Dva romány, jeden cestopis o putování po Bosně a Hercegovině, magisterská práce o integraci Evropy, knižní soubor novinových příspěvků a „konverzační slovník pro psy domácí“ jistě představují úctyhodný výkon, nicméně výjimečnost této vystudované právničky spočívá především v názorové vyspělosti a aktuálnosti jejího sdělení. Proto i v rámci německé literatury posledního desetiletí připadá Juli Zeh výsadní postavení.

Německá literatura se v posledním desetiletí zaměřila na tři tematické oblasti: politickou proměnu Německa (např. Thomas Brussig, Ingo Schulze, Wolfgang Hilbig), ohledávání vnitřního světa dospívajících (Judith Hermannová, Zsuzsa Bánk) a zachycení současnost bez nároku na intelektuální, ale mnohdy i literární úroveň, tzv. popová literatura (Christian Kracht, Benjamin von Stuckrad Barre). Juli Zeh stojí stranou těchto tendencí a díky tematickému zaměření jejích knih a mimořádné úrovni literárního zpracování představuje solitérní zjev v mladé německé literatuře, opírající se v rovině příběhu o nejlepší tradici evropského románu. Motivy, které hrají významnou roli v jejím nikoli pouze literárním, ale i profesním (juristickém) zájmu, jsou zejména Evropa a její integrace, hledání hodnot a pevných norem v globalizovaném světě nebo politika a její praktický dopad na život jednotlivce.

Hráčský instinkt je velký román o nepřítomnosti morálky, a přesto nebo právě proto jde o román o základních hodnotách lidského života. Jenže kdo rozhoduje, co je dobré a co zlé? A odkud víme, kde se tyto pojmy berou? Platí pro ně dnes stejná hlediska a kritéria jako před sto lety? Jako před deseti lety? Podle Nietzscheho si je nihilista vědom nesmyslnosti své existence, a přesto nebo právě proto se učí milovat život a svůj osud. Hlavní hrdinové románu Hráčský instinkt se ovšem rozhodně nesnaží svůj osud milovat. Protože se domnívají, že jejich existence není řízena vnějšími pravidly, tedy že je nahodilá, mají pocit, že si je mohou určovat sami. Jedním šmahem tak zatracují morálku jako hodnotový systém založený na konsensu a spolu s ní i ostatní systémy opírající se o autoritativní mechanismy. Ponecháme-li stranou problematičnost autorčiných východisek, jež lze z filozofické pozice stejně dobře hájit jako kritizovat, prezentuje Juli Zeh výjimečně provokativní postoj.

Žánr „románu ze školního prostředí“ není v německé literatuře ojedinělý. Stačí připomenout Wedekindovo drama Procitnutí jara (Frühlings Erwachen), prózu Hermanna Hesseho Pod kolem (Unterm Rad) nebo novelu Zmatky chovance Törlese Roberta Musila. Škola je v těchto dílech vnímána jako nápravný ústav, místo utrpení a nepochopení, odkud vede pouze dvojjediná cesta: sebevražda, anebo vražda jako důsledek institucionalizovaného tlaku. Juli Zeh ovšem staví tuto tradici na hlavu: bestiemi se v jejím případě nestávají upjatí a sadističtí pedagogové či dospělí, ale mimořádně nadaní žáci.

Základní dějovou linii románu tvoří příběh posedlé závislosti mezi dvěma studenty, „mladou a ne moc hezkou“ Adou a „mefistofelským“ Alevem. Z jejich vzájemného postoje ke světu vyplývá touha po činech, které překračují hranice morálky, lidského soucitu a předpokládaného lidského jednání v určitých situacích. Za svůj cíl si dvojice vybere učitele polského původu Smuteka, kterého Ada na popud impotentního Aleva svede. V následující hře pak Ada s Alevem, ti „pravnuci nihilistů“, zkoumají meze svých možností a kombinatorických schopností stejně jako odhodlanost člověka jednat nevypočitatelně.

