Spisovatele Pera Olova Enquista zná české publikum jako romanopisce (přeloženy byly romány Magnetizérova pátá zima, Svržený anděl, Návštěva osobního lékaře a Kniha o Blanche a Marii), dramatika (hry Noc tribádek, Faidra či Obrázkáři se opakovaně objevují na českých scénách, vzpomeňme také nedávnou úspěšnou inscenaci Blanche a Marie v pražském Divadle Na zábradlí), autora filmových scénářů (i v češtině vyšly knižně zpracované scénáře Hamsun a Strindberg – život) i autora píšícího pro děti (dětem od šesti let je věnován dobrodružný příběh Tři jeskyně). V roce 2011 vydalo nakladatelství Host překlad jeho zatím posledního románu Jiný život (Ett annat liv).

Enquistova dosavadní tvorba se vyznačuje tím, že díla velmi často zpracovávají historické události a jako literární postavy jsou v nich zobrazeny skutečné osobnosti; někdy bývají do textů vkomponované i dokumentární materiály. Pro nový román to platí také, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát se literární postavou stává autor sám.

Na svém loňském čtení v Městské knihovně v Praze se Enquist zmínil, že jeho hlavním cílem při psaní této knihy bylo vylíčit své nejtěžší životní období – osmdesátá léta, kdy bojoval s alkoholismem. Zároveň jako by si v románu odpovídal na otázku, kde hledat příčiny vzniku své závislosti. Ačkoli vyprávění jako každá správná autobiografie začíná vzpomínkami na dětství, i zde se téma alkoholismu znovu a znovu vynořuje v těch nejneočekávanějších chvílích. Kromě toho však první část knihy nazvaná Nevinnost poskytuje dostatek prostoru i autorovu svéráznému vypravěčskému umění a něžně sarkastickému humoru (však také při čtení těchto pasáží v sále knihovny při zmiňované loňské autorově návštěvě zazníval hlasitý smích). Čtenář si přijde na své, i co se týče líčení prostředí svérázného severního švédského kraje Västerbottenu. Autor nicméně své dětství nijak neidealizuje, naopak: jeho pronikavé postřehy nešetří nejbližší okolí ani jeho samého.

To platí pro celou knihu, charakterizuje ji úsečnost, ironie, ale zároveň i laskavost. Díky vyprávění ve třetí osobě na sebe autor pohlíží s odstupem a nadhledem. Pozorujeme jeho slibnou sportovní výškařskou kariéru, pobyt na studiích v Uppsale a nejrůznější setkání a životní epizody, přičemž nás občas nechává nahlédnout do svých myšlenek a vývoje názorů, ať už na politiku, historii či náboženskou víru. Prozradí leccos o svých návycích, obsesích i selháních (například v roli otce), jízlivě komentuje svou vlastní ješitnost a budí zdání naprosté otevřenosti a upřímnosti. Zároveň je třeba říci, že si pochopitelně leccos nechává pro sebe; zejména pokud jde o vztahy, zůstává poměrně zdrženlivý, ať už z ohleduplnosti, nebo z nechuti otevírat staré rány.

Nicméně život spisovatele, který se ve své zemi už brzy po třicítce stal známým a respektovaným (ač diskutovaným) a později světově proslul jako dramatik, nabízí materiálu na několik knih a je jen logické, že bylo třeba vybírat. Enquist se rozhodl věnovat hodně prostoru vzniku a přijetí románu Legionáři, který s využitím dokumentů neobvyklou polemickou formou zpracovává traumatickou kapitolu švédské historie – vydání uprchlých pobaltských vojáků do Sovětského svazu, k němuž došlo po skončení druhé světové války. Podařilo se mu přitom téma shrnout tak, že vyprávění zaujme i české čtenáře, kteří se s knihou neměli možnost seznámit a kteří o této otázce doposud nic nevěděli. Další pozoruhodné epizody vyprávějí o zkušenostech z Ameriky, kde Enquist v 60. letech v době radikalizace studentských hnutí působil jako vysokoškolský učitel a kde byla později na Broadwayi uvedena jeho hra Noc tribádek (ironické líčení prostředí broadwayského divadelního průmyslu považuji za jedno z nejzajímavějších míst celé knihy). V podtextu se stále znovu objevuje téma morálky a svědomí, které autor zpracovává více či méně explicitně v celém svém díle, nicméně tady se jej dotýká i poněkud osobněji. Zároveň vyprávění osvěžují vysloveně komické epizody, jejichž efekt se ještě zesiluje, když jsou jejich aktéry známé osobnosti jako například Ingmar Bergman.

Na samý závěr přichází nejdramatičtější části knihy popisující období, kdy Enquist zároveň s prohlubující se autorskou krizí stále více propadal alkoholu. Líčí zde, že velmi dlouho dokázal sám sebe racionálně pozorovat a hodnotit, což mu dodávalo pocit, že má pití pod kontrolou. Následovalo několik neúspěšných pokusů o léčení, které spisovatel pokaždé za více či méně dramatických okolností přerušil. Strohé líčení přinejmenším sporných metod v léčebnách v této části knihy střídají obrazy zoufalých duševních stavů vedoucích až k úvahám o sebevraždě, ale i popisy dramat spolupacientů. Poslední věta románu nicméně zní „Věděl, že je zachráněný“ – došlo k jakémusi zázraku, osvobození a především návratu spisovatelské inspirace, které si sám autor nedokáže vysvětlit, ale klíč hledá ve svém dětství. Ostatně téma domova a prostředí, v němž vyrůstal, je pro něho něčím, k čemu se stále vrací a co má bezpochyby zásadní vliv na celý jeho život a vnímání světa.

Per Olov Enquist je vynikající spisovatel, který v této knize vrchovatě využil své schopnosti bystře pozorovat, analyzovat a tu a tam říznout do citlivých společenských témat. Její napsání jistě vyžadovalo odvahu, ačkoli si podle mého názoru zachovává nemalou dávku opatrnosti a spíše než o sebeobnažující výpověď se jedná o promyšlený, velmi chytře napsaný umělecký autoportrét s vykřičníkem. Styl, jímž je kniha napsána, z ní dělá pravý opak bulváru a laciné senzace, ale díky široké škále témat, jichž se autor dotýká, má co říci nejen fanouškům autorovy dosavadní tvorby.