„Vzal to Vraní ulicí,“ říkávala babička hlavního hrdiny románu Iaina Bankse, když chtěla říci, že někdo zemřel. Vraní ulicí se v románu chodí docela často. Přesto se nejedná ani tak o román o smrti, jako spíše o oslavu života a poctu Skotsku. Jsme zvyklí, že Banksovy knihy v sobě mívají prvek fantastična, nějakou podivnost či drobnou „úchylnost“. To proto tato kniha překvapí svou civilností. Hlavní hrdina, mladý a hledající Prentice McHoan komentuje pohledem rebela události ve své značně rozvětvené rodině střední vrstvy.

Autor je mistrem pera, jenž se nejen dokázal vcítit do kůže třiadvacetiletého mladého muže, ale dokázal i to, že i čtenář přijímá hrdinu prakticky od prvního okamžiku za svého a prožívá s ním jedním dechem všechny strasti i slasti. Hlavní postava i všichni další hrdinové mají naprosto pevné rysy, z románu jakoby vystupují do reality, což spoutá čtenáře s knihou ještě pevněji.

Děj je zasazen do přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, do doby čtenářům důvěrně známé a o to snadněji reflektovatelné. K tomu autor propůjčil Prenticeovi svoje osvěžující politické názory, které dnes platí za neotřelé v celé Británii.

Mimo Prenticeovo vyprávění projdeme s rodinou McHoanovou od čtyřicátých let až téměř do současnosti a je otázkou, kdo patří vedle Prentice k hlavním hrdinům, neboť z krátkých historek se v románu postupně skládají komplexní, pro děj nepostradatelné charaktery, o nichž si čtenář z počátku mohl myslet, že nebudou hrát podstatnější roli.

Jedná se v každém případě o vývojový román, a to nejen v rovině časové, ale, v Prenticeově případě, i v rovině charakterové. A Vraní ulice zde platí za symbol konečnosti a nevyzpytatelné, místy záludné hry osudu, který si nakonec stejně každý ovlivní sám. To je hlavní poslání knihy. Hlavní teze, již by měl vyznávat jedinec na konci dvacátého století, kdy by se měl nechat vést pouze vlastním úsudkem.

V protikladu Banks nastavuje mytické Skotsko, ozvěny slavné minulosti a magického času, možná i tmářství, jež zastupuje komická postava strýce Hamishe, na němž demonstruje sílu a slabost světa mýtů i pragmatického uvažování.

Je také třeba zdůraznit, že Banks zvolil na tak rozměrný opus velmi zajímavý narativní postup. Nejen že kapitoly začínají závěrem každé z nich, ale děj je prokládán příběhy rodinných příslušníků, které Prentice zažít nemohl, ale zcela zásadně ovlivňují děj někdy i přes propast celých desetiletí. Vzhledem k rozsahu přes pět set stránek je třeba čtenářova neustálá bdělost. Jen ti opravdu pozorní ocení autorův břitký důvtip a spisovatelské mistrovství. Je dobře, že se o nich mohou přesvědčit i čeští čtenáři.

Vraní ulice získala v Británii značnou popularitu a BBC ji dokonce zpracovala jako televizní seriál. Autor se na ostrovech také těší veliké oblibě, u nás zatím jeho knihy vycházejí bez většího zájmu čtenářů. Je těžko vysvětlitelné proč, neboť Banks má štěstí na překladatele (Viktor Janiš, Jan Kantůrek) a knihy jsou jedna vedle druhé značně nadprůměrné.

Snad ještě ke grafickému řešení: Je to již druhý Banks, jehož Volvox vydává. Je proto nepochopitelné, že v naprosto odlišné úpravě a řešení obálky. Zdůvodnění spočívá v zařazení do jiné edice, ale vypadá to dosti podivně. Aspoň že s jedinečnou původní obálkou se čtenář setká na začátku každé kapitoly.