Juli Zehové se podařil hned v první knize originální a pozoruhodný text. Orli a andělé (2001) je román o lásce, smrti a umírání, o rauši a sebedestrukci, o obchodu s drogami a válce na Balkáně. Mladá autorka (nar. 1974 v Bonnu) je odbornice na poli mezinárodního práva, dlouhodobě se zabývá problémem evropské integrace. V současné době píše na stejné téma doktorskou práci.

Odborné znalosti jsou v tomto případě významné pro utváření románu: vypravěčem a ústřední postavou je Max, (bývalý) úspěšný mladý právník. Zehová v knize ukazuje, jak právní systém, a zvláště mezinárodní právo, slouží organizovanému zločinu. Vytváření rezolucí na ochranu lidských práv nevede, ani nemůže vést k žádnému výsledku, jelikož jednotlivé akce jsou blokovány mechanismy uvnitř právní praxe. Čím horší je situace, tím usilovněji se jedná – a otevírá se tak prostor pro ty, kteří v tom umějí chodit.

Max se stal nevydělitelnou součástí právnického světa, je tedy v bezvýchodné situaci. K tomuto povolání přišel částečně náhodou („Když jsem dvakrát propadl a pak se mi podařilo udělat maturitu jenom díky náhodě, bylo studium práv něco tak směšného, že jsem to mohl pokládat za dobrý vtip.“), vlastním úsilím se však vypracoval na předního znalce problematiky války na Balkáně. Po velmi úspěšném studiu by totiž bylo nabídnuto místo v přední právnické kanceláři se sídlem ve Vídni, která pracuje pro mezinárodní politické orgranizace. Jak se později ukáže, i tento tah byl částí předem připraveného plánu. Max postupně začne nahlížet pozadí událostí; vidí především fatální propojení mezinárodních organizací s mafiózními praktikami válečných zločinců a dealerů drog. Jeho prozření souvisí s přítelkyní a láskou z mládí, která ho po dvanácti letech znovu vyhledá ve Vídni. Jessie je dcera významného obchodníka s drogami, je psychicky narušená a potřebuje ochranu. Po společném útěku/Maxovu přeložení do Lipska se dále skrývá, její záchvaty se zhoršují a jednoho dne se při telefonátu s Maxem zastřelí. Po Jessiině sebevraždě si Max, který má z dřívějška s kokainem své zkušenosti, uloží jediný cíl: ufetovat se k smrti.

Zehová od samého počátku pojímá román jako příběh nemoci. Maxovy psychosomatické krize určují rytmus vyprávění. Do detailů popisované paranoidní stavy (s nimiž souvisejí změny perspektivy) a hrdinovo fyzické utrpení dávají příběhu souvislost – vše do sebe náhle zapadá, aktéři se vynořují a mizí jako podle předem daného scénáře: Super, pomyslím si, svět je tady jen pro mě, a to do nejmenších detailů. Postavy, které Maxe na jeho sestupu doprovázejí, procházejí podobnými krizemi. Například zdánlivě cynická moderátorka Klára, které Max jedné noci v depresi zavolá do vysílání pro „zoufalce, nihilisty, zaostalce a osamělce“, přinutí Maxe svůj vyšinutý příběh nahrávat na magnetofon… a vezme ho s sebou do Vídně, kde všechno začalo. Bizarní pár doplňuje Jessiin pes Jacques Chirac (trpí střevními potížemi, je vyhublý a touží se za každou cenu k někomu přimknout). Tělesně zakoušená nevolnost je cenou za poznání (JE MI ZLE, zaplňuje Klára velkými písmeny stránky přepisovaných Maxových výpovědí); záznam lidského sestupu je umocněn zvířecími motivy, které vypravěč převzal od Jessie (označovala skupiny lidí za tygry, lvy, vlky); jsou tak nazvány i kapitoly textu. Tak je Klára v prvním osobním setkání viděna jako velryba podle oka v kukátku, objevují se tu moli (mrtvé chumáče ve svítidlech pouličních lamp), ryby (nechutná masa lesklých těl), holubi, šneci (Jessiini oblíbenci). Kapitola, v níž Max objeví fotku srbského vraha Arkana, je nazvána prostě Prase. Zvířata jsou jako lidé zranitelná – nebo lidé zranitelní jako zvířata. Nahromadění těl a přítomnost nebezpečí a smrti pak v celé hrůze probleskne v kapitole Tygři (dvě), v Jessiině vyprávění o setkání se s bosenskými oběťmi násilí. Slovo Tygři zde nabude děsivě reálného významu: jedná se o speciální srbské dobrovolnické milice, „Tygry“, organizované Željkem Raznatovićem, známým jako Arkan. Frank (Frenki) Simatović, s nímž se Jessie v Sanski Mostu setkává, je také skutečnou postavou, v roce 2003 byl obviněn v Haagu ze zločinů proti lidskosti. „Bílí orli“ jsou rovněž srbské paramilitární jednotky – název knihy tak zřetelně odkazuje k politické rovině textu.   

