Anežka Charvátová: V češtině se konečně objevil váš román Vypravěč, který španělsky vyšel už v roce 1987. K jeho nejzajímavějším stránkám patří strhující vyprávění titulní postavy, muže z indiánského kmene Mačigengů, který obchází roztroušené mačigengské rodiny a mluví s nimi o tom, co se kde šustlo, kdo umřel nebo se narodil, co ho potkalo po cestě, jaké jsou nejnovější klepy od sousedních rodin, ale také jim znovu a znovu vypráví mýty a legendy. Do jaké míry je postava vypravěče autentická? Existuje takováto „instituce“ u Mačigengů opravdu, nebo jste si ji vymyslel či značně dotvořil svým pověstným „přidaným prvkem“?
Mario Vargas Llosa: Jako ve všech mým románech jsou i ve Vypravěči dvě roviny: na jedné straně historický materiál, který jsem sebral z přímé zkušenosti, o níž v románu vyprávím, a na druhé straně má čistě imaginativní rozměr. Právě ten je pro knihu asi nejdůležitější. Román se zrodil z cesty do peruánského pralesa, kterou jsem podnikl roku 1958. Tam jsem se skutečně seznámil s párem misionářů-lingvistů, manželi Schneilovými, kteří pracovali mezi Mačigengy. Oni mi vyprávěli o vypravěči příběhů, který silně ovlivňuje celou mačigengskou komunitu. Ten obraz mi utkvěl v paměti a po mnoha letech mě přivedl k napsání tohoto románu. Jak říkám, kniha má historický základ, ale na něm jsem stavěl z fantazie, jak romanopisci dělají.

ACH: Hispanista Emil Volek, mimochodem českého původu, napsal o románu Vypravěč velmi zajímavý článek, v němž vyslovil názor, že vypravěč, instituce „vypravěčství“, ve skutečnosti neexistuje. Jeho názor mě zaujal, protože právě postava vypravěče patří k vašim nejlepším výtvorům – ta magická, dojemná postava se přitom zdá tak přirozená, a proud vypravěčovy zvláštní řeči je tak strhující…
MVLL: Tak podívejte. Co neexistuje, řekněme, je příběh Saúla Zuratase, Maškarky. To je smyšlený příběh. Ale mačigengští vypravěči existují. Mezi Mačigengy, jako téměř ve všech amazonských společenstvích, existují vypravěči příběhů či pohádek. Je to instituce rozšířená ve všech společnostech a kulturách, a zejména v těch nejprimitivnějších. Pátral jsem po nich, přečetl jsem o nich všechno, co se mi dostalo do rukou – etnologické práce i publikace misionářů, kteří byli s Mačigengy ve styku, v nichž je mnoho odkazů na legendy a mýty, které se samozřejmě uchovávaly a předávaly jen ústním podáním, to znamená prostřednictvím vypravěčů příběhů. A příběhy, které v románu vypráví vypravěč, mají všechny historické jádro, pocházejí z mačigengských mýtů či legend sebraných folkloristy, antropology a misionáři.

ACH: A jak jste například objevil jména pralesních zvířat, jež se v indiánských kapitolách objevují? Také jste je našel v dokumentech?
MVLL: Jména mytických zvířat patří do mačigengského folkloru. Někde jsem je trochu stylizoval, aby byla přijatelnější, řekněme, pro západního čtenáře, ale původně jsou všechny mytické a legendární postavy historické, i když mnoho detailů jsem pak samozřejmě dopiloval se svobodou, s jakou člověk píše román, to znamená fiktivní dílo.

ACH: Při překladu bylo velmi obtížné vypořádat se právě s názvy zvířat, které…
MVLL: To si umím představit, všichni překladatelé Vypravěče museli řešit spoustu problémů, protože jazyk, který používá ve svém povídání indiánský vypravěč, je výtvor, který se snaží, řekněme, předstírat, že nejde o řeč racionální, ale magickou, náboženskou, takže syntax je záměrně útržkovitá, rozbitá a znovu složená. Vypravěčova řeč je ale smyšlená, indiánské kapitoly jsou nejvíce tvůrčí částí románu. Vymyslel jsem jazyk, který měl navodit představu velmi primitivního vypravěče příběhů, jehož vztah ke skutečnosti je mnohem nábožnější a intuitivnější než rozumový přístup.

ACH: Zvláštní struktura jazyka se dá v překladu převést, potíže však představovala jména konkrétních pralesních zvířat, jež neexistují ve slovníku a neznají je ani sami Peruánci. Ve francouzském překladu zůstala bez vysvětlení v původní podobě, jen zvýrazněná kurzivou.
MVLL: Ano, k tomu se někteří překladatelé uchýlili, aby zůstala původní jména zachována. Problém je totiž v tom, že nejsou ani španělská, ani peruánská, ale mačigengská. A mačigengsky mluví velmi omezená jazyková skupina, která se navíc silně zmenšila v důsledku nemocí revoluční partyzánské války, kterou vyhlásila Světlá stezka. Právě oblast, kde žijí Mačigengové, byla velmi zasažena a mnozí Mačigengové zemřeli, někdy je zavraždili členové komand Světlé stezky, jindy vojáci.

ACH: Znáte současnou situaci kmene Mačigengů?
MVLL: Jak už jsem říkal, jejich současná situace se na jedné straně zhoršila v důsledku toho, co si vytrpěli ve vleklém ozbrojeném povstání a kvůli terorismu, zároveň je také zasáhly akce namířené proti terorismu. Na druhé straně se mačigensgkých osad dotklo pěstování kokainu v pralese a s ním spojený obchod s drogou. Z amazonských komunit patří k těm, jež možná utrpěly nejhorší ztráty, takže myslím, že od chvíle, kdy jsem román napsal, se jejich situace do dnešních dnů bohužel spíš zhoršila než zlepšila.

