Jeden z nejvýznamnějších švédských spisovatelů současnosti Per Olov Enquist (nar. 1934) publikoval v roce 2008 svéráznou, obsáhlou autobiografii Jiný život (Ett annat liv, česky 2011, viz samostatná recenze), která vzbudila pozornost v neposlední řadě tím, jak urputně se v ní autor vypořádává se svým bojem s alkoholismem.

Dosud však nebylo řečeno vše. V loňském roce vydaná kniha Liknelseboken. En kärleksroman (Kniha podobenství. Román o lásce) dokazuje, že Enquist s bilancováním nekončí. Naopak: vnímá, že se blíží k oné pověstné řece, z jejíhož druhého břehu už na něho pokřikují přátelé a známí. To jako by ho nutilo ptát se sám sebe k čemu byl můj život? a ještě usilovněji pátrat po kořenech, prapůvodních příčinách svých životních peripetií, ačkoli nezodpovězených otázek při tom spíš přibývá. Opakovaně se vrací ke vzpomínkám na zásadní okamžiky, zkoumá a zpracovává je z různých úhlů, hravě, ironicky i smrtelně vážně zároveň. Přitom si tak trochu utahuje i ze čtenáře, což začíná už názvem knihy. Takže ačkoli má hlavní hrdina „románu o lásce“ s autorem podle všeho hodně společného, nevypráví vždycky spolehlivě a nemůžeme si být zcela jistí tím, kam až toto propojení sahá doopravdy.

V devíti kapitolách, nazývaných zde Podobenství, se autor věnuje v první řadě své rodině. Podstatnou roli hraje zejména hluboce věřící, zásadová matka (náboženství je mimochodem jedním z témat, s nimiž se Per Olov po celý život vyrovnává) a také otec, jenž zemřel nedlouho po synově narození, ale jeho osobnost se do života potomka nevyhnutelně promítla skrze nejrůznější vyprávění. Říkalo se o něm v neposlední řadě i to, že psal básně, což byla v konzervativním Västerbottenu činnost značně podezřelá až hříšná a ne nepodobná šílenství. A sedmasedmdesátiletému vypravěči Peru Olovovi jednoho dne pošta doručí ohořelý sešit otcových básní, o němž rodinná legenda pravila, že jej matka zničila. Tento hlas z minulosti se samozřejmě stává východiskem mnoha úvah, představivost dráždí obzvláště fakt, že v sešitě chybí devět listů. Kdo je vytrhl, proč, co na nich stálo? A že by těchto devět listů představovalo paralely bílých míst ve vypravěčově poznání a pochopení vlastního života, která by rád zaplnil?

Jako zcela zásadní moment líčí Per Olov svou první sexuální zkušenost. Jeho myšlenky okolo ní dlouho krouží, až se nakonec čtenář dozví nejen to, co se vlastně událo, ale i co pro vypravěče zážitek znamenal a proč byl silnější než náboženská extáze, jedním slovem osudový. Natolik, že ačkoli by Enquist podle svých slov nedokázal napsat milostný román, v této knize se k tomu velmi svérázným způsobem pokusil aspoň přiblížit.

S již zmíněnými motivy se prolíná řada dalších vláken, jako bychom sledovali jen částečně usměrňovaný proud asociací. Nechybí neuvěřitelné, leckdy drsné historky z prostředí autorovy rodiny a kraje, s nimiž jsme se v některých případech mohli setkat už v předchozích textech a zde se dále rozvíjejí. Enquist přitom nejde čtenáři nijak zvlášť vstříc, naopak – někdy trochu pokouší jeho trpělivost. Jeho styl psaní je naprosto sebevědomý: vynikající spisovatel nepotřebuje nikomu nic dokazovat, může vyprávět, co chce a jak chce, čtenáři už vědí, že stojí za to se textem prokousat, zasloužená odměna se dostaví. A tak na nás křičí, nešetří vykřičníky, kurzívou či dialektismy, kličkuje, uhýbá, vynechává a zase se opakuje. Zároveň je z každého řádku patrné, že jej napsal člověk zvyklý pracovat se slovy, vnímající i nejjemnější odstíny jazyka a citlivý na klišé – často se dokonce pozastavuje nad svým vlastním vyjadřováním nebo se obrací na čtenáře: Nesmějte se, jinak Per Olov přestane vyprávět! I velmi osobní témata tak prezentuje se značným odstupem a sobě vlastní ironií.

Orientaci usnadňuje, jestliže čtenář zná starší Enquistovy knihy, zejména Jiný život. Ale i bez toho se lze nechat unášet proudem jeho úvah a obdivovat promyšlenou kompozici textu. Z hlediska autorova vývoje je rozhodně zajímavé, že po dlouhé řadě románů a her zpracovávajících osudy nejrůznějších historických osobností (namátkou Hans Christian Andersen, Marie Curie-Sklodowska, Knut Hamsun) našel tak bohatý zdroj inspirace ve svých vlastních osudech. Nezbývá než doufat, že mu bude sloužit zdraví, a s napětím čekat, co všechno z nich v budoucnu ještě vyloví.