Iain Banks se narodil roku 1954 ve skotském Dumferline, knižní prvotina mu vyšla roku 1984 v Londýně a dnes je tento autor devatenácti titulů označován za nejimaginativnějšího britského romanopisce své generace. Zprvu se mu dostalo značně kontroverzního přijetí, nicméně od té doby jeho reputace u čtenářů i kritiků roste. Dvě jeho díla byla zfilmována: roku 1996 se na BBC vysílal televizní seriál Vraní ulice (The Crow Road), předloni se do kin dostala Spoluvina (Complicity).

Nedávno do češtiny přeložený román Píseň kamene (A Song of Stone) se v originále objevil roku 1997. Píseň kamene lze v prvé řadě charakterizovat jako neobyčejně rafinovaný thriller, jemně využívající odvěké lidské fascinace sexem a násilím. Na pozadí patrně občanské války v blíže neurčené krajině, kde už dávno nevládne zákon a potulují se ozbrojené tlupy, se odvíjejí dva podivně zvrácené milostné vztahy: mezi aristokratickými sourozenci Abelem a Morgan a mezi toutéž Morgan a primitivně živočišnou velitelkou. Banksův thriller je zároveň vážnou meditací na téma upadající civilizace a morálky. Zaobírá se otázkami pravdy, zrady a povinnosti v extrémně vypjatých podmínkách. Banksova kniha navazuje na tradici "moderního" gotického příběhu tak, jak jej známe z povídky Zánik domu Usherů E. A. Poea či z vrcholných románů Williama Faulknera. Ani v Písni kamene nemohou dvě ústřední postavy, majitelé zámku, opustit svou rezidenci, přervat své kořeny a stát se anonymními uprchlíky na silnicích; i zde podléhá honosný dům destrukci zvnějšku (opilí vojáci ničí veškeré historicky cenné předměty) i zevnitř (dekadentní vztahy a city nahlodávají hodnoty oné společnosti a kultury až do jejich finálního zhroucení).

Také tady zaniká sídlo spolu se svými obyvateli - jako v závěrečné scéně Faulknerova románového "majstrštyku" Absolone, Absolone! Na straně druhé je Píseň kamene laděna antiutopicky - děj není pevně zasazen ani místně (může se odehrávat v Británii i specificky ve Skotsku, ale také v jakékoli evropské či evropsky vypadající zemi), ani časově (v úvahu připadá libovolné období od 30. let 20. století až po blízkou budoucnost). Neurčitým časoprostorovým obrysům odpovídá vykreslení postav: označeny jsou pouze křestními jmény, vojáci pak přezdívkami.

Jednotícím principem, který to vše udrží pohromadě a ještě má až neskutečně podmanivé účinky, je vypravěčův, tedy Abelův hlas: jeho strhující popisy umí být rozkošnicky květnaté (líčí-li kupříkladu luxusní interiéry), i stroze sporé (věnuje-li se vojákům a jejich mluvě, chování a jednání). I v jazyce se tedy promítá kontrast mezi noblesní elegancí, jež je však očividně na ústupu, a ostrou a energickou velitelkou, s níž Abel ostatně vede nevyhlášenou "válku slov". Jelikož se nechce smířit s její nadřazeností a nehodlá s ní bezvýhradně spolupracovat, úmyslně vyvolá sérii konfliktů, jež nakonec mají strašlivé důsledky pro všechny zúčastněné. Čtenář však nemůže alespoň soucítit, natožpak sympatizovat ani s jedním z oponentů - jsou to totiž aktéři těžkého, víc než pesimisticky působícího zmaru.

Název díla je v knize vysvětlen následovně: "A zámek, vyrvaný ze skály, vytvarovaný svaly, kostmi a rozumem a vlnami soupeřících zájmů lidí, to je báseň z té síly vytesaná; chrabrá a krásná píseň kamene." Víme už, že o zámku i o lidských osudech s ním spjatých vypráví Abel, který je, jak zřejmo i z té krátké citace, obdařen poetickým nadáním.

Překlad originálu tedy nemůže být pouhým převodem, nýbrž až přebásněním uchovávajícím Banksův temný vtip a slovní hříčky. Jak se s náročným úkolem vyrovnala Pavla Horáková, nelze bez důkladné analýzy obou textů seriózně posoudit. Proto zde pouze citujme několik slovních spojení, nechť si čtenář rozhodne, zda jde o brilantní obraty, či o již neúnosné tlaky na mateřštinu: "Jen svoboda byla zárukou našeho nesvazujícího svazku, poutala nás v naší nespoutanosti." "Náraz mě naráz zbaví smyslů." "Smaž mě z tohoto místa, kde se smažím."