Ian Banks se stává spisovatelem, kterému se dostává uznání i u nás. To je dobře. Pokud to takto půjde dál, dostanou se nám do ruky i jeho romány o Kultuře a čtenáři budou moci být spokojeni. Po Talpressu a Volvox Globatoru se k vydání tohoto skvělého autora rozhodlo i nakladatelství Argo. Po Vosí továrně, Písni kamene a Líci a rubu se nám dostává v českém překladu i Most, dílo z roku 1986, které se řadí spíše do jeho románů nefantaskních a které I. Banksovi získalo jméno i na poli mainstreamové literatury.
Nakladatelství Argo se rozhodlo svěřit práce na překladu Janu Kantůrkovi, jenž si vydobyl své jméno při překládání Pratchettovy Zeměplochy. Musím říci, že to byla dobrá volba, i když sám překladatel přiznává, že to pro něj byl úkol takřka nadlidský. Přesto musím kladně ohodnotit jeho výkon, se kterým se popasoval takříkajíc po kantůrkovsku, tzn. s vtipem jemu vlastním a s náležitou jazykomalbou, jež ho proslavila.

Most je příběh o muži, který upadl do komatu a setrvává v něm déle než půl roku. Most je román o symbolech v životě každého z nás, Most je kniha o cestě za poznáním a o složitých rozhodnutích, jeho děj se odehrává ve čtyřech rovinách a nedá se v žádném případě vyprávět. I časoprostorů knihy je hned několik a zároveň se jedná o jeden a tentýž. Je to prostředí, jež je spojeno hlavním hrdinou, ač se na první pohled může zdát, že hlavních hrdinů je zde několik. I. Banks používá literární postup, který je dnes již prakticky vlastní všem autorům, kteří mají na literárním poli úspěch. Na začátku knihy nám předloží několik střípků, které postupně skládá dohromady, až nakonec utvoří celý, velmi rozmanitý obraz. Povedeně dosahuje pestrosti změnami ve vypravěčských postupech, kdy hbitě střídá er formu s ich formou, což udržuje čtenáře v neustálém napětí a očekávání konečného rozuzlení. Také časy jednotlivých dějů jsou různé. Některé začínají v přítomnosti, jiné v daleké minulosti a u některých vlastně nevíme, kam je zařadit, což uvádí čtenáře v nejistotu, jakým způsobem chce autor naroubovat tolik hlav na jedno tělo.

Za zmínku stojí rozhodně také vypravěčské styly jednotlivých složek příběhu. Zatímco ta zdánlivě hlavní je psaná kultivovaným jazykem vzdělaného člověka, další z linií je podána jako velmi subjektivní líčení barbarského válečníka, které překladatel pojal jako směsici různých nářečních výrazů, která je pro čtenáře na první pohled prakticky nečitelná a nesrozumitelná (dlužno podotknout, že v originále se setkáváme s glasgowským nářečím nejhrubšího zrna). Právě na tuto linii si bude čtenář nejhůře zvykat, ale je to také část nejzábavnější, luštění jednotlivých slov je někdy doopravdy zapeklité.
Další část příběhu je objektivní životopisné vyprávění v er formě, o kterém tušíme, že nám podá konečné vysvětlení. Toto nám vypráví sám autorský subjekt a je do mozaiky vložen vpravdě mistrovsky.

Látka, ze které příběh čerpá, je na první pohled nezřetelná, máme zde základní syžet - příběh muže v komatu, ale na ten se nám nabaluje motiv cizince, který ztratil paměť a ocitá se v neznámém prostředí, k nimž se posléze přidává ještě příběh přihlouplého barbara bojujícího pro slávu a pro peníze. Jak spojit zdánlivě nespojitelné?
S postupujícím příběhem poznáme, že děj je zasazen do Skotska a anglosaské kultury, o čemž nás přesvědčí jak život na Mostě, tak tolkienovská tradice fantasy příběhů. Z děje pochopíme i to, že ze Skotska pochází všichni Banksovi hrdinové. A protože dvě třetiny knihy jsou ve snovém světě, není o dějové zvraty nouze, Banksův živý sloh také pomáhá k tomu, abychom knihu přečetli jedním dechem.

