Loňské teroristické útoky se dotkly snad každého. Přirozeně se odrazily i v literatuře, byť v beletrii dosud ne zrovna silně - snad proto, že od události uplynul ještě krátký čas, snad proto, že doba, v nímž vládne ironie patosu nepřeje.

Iain Banks bezesporu patří k nejúspěšnějším britským autorům - je zbožňován čtenáři, mezi milovníky sci-fi si romány psanými pod jménem Iain M. Banks získal kultovní postavení, temné postapokalyptické romány uchvacují kritiky úžasnými obrazy i skvostným jazykem, navíc se mu píše neuvěřitelně snadno. Inu, prostě přirozený talent. Mohli se o tom přesvědčit i čeští čtenáři: už kdysi vyšla v českém překladu autorova průlomová prvotina Vosí továrna, nedávno pak neméně skvělá Píseň kamene.

Na pultech britských knihkupectví se v těchto dnech objevil nejnovější Banksův opus, více než 400stránkový román Dead Air (Mrtvý vzduch), který autor zvládl napsat za pouhých šest týdnů horečnaté práce. Dle vlastních slov měl román rozpracovaný už před rokem, ovšem útok na americká města (mimochodem, scéna velkoměsta v plamenech do Banksových imaginárních krajin zapadá skvěle) nasměroval vznikající text jiným směrem - tak, že teroristické útoky jsou v textu silně přítomné.

Nejprve k názvu: "Dead Air" je v britském rozhlasovém žargonu výraz pro ticho, zároveň ovšem onen mrtvý vzduch zcela zjevně odkazuje k prostoru smrti mezi nebem a zemí, totiž ve vyšších patrech newyorských mrakodrapů. Hlavním hrdinou je rozhlasový moderátor Ken Nott, proslavený napadáním a skandalizováním všech kolem sebe, tedy hlavně politiků. Ken je zajímavou karikaturou levicového rozohněnce, ovšem ani on nemá před svým prahem úplně zameteno, hlavně na soukromé rodině: trpí výčitkami, že zahýbá své manželce, že svedl ženu svého přítele, ale zejména jej nebezpečně ovládá záhadná a neuvěřitelně krásná žena význačného londýnského gangstera. Rozpor mezi hlásanou a žitou morálkou je v knize přítomen jako určitá charakteristika schizofrenie doby.

Zajímavý je ale rozměr ticha: Nott do svého pořadu zve nejrůznější lidi, třeba i člověka popírajícího holocaust, a právě v rozhovorech s "extremisty" naráží na zajímavou mez: jeho levicové, morálně zapálené výpady se odrážejí od přesvědčení těch druhých jako od zdi a Nott zjišťuje, že ať je sebevíc rozzuřený, vždy je to v rámci určité tradice, v níž platí aspoň jakési argumenty (byť třeba hodně svévolné). Lidi, s nimiž se stýká, jsou "mimo", odmítají přijmout pozvání na jejich hřiště a výsledkem je ticho - nikoli klidné, jež přináší pokoj, ale výsostně znepokojující, ticho, které může být oním pověstným tichem před katastrofou. Právě hranice jazyka, otázka, jaká je moc jazyka (a dosah západní kultury) po teroristickém útoku na dvojčata, jsou asi nejzajímavějším tématem knihy: jistě nadčasovým, ale i velice případným, když je klade autor s takovým jazykovým citem.

Jiná věc je politická dimenze. Sám Banks prohlašuje, že kniha je "rozzuřený román", plod vzteku nad stavem světa. Už jsem předeslal, že naše doba patosu příliš nepřeje a i deklamace protagonisty (v nichž do určité míry promlouvá údajně i autor) nutno číst ironicky. Z úcty k Banksovu umění, neboť nejrůznější vývody (ať už naznačené v románu či v těch několika rozhovorech, které poskytl tisku) působí - pokud jsou brány doslova - značně mělce. Povrchní vypočítávání zločinů globalizace člověk přejde u takové Naomi Kleinové (No Logo) či na letácích demonstrantů - od takhle dobrého autora čeká víc.

Zajímavý román, ale ne tak dobrý jako některé z předchozích. On ten patos bude asi skutečně pasé.