V posledních letech se tematika kriminality na německých školách těší soustředěnému zájmu. Rozsáhlou polemiku vyvolala próza Norberta Niemanna, nositele Ceny Ingeborg Bachmannové z roku 1997. Jeho román Škola násilí (Die Schule der Gewalt, 2001) líčí příběh učitele Franka Becka, který se zamiloval do sedmnáctileté chytré a sebejisté studentky Nadji a byl kvůli tomu brutálně napaden jejími spolužáky. Závažný příspěvek k tematice násilí páchanému studenty přináší debut Marca Höpfnera Pumpgun (2001), v němž osmnáctiletý mladík zastřelí šest spolužáků. Když o rok později Robert Steinhäuser v Erfurtu skutečně zmasakroval šestnáct studentů, šokoval jeho čin celý národ. Dodnes neobjasněné pozadí a důvody tohoto brutálního zločinu představuje román na hranici fikce a reality Pro dnešek toho bylo dost (Fürs heute reicht´s, 2003). Jeho autorka, drážďanská rodačka Ines Geipelová, vychází ze záznamů Steinhäuserovy spolužačky Elsy a hledá odpovědi na otázky, které si policie zapomněla či nechtěla klást. Ambiciózní projekt, o němž se hovořilo spíš kvůli bolestivému tématu než literární kvalitě. O to větší zájem vzbudil román Juli Zeh Hráčský instinkt.

Pro Juli Zeh je typické důkladné promýšlení kontextu, do něhož své hrdiny a jejich činy usazuje. Nikdy nejde o prvoplánová či zaměnitelná prostředí. V případě románu Hráčský instinkt je dějištěm Bonn, konkrétně soukromé Gymnázium Ernsta Blocha. Bonn se jako někdejší bašta Západu po „přestěhování“ hlavního města do Berlína ocitl stranou hlavních trendů a proměnil se v ospalou díru, která ztrátou politické i společenské prestiže přímo evokuje proces pozvolného, leč neodvratného rozkladu. A v této melancholické provincii, kde se nic neděje, se mohou mimořádné události ukazovat v jasnějších konturách než ve víru velkoměstského dění, protože právě na okrajích je systém nejzranitelnější, tudy může proniknout do systému virus, jenž postupně napadne důležité orgány a ve svém důsledku dožene celý systém ke kolapsu. Bonn je navíc rodným městem Juli Zeh, místem, ke kterému ji váže silná citová vazba podobně jako ke gymnáziu, které je pojmenované po německém filozofovi Ernstu Blochovi. Jistě ne náhodou. Nejznámější Blochova třísvazková kniha totiž nese titul Princip naděje (Das Prinzip der Hoffnung, 1954-1959) a v její předmluvě autor formuluje téma svých následujících zkoumání: „Kdo jsme? Odkud pocházíme? Kam jdeme? Co nás čeká? Mnozí se cítí být pouze zmateni. Půda pod nohama kolísá, nevíme proč a čím. Tento váš stav se nazývá obava, a stane-li se konkrétnějším, pak se mu říká strach … Teď ovšem záleží na tom, abychom se naučili neztrácet naději.“ A právě v budově instituce, která si do štítu pomyslně vepsala heslo o naději, už nikdo žádnou utopickou naději neočekává. Gymnázium Ernsta Blocha se stává laboratoří, výzkumným střediskem, kde autorka na svých pokusných zvířatech diagnostikuje příznaky choroby nadcházejícího století a předkládá svou děsivou vizi budoucnosti.

Podobně jako místo není libovolné ani zasazení do dobového kontextu: mezi lety 2002 až 2004 došlo k událostem, které otřásly Evropou a její jistotou v existenci světa postaveného na víře ve spravedlnost a dobro. Připomeňme jen válku v Íráku nebo teroristický útok v Madridu, který znejistil dosud klidnou Evropu a nenápadně nás přiblížil zóně neklidu, kde je nutné s terorismem počítat. Ve Spolkové republice Německo panovalo ticho, které nevěstilo nic dobrého. Jako probuzení z poklidného snu muselo Němcům připadat dopoledne 26. dubna 2002, kdy mladík Robert Steinhäuser postřílel šestnáct studentů na gymnáziu v Erfurtu a nakonec spáchal sebevraždu. Jak je to možné? znělo Německem. Děje se něco, nač nejsme připraveni? Neproměnil se svět, v němž jsme žili, způsobem, který bude mít pro náš další život dalekosáhlé důsledky. Velmi precizně formuluje tyto obavy právě soudkyně, která se případem Aleva, Ady a Smutka zabývá: „Jestli je to jen hra, jsme ztracení. Pokud není – tím spíš.“

