doby vlastního – neradostného – dětství a dospívání.

Momentky z každodenního života – popisy všedních činností i myšlenkových pochodů, které je provázejí – vynikají konkrétností, originalitou postřehů i svěžestí jazyka. Do podrobností se seznámíme jak s odporným zápachem válečných náhražkových potravin (traumatem dětí z chudých rodin), tak s tím, co se honí v hlavě Rainerově sestře, když poprvé souloží s přitažlivým dělníkem Hansem. Leckdy nás pobaví sarkastické poznámky vypravěče, jindy je zase uspokojena naše voyeurská touha poznat ty cizí myšlenky, které nikdy nejsou vysloveny nahlas.

V románu je mnoho prvků, které jsou autorce osobně blízké: především je to vážná hudba a často rádobyintelektuální hovory o skladatelích a interpretech, které postavy vedou. Prostředí je jí také důvěrně známé, vždyť sama navštěvovala gymnázium ve Vídni právě v padesátých letech. Díky tomu je patrně tak přesvědčivá, když „odhaluje absurditu společenských klišé“ (jak je uvedeno na diplomu Nobelovy ceny), panujících v tomto prostředí.

Společně s autorkou (jakoby) nezaujatě pozorujeme pečlivě vykreslenou každodennost několika mladých Rakušanů, zmítaných navzájem protichůdnými zájmy a vášněmi. Nelze však říci, že bychom s jistotou chápali, co vedlo Rainera k jeho fascinaci násilím a co ho přimělo k zrůdnému činu. Skutečně neměl v rodině, do níž se narodil, ve své společenské vrstvě, na svém elitním gymnáziu, v temném světě autorčiny představivosti jiné východisko?