Popálené dítě byla první kniha Stiga Dagermana, kterou jsem četl, myslím, že v roce 1949. Udělala na mě obrovský dojem – dlouho jsem psal školní slohové práce, jak jsem si tehdy namlouval, v Dagermanově jazykovém rytmu. Pak jsem od něj přečetl všechno, ale nic už nebylo jako Popálené dítě.

Co bylo na tomto románu o mladíkovi, který má poměr s novomanželkou svého otce, tak zvláštního? Pornografie to přece nebyla. A proč tento román ještě dnes rozděluje kritiky do dvou táborů? Olof Lagercrantz se o něm ve své klasické monografii o Dagermanovi skoro ani nezmíní. Často se říkalo, že v románu je příliš mnoho Oidipa, psychoanalýzy a Freuda. Já to ani teď, o šedesát let později, nevidím. Zřejmě mi něco uniklo. Četl jsem a čtu vynikající realistický, čistý a strhující příběh o mladíkovi, který se rafinovaně podobá mému vlastnímu obvyklému já.

Stále ještě nechápu. Jde přece o jednoduché mistrovské dílo. Stig Dagerman měl krátký život, ale ještě kratší byl jeho kreativní život. Vycházejí mi tři roky a jedenáct měsíců. Debutuje v listopadu 1945 Hadem – tam umístíme startovní čáru. Na podzim roku 1946 vyjde Ostrov odsouzenců, působivý symbolistický román, který nadchl kritiku, „létající pevnost problémového komplexu čtyřicátých let dvacátého století“, a později téhož roku sbírka povídek Hry noci. Všichni o Dagermanovi mluví, je géniem desetiletí. Sám se na podzim roku 1946 nachází už dva měsíce v rozbombardovaném a hladovějícím Německu, kam ho vyslal list Expressen. Píše o tom, co vidí. Tato reportáž vyjde pod názvem Německý podzim na jaře roku 1947 v knižní podobě.

V létě roku 1948 napíše další knihu, Popálené dítě. Dojde k tomu rychle, celý román vznikne za šest týdnů. Za povšimnutí však stojí časový interval mezi koncem výpravy do Německa a dobou, kdy Dagerman začne znovu psát. Černá díra. Půldruhého roku nic. A přitom má naspěch!, jeho kreativní život je přece tak krátký!, ani ne čtyři roky! Proč si v tomto zoufale produktivním čase udělá přestávku a co se vlastně děje?

Na první pohled nic. Velký úspěch reportáže z Německa, dodnes světového klasického díla, poněvadž nikdo jiný se nechtěl zaobírat hrůznou skutečností poraženého německého civilního obyvatelstva, měl za následek, že Expressen pro Dagermana vymyslel další úkol. Pojede do Francie a napíše tam… co? Francouzský podzim? Pendant k Strindbergově dílu Mezi francouzskými sedláky?

Francie však nebyla Německo, Francie byla uzavřená země – a vítězná mocnost. Triumf se nemohl opakovat, Dagerman mluvil skvěle německy, ale mizerně francouzsky.

Francie je jakoby uzavřená mušle. Spisovatel putuje po francouzském venkově a jeho pocity viny i zálohy z novin rostou. Žádný text neodevzdá. Byl sem vyslán, dostal zálohy, ale nic neodevzdá. Je to příšerné jaro. Ale rozdíl spočívá i v něčem jiném.

V čem je problém? Spisovatel se nachází uprostřed svého tvůrčího života. Tento život totiž skončí desátého října 1949 – tehdy dopíše poslední román, Starosti se svatbou. Pak jeho kreativita prakticky ustane. Jako fyzické osobě mu však zbývá pět let života, než spáchá sebevraždu. Ale psát už nedokáže. Takže: tři roky a jedenáct měsíců kreativní činnosti. O nic déle.

Co se vlastně stane v době mezi prosincem 1946, kdy se vrátí z Německa, a červencem 1948, kdy začne psát Popálené dítě a během šesti týdnů je dokončí? Proč se změní jeho jazyk, posune se od kritikou vychvalovaných abstrakcí se symbolickými lidmi, jak tomu bylo v Ostrově odsouzenců, k sžíravé realistické citlivé próze z léta 1948? Uštědřila mu skutečnost políček, takže se zastavil a téměř ochrnul?

Lasse Bergström si v předmluvě k titulu Stig Dagerman: Dopisy všiml něčeho, co je podle mého názoru důležité a co se vztahuje na celou další, zbývající Dagermanovu tvorbu.

„Je zjevné, že jeho německá zkušenost z roku 1946 představuje zlom. Po ní již spisovatel nedokáže ztvárňovat vnitřní úzkost stejně svobodně a přirozeně, jako to dělal v Hadovi a v Ostrově odsouzenců. Jeho tvorba se v dílech jako Popálené dítě blíží vnější skutečnosti. Zjevně zabíral nová literární území, ale v tomto procesu se mu úzkost, která v jeho dřívějších knihách měla volný průchod, uzavřela jako černý dravec v hrudi.“

Řečeno jinými slovy: teoretická úzkost čtyřicátých let byla konfrontována se skutečností. Dagerman v Německu na podzim roku 1946 viděl zbytky jedné rozbombardované evropské kultury, krajinu, kde kobercové nálety v posledním roce války vyhladily šest set šedesát tisíc civilistů – mužů, žen i dětí. Viděl stav apatie, zoufalství a viny, ne jako výraz intelektuálních úvah, ale – ano, jako skutečnost. Třiadvacetiletý autor byl postrčen od tázání švédských čtyřicátých let, týkajících se existenciální úzkosti, viny a odpovědnosti, ke skutečnosti, kde lidé hladověli a umírali v ruinách a sotva měli sílu klást si úzkostné otázky po smyslu života. Nebo po vině. Stig Dagerman se ztotožňuje s poraženými, to mu nikdy nedělalo problémy. Navíc si teď vzal za ženu mladou Němku, uprchlici před nacismem: ta a její rodina mu poskytli „klíče“ k rozhovorům s přeživšími příbuznými v Německu, ale ani ti neměli na otázky viny a odpovědnosti jednoduché odpovědi.