Z této události – kterou Max odkrývá,  překládaná do „normálního“ jazyka – je zřejmé, jak vážné téma si autorka zvolila, a vážné jsou i další důsledky, které popisuje: rozšíření Evropské unie ideálně hraje do rukou drogovému kartelu, protože teď se bude „jezdit přes Polsko“. Zehová se tak řadí k ostrým kritikům (post)liberální společnosti, jejím referenčním rámcem je však hlavně krize institucí, nikoli lidských vztahů. Ty nejsou narušeny nezvratně, naopak, zdá se, že do vztahů figur vtělila autorka patos a naději. Literární zápletka je proto postavena spíše na obou ženských postavách. Pomatená Jessie se v jiné podobě a konstelaci objevila např. u Judith Hermannové jako Sonja (ve stejnojmenné povídce knihy Letní dům, později, č. 2000), kde je tento typ ženy, křehké, dětsky umíněné, záměrně odmítající dospět, zcela asexuální, vylíčen velmi působivě. Jessii se soužitím s Maxem připodobňuje i Klára, kterou Max tajně ostříhá dohola, aby ji bylo – jako bosenské ženy – všude poznat. Klářina posedlost zapisováním a hledáním souvislostí se setkává s Maxovou potřebou vzpomínat a vyprávět. I když není zcela jasné, jaké úmysly Klára má: chce Maxe pouze použít jako diplomové téma? Nebo má ctižádostivější cíle spojené s výzkumem organizovaného zločinu?

Nadšení Kláry-zapisovatelky sdílí i autorka. Román chválený pro svou pečlivě vybudovanou a promyšlenou strukturu psala podle vlastních slov zcela spontánně. Konečná verze je výsledkem podstatných škrtů. Ani se příliš nezdá, že by se Juli Zehová vyrovnávala s „pseudopostmoderní“ prózou, „jíž má plné zuby“, jak píše v doslovu Michal Hvorecký. Orli a andělé je inteligentní prvotina, napsaná s fantazií a vnitřním zaujetím. Snadno jí lze proto odpustit některé stylové nedostatky, jako jsou kýčovitá přirovnání („kapesník jí trčel z nosu a vypadal jako utržené bílé holubí křídlo“) či banalizující popisy detailů. Jana Zoubková, která se věnuje současným německy píšícím autorům (z nejmladší generace autorů českému čtenáři zprostředkovala např. romány Thomase Brussiga, Ingo Schulzeho či Daniela Kehlmanna), román přeložila s velkým citem i přesností. Nezbývá než upozornit na několik nepřesností v doslovu: Juli Zehová zatím nezakončila postgraduální studia, svou práci teprve píše. Televizní pořad, v němž vystupoval Marcel Reich-Ranicki, se jmenuje Literární kvartet, ne kvarteto. A nejnovější, právě připravovaný román Tanji Dückersové Himmelskörper (Nebeská tělesa) nelze překládat jako Tělo oblohy, jak to učinil autor doslovu.