„Amor Omnia Vincit“ – láska vítězí nad vším - napsala na obal hnědých desek obsahujících tři poznámkové sešity; a nad tím – většími, tiskacími písmeny – byl uveden titul KNIHA OTÁZEK. Jako by zkoušela dva různé postoje: horní - silný, optimistický a naprosto neutrální, a dolní - křehký, opatrný, téměř prosebný. Jako by chtěla říct, že tohle je výchozí bod - může to být pravda, kéž by to byla pravda.

Láska vítězí nad vším. Věděla o tom sice své, ale přesto… Zabolí mě u srdce, když to vidím: kéž by to byla pravda, kéž by to jen byla pravda. Všechno je nuceně věcné a korektní, pak se však tón zápisků zlomí. Jedna žlutá kniha, jedna černá – ta je neúplná a zcenzurovaná – a jedna červená. Všechny dohromady tvoří Knihu otázek, knihu o Blanche a Marii. Nic víc.

Musíme se s tím spokojit.

Láska vítězí nad vším – pracovní hypotéza či nejniternější neuralgický bod.

Dva roky poté, co obdržela druhou Nobelovu cenu, tentokrát za chemii (1911), v době, kdy se její milenec Paul Langevin vrátil k manželce Jeanne a s jejím souhlasem navázal trvalejší sexuální vztah se svou sekretářkou, postihla Marii Sklodowskou-Curieovou nikoli nečekaná, přesto však těžká ztráta: její přítelkyně Blanche Wittmanová byla jednoho rána nalezena v jejím pařížském bytě mrtvá.

Blanche se pokusila vylézt z postele do dřevěné bedny na kolečkách. Nepodařilo se jí to. A pak zemřela.

Příčina jejího úmrtí nebyla nikdy zjištěna, ale ti, kdo přišli pro její tělo, si všimli její nepatrné výšky. Marie Sklodowská Curie nedala jinak, než že torzo s amputovanými končetinami sama uloží do rakve. Potom, na rozloučenou, poseděla s jednou rukou na víku rakve na židli vedle nebožky, a pohřební zřízenci museli hodinu čekat ve vedlejší místnosti. Nechtěla nic vysvětlovat, jenom si pořád mumlala: Vždycky budu stát po tvém boku.

Pak však rakev přece jenom odnesli.

V jediném otištěném nekrologu byla zesnulá označena za „legendární zjev“ – je v něm připomenuta její role média profesora J.M. Charcota. Blanche Wittmanová po sobě zanechala tři poznámkové sešity, jejichž existence vešla ve známost teprve na konci třicátých let minulého století. Nikdy nebyly celé publikovány.

Marie Curie se o ní – stejně jako o lecčems jiném – ve svých memoárech vůbec nezmiňuje.

Nemám jí to za zlé.

Ostatně kdo ví, jestli by sama Blanche Wittmanová o takovou zmínku stála.

Po smrti se stala do jisté míry slavnou jako noticka v dějinách lékařství, nikdy se o ní ovšem nemluví v souvislosti s Marií Curie, vždy jako o „Charcotově médiu“. V jedné noticce se lakonicky praví, že zemřela jako „mučednice“ a „oběť“ vědeckého výzkumu radia. Po Charcotově smrti – v chaosu, který tehdy zavládl ve vědeckém zaměření léčby v Salpetrierské nemocnici – pracovala dva roky jako asistentka na rentgenu tohoto ústavu. Potom se dostala do laboratoře Marie Curie. Tam několik let nato došlo k objevu radia. Kdo dokázal odlišit smrtelné rentgenové záření od smrtelného radia? Jedno začínalo tam, kde druhé končilo.

Konečný výsledek: mučednice a torzo.

Po Charcotově smrti roku 1893 nastalo téměř absolutní ticho. V posledních letech života pojala úmysl napsat knihu o lásce. O tom se ve zmíněném stručném nekrologu nic neříká. Jenom: „Zemřela bez rukou a nohou.“ To není tak úplně pravda – jedna ruka jí zůstala, pravá, ta, kterou až do posledního okamžiku psala.