Tvorba oceňované německé spisovatelky Juli Zeh (nar. 1974) je tematicky i žánrově variabilní, obvykle kombinuje intelektuální a filozofické otázky s napínavým vyprávěním. Její úspěšná prvotina Orli a Andělé (2001, česky 2004) je o osobní krizi, ale i o vazbách mezinárodního práva a organizovaného zločinu. Hráčský instinkt (2004, česky 2006) zkoumá hranice lidské morálky na základě příběhu dvou gymnazistů, kteří vydírají svého učitele, zatímco v dystopickém románu Ve jménu Metody (2009, č. 2021) vyměnili lidé svobodu za svět bez nemocí.

Osobní vyznání: Jsem koňařka

Knihou Kůň. Láska i závislost tentokrát Juli Zeh zvolila lehčí, ale o to osobnější příběh vlastní životní cesty po boku koní. Ti ji provázeli od útlého dětství, kdy docházela do jezdecké školy a žila v naivní představě, že její koňský oblíbenec ji má radši než ostatní holky ze stáje. Prožila touhu po vlastním koni, léta studií a dospívání, kdy koně stáli opodál, a nyní v současnosti píše: „Chodím ke koním. Takže nejsem spisovatelka, jsem koňařka.“ (s. 173) Kromě vlastního vyprávění o životě s koňmi se Juli Zeh zamýšlí nad obecným blahem koní žijících v zajetí, výcvikovými metodami, kulturním vývojem jezdectví, rolí genderu v rozložení návštěvníků stájí i nad finanční stránkou tohoto „hobby“.

Čtenáři, v jejichž životě koně hrají nějakou roli, tak jako v životě Juli Zeh, se pravděpodobně v jejím příběhu najdou, nakonec místy působí až archetypálně. Juli jako malá chodila do jezdecké školy, kde ji učili pouze jezdit, používat bičík a umět si sjednat respekt, ale o koních samotných se vlastně nic nedozvěděla. Přes prvního soukromého koně, se kterým měla pomáhat, ačkoli neměla v tomto ohledu žádné dovednosti, se dostala až k „životnímu koni“, kterého zachránila a který jí donutil přehodnotit všechny její dosavadní znalosti o koních a přivedl ji na cestu poznání koňské řeči a duše.

Vyprávění je upřímné, odhaluje všechny emoční polohy zklamání, frustrace a beznaděje, které člověk při snaze dorozumívat se s koňmi může pocítit. Zároveň je ale odlehčené místy až ironickým nadhledem autorky, například když popisuje, jaké to je žít s koňařkou: „Partner neví, kam postavit kolo. Žena se zeptá, jestli by kolo nemohlo být na balkoně, protože müsli by nabobtnalo, kdyby zvlhlo, kdežto kolo nenabobtná. Ale vlastně teď nemá čas o tom diskutovat. Je zpocená, v obličeji má prach a ve vlasech seno. Taky se musí najíst.“ (s. 137)

Kamarád kůň

Juli Zeh velmi dobře využívá svých literárních zkušeností; vyprávění plynule prolíná s úvahami, ve kterých se kriticky zamýšlí jednak nad vlastními zkušenostmi a činy, jednak nad obecnějšími otázkami o koních. Například proč na koních jezdí hlavně ženy? Proč jsou koně v knihách a filmech vždy zobrazeni jako outsideři, ze kterých se stávají kamarádi a vítězové, a to jen díky malé holce, která je má ráda, přestože takové příběhy nemají s realitou nic společného? Kde se vzalo „zaříkávání koní“ a je možné založit ho na vědeckém poznání? Autorka neopomíjí ani současnou společnost, vztahy nebo finanční stránku jezdectví.

Vrcholem knihy je kapitola „Psaní a jezdectví and O identitě“, ve které Juli Zeh píše o balancování mezi psaním knih, studiem práv a koňmi. Vysvětluje, jak zásadní pro ni koně byli a stále jsou, proč jí pomohli k překonání tvůrčí krize a proč do kolonky zaměstnání nikdy nevyplňuje „spisovatelka“. Dává tak čtenáři nahlédnout nejen do vlastního procesu psaní, ale nabízí i cynický pohled na lidské ego a to, jak malicherně může naše honba za dobrým a úspěšným životem vypadat při pohledu do koňských očí: „Individuálně vytvářená identita přináší automaticky tlak na výkon, který nás ničí. Kůň […] vzhlédne a přežvykuje. Možná taky prudce zavrtí hlavou. Nemá názor, jen mouchu v uchu. A pak se pase dál.“ (s. 177)

Na pomezí žánrů

Malé množství odborných názvů, vysvětlování souvislostí a základních znalostí o koních ukazuje na jakousi snahu otevřít knihu co největšímu počtu čtenářů, tedy i těm, kteří o koních nic nevědí. Napomáhá tomu i „Glosář místo doslovu", který však působí jako náhodný výběr toho, co přišlo autorce důležité, ale v knize se o tom ne vždy mluví. Naopak čtenář-koňák občas narazí na chyby v žargonu, jež sice nenarušují srozumitelnost, ale bijí do očí. Například „nestojí pevně na zadní noze“ (s. 16) místo „není podsazený“; „hřeblo“ (s. 116) místo „hřbílko“, „dráha“ (s. 26) namísto „jízdárny“ nebo „kolbiště“.

Kniha Kůň. Láska i závislost se pohybuje na rozhraní žánrů životopis – esej – průvodce, ostatně v samotné knize je to tak deklarováno. Záhadou zůstává, komu je ale vlastně určena a co si z ní čtenář má odnést – bez autorčiných předešlých úspěšných literárních počinů a známého jména by pravděpodobně na pultech knihkupectví rychle zapadla. Čtenářovu pozornost udrží dobře odvyprávěným příběhem a zároveň ho donutí vidět věci z nové perspektivy i tam, kde by to nečekal. Zda ji ale „učte“ někdo koňmi naprosto netknutý, je otázka – ačkoli nemá náhodou každý ve své rodině nebo okruhu přátel alespoň jednu holku od koní?