Gziltové se vyskytují v galaxii už hezkých pár tisíciletí. Nejsou úplně otravní, vlastně patří spíš k těm, kdo nedělají z vesmíru vyloženě horší místo pro život. Před nějakými deseti milénii byli dokonce u počátků Kultury, spolku humanoidních ras a UI na určitém stupni vývoje (naše lidstvo nikoliv, to je po většinu historie Kultury ještě příliš zaostalé, a dokonce volí torye), byť se nakonec jejími členy nestali. A nyní se připravují na Vyzáření. To znamená, že opustí fyzickou realitu a odejdou do Záře, prostoru nekonečných možností růstu a rozvoje, kam už kdysi odešla spousta jiných civilizací. Sice není tak úplně jisté, jestli je to tam opravdu tak super, protože z naší reality to místo neprozkoumáte, ale i když se občas někdo (jedinci, nikoliv civilizace) vrátil, nikdo nikdy neřekl: „Do prdele, je to strašný, nechoďte tam.“

Buď jak buď, rozhodnutí padlo. Odpočet odkrajuje posledních pár dní, do gziltské domovské soustavy se slétají delegace mnoha dalších civilizací – těch pokročilých i těch, které doufají, že vyluxují technologie a statky, které po sobě Gziltové zanechají. Velká párty, dojemné loučení i nekonečně možností k obohacení. A v téhle situaci Gziltové loď jedné (teoreticky velmi přátelské) civilizace naprosto anihilují. Měla totiž na palubě něco, co by mohlo otřást samotnými základy gziltského náhledu na sebe sama. A co hůř, odsunout Vyzáření. Nejmocnější politik národa udělá cokoliv, aby se dostal do historie jako ten, kdo svůj lid přivedl do Záře. K ruce má majorku, která jím sice asi tak trochu opovrhuje, ale nemá žádné skrupule. A hlavně si vyloženě užívá, že může konečně vydávat rozkazy, jejichž výsledkem je skutečně smrt lidí.

Proti nim stojí jen Vyr Cossont, nenápadná dívka, jejímž jediným životním cílem bylo dokonale nacvičit Vodíkovou sonátu, slavnou skladbu (kterou většina odborníků považuje za kompozičně geniální hudební dílo a zároveň dílo fascinujícím způsobem neposlouchatelné), jejíž komplexnost je taková, že si hudebnice musela nechat chirurgicky přioperovat další pár rukou. A kolem krouží lodě Kultury, které nehodlají soudit, ale jen jsou prostě zvědavé…

Vodíková sonáta je potměšilá space opera plná černého humoru a sarkasmu, což u Banksovy Kultury, a vlastně ani u jeho „vážných“ románů jako Vosí továrna, nijak nepřekvapí. Zároveň je to ovšem kniha, která má pro autorovy fanoušky hodně hořký nádech a možná depresivnější vyznění, než sám Banks zamýšlel. Je to totiž poslední román z Kultury, který Banks dokončil, než zemřel na rakovinu žlučníku. V českém překladu ovšem kniha nevychází jako poslední, ale jako pátá, z toho s pořadovým číslem čtyři v jednotné úpravě nakladatelství Planeta9. To je možné díky tomu, že jednotlivé díly Kultury mají jiné postavy, jsou zasazeny do různých míst a odlišných období historie Kultury. Banks fakticky napsal v rámci cyklu jen jedno „pokračování“, když v dosud česky nevydané knize Look to Windward zhodnotil následky pustošivé války mezi Kulturou a trojnohými, téměř nesmrtelnými Idiry. Zmíněný konflikt způsobil smrt nesčíslných miliard, a jak Banks píše v závěru Pomysli na Fléba, úplně prvního vydaného románu z Kultury, který se odehrával během této války, z hlediska galaxie to byla událost zcela marginální, neboť zasáhla jen 0,02 % její rozlohy a 0,01 % populace.