Pro čtenáře je proto fascinující pomalu odkrývat celou mozaiku a těšit se z toho, na co přišli sami, ještě než to autor prozradí sám. Stejně zůstává v napětí, kdy už konečně dojde k popisu nehody, jež odstartovala celý román, ale I. Banks ví přesně, jak zacházet s překvapením.

Hlavní hrdina z reálného Skotska pochází z početné dělnické rodiny a jako jediný ze svých sourozenců se dostane na studia a dostane se do jiných společenských vrstev, než z jakých pochází. Zde se nachází jeden ze středobodů celého románu - pocit nesounáležitosti s oběma prostory a snaha o jejich spojení ve způsobu života. Na jedné straně úspěšný člověk, který netrpí v ničem nedostatkem, a na straně druhé muž, kterého trápí, že nežije tak jako jeho otec a ostatní z jeho rodiny.

Důležité je také jeho technické zaměření, obdiv k vědě a víře, že nic, co nestvořila věda a pragmaticky a střízlivě uvažující člověk, nemůže nikdy být pravdivé a nemůže fungovat. A opět, na straně druhé, pochybnosti, zda jsou tyto předpoklady správné.
Symboly, které se objevují v knize nemají jen význam pro samotného hrdinu, ale jsou vybrány tak, aby symbolizovaly potřeby člověka (člověka let osmdesátých ještě více). Jak už název díla uvádí, nejvýznamnějším symbolem a zároveň i motivem je v románu most. Most jako podivné místo umístěné do neznámého časoprostoru, prostředí pro život tak podivné, nepochopitelné a neuchopitelné, místo, kde vše je součástí pevně daného technického řádu a předpisů. A to platí i o společenském životě, i o pevně stanovené byrokracii, jež jen velmi nerada vidí jakékoli nepatřičné zásahy do jejího působení. A přes to je zcela fascinující jak pro hlavního aktéra, tak pro čtenáře.

Potom je zde most, který symbolizuje spojení s něčím. Most, který musí přeci někam vést. Prostředek cesty. Ale z autorova vyprávění nám vyvstane otázka, zda sama cesta nemůže být cílem, zda už ta skutečnost, že jsme se odhodlali vykročit po mostě, je to, na čem vlastně záleží.

Jako další je nám představen most, který nikam nevede, možná bychom jej mohli nazvat bludným mostem. Je to kruhový most, jenž sice vede přes řeku, ale nedovolí nám dosáhnout kteréhokoli z břehů a nedovoluje ani opustit jej, neboť vody, které pod ním protékají, se jen hemží masožravými rybami.
A nakonec je zde most, jako výtvor lidského ducha, ke kterému lidé vzhlížejí jako k ikoně a myslí při tom na jeho věčnost, most jako novodobý totem moderního člověka. A všechny tyto mosty můžeme shrnout pod pojem most lidského vědomí.

Dalším důležitým symbolem románu je sen. Sny v sobě skrývají skrytý smysl a jejich zpětnou reflexí se snaží hrdina dobrat své ztracené paměti (stejnou funkci má i ztracená knihovna kdesi v nejvyšších podlažích Mostu, do které se hrdina nikdy nedostane, i když je několikrát už už u jejích dveří). Ve snech se také často objevoval motiv zrcadlení, jež nebylo úplně přesné. A s ním další rozpory. Pohledy na sebe sama, kdy si nejsme jisti, zda to, co vidíme je realita anebo nikoli.

A takto bychom u Mostu mohli pokračovat donekonečna. V románu se vyskytuje tolik rozporů jako v povaze a mysli člověka samotného. Můžeme tedy říci, že Most je román o rozporech? Můžeme, ale můžeme také zcela rozporuplně říci, že je to román zcela jasně daných kritériích, podle nichž se hrdinové musí řídit. Barbara řídí osud, moderního člověka byrokraté. A stejně tak můžeme říci, že vypráví a tuctu dalších věcí, obyčejných i neobyčejných. Most je rozhodně kniha, které byste měli věnovat svou pozornost a jež by neměla jen tak zapadnout mezi stovkami titulů, které dnes vycházejí. Je to fikce, ale je to stejnou měrou skutečnost. I o nás.

Ian Banks: Most, překlad Jan Kantůrek, Argo, Praha, 2003.