Juli Zeh si v románu Hráčský instinkt se čtenářem hraje. Jména jejích postav v sobě nesou řadu poukazů nejen ke světové literatuře, ale i k předchozím autorčiným dílům. Ada, jméno, které se čte zepředu i zezadu stejně, by někomu mohlo evokovat jméno objevitelky programovacího jazyka Ady Lovelace, protože i románová Ada hledá nový jazyk, jazyk své generace, jenže Juli Zeh míří jinam. Její hrdinka má předobraz v „nymfičce“ z novely Vladimira Nabobova Ada čili Andor, která vyšla v roce 1969. Autorka ovšem čerpá i z dalších charakteristik Nabokovovy dívenky a konstelací novely. Základní vztahová dvojice Ada – Alev se objevuje i v Nabokovově próze. Nabokovova sečtělá hrdinka zažívá první sexuální (incestní) zkušenost s bratrem Vanem. Sexuálně nedokonanou, tedy sourozeneckou láskou se milují i Ada s impotentním Alevem. Podobně jako Nabokovova Ada nepřijímá ani Ada německé autorky žádné autority, a proto její chování není nějakou trapnou revoltou, nýbrž naprostou vydaností jakékoliv formě jinakosti. V Nabokovově novele se objevuje i rodičovská konstelace hysterické matky a otce obchodníka. A tak bychom mohli postupovat dál. Jisté je, že samozřejmě nejde o remake Nabokovovy prózy. Juli Zeh totiž vkládá do úst svým hrdinům názory, které jsou poučené dějinným i politickým vývojem posledních let. V románu se tak objeví nejen poukaz na teroristické útoky z 11. září, ale například i nikoli nahodilá souvislost Höfiho sebevražedného skoku na školní dvůr s drtivým útokem teroristů v Madridu. A tak jako dosud klidnou Evropou otřásly záběry násilí a teroru, je Ada otřesena pohledem na mrtvého učitele dějepisu, který se rozhodne spáchat sebevraždu přesně v den před teroristickým útokem. Pro Höfiho zmizel starý svět a nastala doba nejistot, v níž nehodlal přežívat. Jeho skok je jednoznačnou reakcí na ztrátu naděje. V románu Mládí bez boha (Jugend ohne Gott) ödöna von Horvátha říká jeden učitel druhému o studentech: „Čtou všechno. Ale čtou jenom proto, aby se mohli vysmívat. Žijí v ráji hlouposti a jejich ideálem je výsměch. Přichází chladná doba, století ryb.“ Ada a Alev, hlavní postavy románu Hráčský instinkt, jsou ryby a ve chvíli, kdy si svět klade otázku po způsobu, jak se chovat tváří v tvář všudypřítomnému nebezpečí, jak nastavit pravidla hry, aby se eliminovaly procesy, které hru narušují, nalézají Ada s Alevem odpověď: jedině my určujeme, jak bude hra vypadat. V tomto rozhodnutí není přítomen vzdor, protože není nikdo, vůči komu by se měli vymezovat, po smrti dějepisáře už není autorita, které by mohli vzdorovat. Takže zbývá jediné: zahrát si na osud.

A Alev? Foneticky alef je prvním písmenem hebrejské abecedy. A přestože Alev důsledně (ironicky) lpí na výslovnosti koncového v ve svém jméně („v jako vanitas“), je třeba vnímat i možnou konotace tohoto jména. Alef je v tarotu označením pro kouzelníka, kejklíře nebo mága a vyjadřuje chytrost, šikovnost, sebevědomí a aktivní utváření života, tedy principy, kterými mladý Alev El Qamar rozhodně oplývá. Tento „novodobý nomád“ představuje člověka „nového věku“ – sečtělý, zcestovalý, polyglotní. Žil podle svých slov všude, kde Američané bombardovali. A možná právě proto jsou jeho reflexe Německa velmi přesné, když říká, že v Německu žil národ bez otců, bez vzorů, mistrů, králů nebo bohů, bez přesvědčení, bez ambicí do budoucnosti, dokonce bez použitelných vzpomínek na budoucnost. Alev působí v románu jako spiritus agens, hraje si na demiurga, který dokáže manipulovat cizími osudy. A pak samozřejmě Smutek. Nomen omen. Učitel němčiny a tělocviku, polský emigrant, který propadá kouzlu své žákyně.