ACH: Měl jste ještě později možnost vrátit se do pralesa po své první cestě v roce 1958, o níž už jste mluvil, a druhé kratší v roce 1964?
MVLL: Ano, vrátil jsem se do pralesa, ale už ne do oblasti, kde žijí Mačigengové. Byl jsem od té doby ještě mnohokrát v Amazonii, ale ne ve vnitrozemí, kde jsou mačigengské osady.

ACH: Takže nevíte, jestli instituce vypravěčství přetrvala až do našich dnů?
MVLL: Tak to tedy nevím, ale jsem si jistý, že ano, myslím, že něco takového nemůže zaniknout, dokud existují Mačigengové. A to je hlavní téma mého románu – vypravěči jsou jako řeky, které udržují sepětí mezi jednotlivými mačigengskými komunitami a rodinami…

ACH: Jistě, míza kmene…
MVLL: A vyprávějí příběhy, které jsou společným kulturním, jazykovým a historickým jmenovatelem komunity.

ACH: Ano, to je hlavní téma prakticky všech vašich románů, je základní v Tetičce Julii a zneuznaném géniovi, kde je místo ústního vypravěče příběhů geniální psavec Pedro Camacho…
MVLL: Skutečně, to téma se v mém díle objevuje často, máte pravdu…

ACH: Je to jeden z vašich „osobních démonů“, jak svým obsedantním tématům říkáte, které se snažíte psaním vymýtit…
MVLL: Ano, protože souvisí s mým vlastním povoláním, že…

ACH: Jistě.
MVLL: Už od dětství mě fascinovaly příběhy, ať jsem je četl nebo slyšel vyprávět, a i když jsem teď starý, ještě stále mě fascinují.

ACH: Doufejme, že o nějakém takovém fascinujícím příběhu bude i váš další román. Má profesorka literatury o vás říkávala, že rychleji své romány vymýšlíte a píšete, než je my čtenáři stačíme číst…
MVLL: Cha cha cha…

ACH: Předpokládám tedy, že po svém posledním románu Ráj je až za rohem z jara 2003, který také vyjde brzy česky, už píšete další…
MVLL: Ne, teď pracuji na jednom eseji. Protože jsem poslední tři roky dělal na dvou románech, Slavnosti kozla a Ráj je až za rohem, chtěl jsem udělat závorku. Co jsem dokončil Ráj, začal jsem psát menší esej o Bídnících Victora Huga, což je román, který jsem četl ještě jako dítě a udělal na mě ohromný dojem, a ještě větší pak na mě udělal, když jsem si ho znovu přečetl v dospělosti, takže teď píšu esej o Bídnících.

ACH: Doufejme, že ho budeme také moci vydat česky.
MVLL: Kéž by, kéž by, také doufám.

ACH: Mohu-li se vrátit k tématu Mačigengů, změnil jste nějak názor na otázky, jimiž se v románu zabýváte? Mám na mysli problém, zda je žádoucí přizpůsobovat nejprimitivnější kmeny západní kultuře, nebo zda je lepší nechat je být, aby si žili podle svých tradic a dávných zvyků, jak chce v románu postava Maškarky?
MVLL: Na tuto otázku dala postupem času odpověď sama skutečnost, a to velmi traumatizujícím způsobem. Jejich izolace do jisté míry skončila, ale ne z dobrých, nýbrž špatných příčin. Z moderního, západního Peru přišla do amazonských komunit partyzánská válka, terorismus, vojenské represe, ale hlavně obchod s drogami. Ten se tam uhnízdil neodvolatelně a vyvolal přímo brutální změny. Komunity začaly postupně mizet, někteří Mačigengové jsou dnes pohlceni západní kulturou v uvozovkách. V každém případně jejich svět přišel o svou odloučenost, která kmenům umožňovala zachovávat řekněme tradiční linii…

ACH: Jejich svět se nedal zachránit…
MVLL: Ta situace jim byla vnucena surově, tragicky, a znamenala pro mačigengské rodiny obrovské utrpení a traumata. A to je věc společná původním obyvatelům nejen Amazonie, nejen Peru, ale také Ekvádoru, Kolumbie, Brazílie a podobně, ze stejných důvodů.

ACH: Vy sám jste mimo jiné také pracoval v rozhlase, jako hlasatel jste si přivydělával na živobytí mezi desítkami dalších zaměstnání v době, kdy jste se ještě neživil literaturou. Měl byste na závěr rozhovoru nějaký speciální vzkaz pro české rozhlasové posluchače?
MVLL: Jak by ne! Posílám jim zvláštní pozdrav a vyřiďte jim, že mě plní radostí a vděkem vědomí, že mám čtenáře ve vaší krásné zemi, a říkám krásné, protože jsem měl to potěšení párkrát pobývat v Praze i na několika dalších místech České republiky a považuji vaši zemi za jednu z nejkrásnějších na světě a Prahu určitě za jedno z nejnádhernějších měst, jaké jsem kdy navštívil.

ACH: Děkujeme. Měl byste se sem podívat znovu, protože za posledních deset let se země hodně změnila.
MVLL: Však já vím, a vrátit se k vám chci, a to ne jednou, nýbrž vícekrát.

ACH: Rádi bychom vás tu viděli na uvedení vašeho dalšího románu v českém překladu!
MVLL: Snad, doufejme.

ACH: Děkujeme mnohokrát za rozhovor.
MVLL: Není zač, těšilo mě, nashledanou.