Zároveň v Planetě9 reflektují, že každý díl je trochu jiný z hlediska toho, s jakými myšlenkami a subžánry sci-fi si Banks zrovna hraje. A tak jednotlivé knihy překládají různí překladatelé, což samozřejmě klade určité nároky na sjednocení terminologie. Hlavně to ale dává knihám skutečně jedinečný výraz. Tentokrát se úkolu zhostil oceňovaný Jakub Němeček, který má profesně velmi blízko i ke knihám Ursuly K. Le Guinové, jež patří k Banksovým vzorům. A specifický mix krutostí a podvratného humoru, na němž Banksovy knihy stojí, mu vyloženě sedí.

Nicméně zpět k Vodíkové sonátě. Banks ji pojal jako obcování space opery s příběhy o konspiračních teoriích, v nichž prostý člověk narazí na špinavá tajemství vlastní vlády a musí nejen bojovat o své přežití, ale také o zveřejnění nebezpečné informace. V tomto případě je naší hrdinkou zmíněná Vyr Cossont. Musí najít člověka, kterého kdysi potkala během pobytu v prostoru Kultury. Dotyčný je totiž pravděpodobně přes deset tisíc let starý a v jeho paměti se skrývá odpověď na to, proč jsou Gziltové – nebo alespoň jedna jejich frakce – v předvečer svého Vyzáření ochotni riskovat masakry i občanskou válku.

Banks je sice vtipný glosátor ironických zvratů osudu, nesmíme však zapomínat na to, že pokud se sám často inspiroval u třeba zmíněné Le Guinové a jejího Hainského cyklu, tak on sám zase inspiroval jiné, mladší autory. Třeba Neala Ashera, který se proslavil velmi akčními příběhy plnými lidožravých mimozemšťanů a hláskujících válečných robotů, v nichž lidské postavy jsou zdaleka tím nejméně zajímavým a zábavným. Jinými slovy, Banks vás určitě rozesměje, možná sem tam donutí přemýšlet o zajímavých společenských i technických problémech (tentokrát rozhodně boduje tím, jak procedurálně popisuje celý proces Vyzáření a co to může udělat s psychikou jinak vyrovnaných jedinců, od politiků po hedonisty, kteří pořádají večírek na rozloučenou s realitou trvající celých pět let), ale nikdy vás nezapomene nadopovat adrenalinem díky řadě akčních výjevů. Na scénu totiž přicházejí lodě Kultury, které se rozhodnou Vyr pomoct čistě ze zvědavosti a nudy. Právě díky nim může Vyr přežít pronásledování gziltskou válečnou lodí a střety s bojovým „arbajty“ (tedy válečnými roboty).

A když už zmiňujeme lodě Kultury, právě ony jsou tím, co se většině Banksových fanoušků a fanynek vybaví jako první. Jedná se o fascinující zařízení řízená Mozky (supervýkonnými UI), které mezi sebou vtipkují i kují pikle. A sem tam třeba hodnotí své kolegy a kolegyně, že si zadělávají na problém, když mají příliš malou lidskou posádku (protože ve větším množství se rozředí šílenství a úchylky jak Mozku, tak členů posádky, a tudíž je taková loď psychicky vyrovnanější), nebo si stěžují, že touha po utajení zašla příliš daleko, když si musí dohledávat informace o ničivých schopnostech svých spojenců na fanouškovských stránkách plných dohadů. A nesmíme pochopitelně zapomínat na jejich obskurní jména, která jsou často vyjádřením charakteru nebo zkrátka jen slovní hříčkou. Ve Vodíkové sonátě je například jednou z nejvýraznějších ta, která se jmenuje Lepší než makat. Obecně tu mají lodě a Mozky velkou roli, dějem se jich mihnou doslova desítky.

Román je tak snad ještě „kulturnější“ než jiné knihy ze zmíněného cyklu. A rozhodně se jedná o příběh, který bude ve svých čtenářích a čtenářkách rezonovat dlouho po otočení poslední stránky. I proto, že některé věci Banks uzavře i na své poměry hodně potměšile. Jenže s tím musíme počítat. Ne nadarmo před lety překladatel Richard Podaný poznamenal, že kdo jednou přečetl nějakou Banksovu knihu, už se z toho nikdy neuzdraví. Nebo v tomto případě nevyzáří…