V závěrečném akordu se ještě jednou vrací motiv z Nabobova: Ada se rozhodnutím odjet se starším profesorem mění v Lolitu.

Dalším nepřehlédnutelným autorem, na kterého Juli Zeh často přímo či šifrovaně odkazuje, je Robert Musil. Jeho epochální román Muž bez vlastností se v Hráčském instinktu vrací přímo coby ústřední kniha semináře profesora Smuteka, tak i v náznacích, jako jsou například láska hlavního hrdiny Ulricha k sestře Agátě atd. Muž bez vlastností má pro koncepci románu Hráčský instinkt klíčový význam: tak jako Musil diagnostikoval rozpad Rakousko-Uherska a podařilo se mu vylíčit přerod buržoazní společnosti ve společnost masovou, tak Juli Zeh nyní diagnostikuje rozpad této masové společnosti ve společnost fragmentární, jíž schází jednotící ideje.

V Hráčském instinktu se v podobě citace vrací i debut Juli Zeh, román Orli a andělé. Hlavní hrdinové autorčiny prvotiny Šeršah a Jessie se mihnou jako účastníci párty na hausbótu, kde se, bezejmenní, zdraví s Alevem a Adou, aby vzápětí zmizeli. Vnější podobnosti jdou ovšem hlouběji, snad by se dalo říct, že autorka rozvíjí svůj původní koncept: zatímco vypravěčem Orlů a andělů byl úspěšný právník Max, který byl sám vtažen do děje, Hráčský instinkt je rámován projevy právničky Sofie, která nezúčastněně podává zprávu o stavu věcí. A zatímco Ada, Alev nebo Smutek jsou sami nositeli děje, jsou hlavní postavy románu Orli a andělé ponořeni do vzpomínek a nevědí si rady.

Důležitým rysem autorčina psaní je motiv angažovanosti. Vedle románů, v nichž podle spisovatelčina kréda není možné vkládat do úst hrdinů postoje, která zastává sám autor, patří k mimořádně silným zážitkům četba publicistického cestopisu Ticho je hluk (Die Stille ist ein Geräusch. Eine Fahrt durch Bosnien, 2004), který získal Cenu Ernsta Töllnera, udělovanou za sociálněkritické a politicky analytické texty. V jednom rozhovoru k této knize zastává Juli Zeh provokativní tezi, že válka v Bosně nebyla způsobena etnickým konfliktem, ale bojem sedláků a rolníků proti obyvatelům měst. Tímto svým vyjádřením proti sobě popudila značnou část německé veřejnosti a málem se ocitla za tenkou hranicí mezi „ještě akceptovatelným“ a „už nepřijatelným názorem“. Právě nálepku „nepřijatelného autora“ v Německu má v současné době jeden z nejlepších rakouských prozaiků a dramatiků Peter Handke. Když v čase balkánského konfliktu kritizoval válečné jestřáby horující pro bombardování, klesl náklad jeho knih rázem na třetinu.

Spisovatelé mají podle Juli Zeh povinnost vměšovat se do společenských diskusí, ovšem „nikoli jako odborníci, nýbrž jako lidé, kteří mají mediální vliv, protože jedině pak můžeme motivovat lidi k tomu, aby reagovali na základě vlastního citu“. A jak se vměšuje Juli Zeh? Své oblíbené téma Evropy a základních lidských práv rozvíjí v esejích. V eseji může autorka říkat to, co si doopravdy myslí, zatímco do úst románových hrdinů prý „odmítá vkládat slova, jež vyjadřují její vlastní postoje“. Osobní postoje dnes už beztak nikdo nechce číst.

Nejdůležitější emocionální poselství je pro Juli Zeh čestnost a povinnost vyjadřovat to, co si člověk doopravdy myslí. A i když Hráčský instinkt budeme pokládat jen za apokalyptickou nadsazenou vizi nadcházejícího „století ryb“, cítíme, že se autorčina představa o budoucnosti bude zanedlouho dotýkat i nás.