Veletrh Svět knihy, který se letos bude konat na Výstavišti Praha v Holešovicích ve dnech 9.–12. května, přivede do Prahy hned několik významných světových literátů. Mezi nimi se vyjímají především dva nositelé Nobelovy cenu za literaturu. Je to jednak Herta Müllerová, která patrně nejvýznamnější literární ocenění obdržela v roce 2009, jednak Mario Vargas Llosa (* 1936), peruánský spisovatel a neúspěšný kandidát na prezidenta, který byl vyznamenán o rok později.

Při příležitosti pražské návštěvy těchto hostů budou v českém překladu zpřístupněny některé z jejich dosud nepřeložených titulů. Hertě Müllerové vyjde v překladu Radky Denemarkové román Liška lovec. Čtenáři Maria Vargase Llosy se dočkají hned tří nových titulů. Pro nakladatelství Bourdon přeložila Iveta Gonzálezová Llosovy eseje, jež budou publikovány pod názvem Volání kmene. V překladu Anežky Charvátové nakladatelství Argo zpřístupnilo autorův prozatím poslední román Pětinároží. Totéž nakladatelství nedávno vydalo rovněž jeden z autorových starších románů s názvem Chvála macechy. Ten původně vyšel v roce 1988 a do češtiny jej nyní převedl Jan Hloušek.

Mario Vargas Llosa je spisovatel s širokým záběrem, který se nebojí vstupovat do žánrů, jimž se autoři takzvané vysoké literatury často spíše vyhýbají. Právě Chvála macechy je nejčastěji označována za erotický román.

Středobodem děje této knihy je vcelku neobvyklý milostný trojúhelník. Do vášnivého vztahu dona Rigoberta s jeho manželkou doñou Lucrecií vpadne člen, od něhož by to čtenář čekal jen stěží – Rigobertův malý syn z předchozího manželství jménem Alfonso. Ten se do své macechy zamiluje a ve chvíli, kdy se zdá, že si jej macecha přestává všímat, vyhrožuje služce Justinianě sebevraždou. Vše začíná vzkazem, v němž Alfonso při příležitosti macešiných čtyřicátých narozenin píše: „[…] Nemám peníze, abych ti něco věnoval, ale budu se hodně učit, abych měl samé jedničky, a tohle bude můj dárek. Ty jsi ta nejlepší, nejhezčí ze všech a mně se o tobě každou noc zdá. […]“ (s. 13)

Rigoberto je do své nové manželky takřka bezhlavě zamilovaný. V pravidelných sexuálních hrátkách se vedle Rigobertovy lásky k Lucrecii odráží i jeho zaujetí pro lidskou tělesnost jako takovou. Zajímá jej nejen tělo manželčino, snad ještě silněji je fascinován tělem vlastním. Svědčí o tom především šestá kapitola knihy, příznačně nazvaná Očista dona Rigoberta, v níž je na deseti stranách popisován Rigobertův pravidelný rituál v koupelně. Mario Vargas Llosa čtenáře nešetří a v této kapitole předkládá množství (tělesných) detailů, jichž by leckdo raději zůstal ušetřen: „Don Rigoberto přivřel oči a slabě zatlačil. Více nebylo potřeba: v okamžiku pocítil blahodárné šimrání v rektu a získal dojem, že tam vevnitř, v dutinách podbřišku, se chystá na cestu něco poddajného a již míří ven oním východem, který se pro usnadnění rozšiřuje. Konečník se mu začal již předem otvírat do šíře, aby dokončil vypuzování vypuzovaného, nato se uzavřel a svým tisícem vrásek se jakoby ušklíbl: ‚Tak jsi venku, ty darebo, a už se nikdy nevrátíš.‘“ (s. 64)

Vedle hlavní příběhové linie, v níž se malý Alfons snaží vlastní macechu svést (výsledek snahy nechť se čtenáři dozvědí v knize sami), hrají v textu podstatnou úlohu také výtvarná díla. Díla s erotickým námětem – tu zřetelným, jindy objevovaným vypravěčem v přiléhajících kapitolách, jež ze zobrazených děl vycházejí. Nejde přitom o ekfráze, obraz je spíše východiskem pro nový, nepříliš rozlehlý erotický příběh. Výtvarná díla a pasáže s nimi spjaté navazují na hlavní příběhovou linii jen volně a většinou vycházejí z (erotických) snů některého z protagonistů.

Chvála macechy zdaleka nedosahuje kvalit nejlepších a nejslavnějších próz Maria Vargase Llosy, mezi něž můžeme řadit třeba Zelený dům (1966, č. 1981 v překladu Vladimíra Medka) či Město a psi (1963, č. 1966 v překladu Miloše Veselého). Přesto nemusí čtenáři, kteří po ní sáhnou, litovat. A to především díky Llosově schopnosti velmi sugestivně popsat takřka cokoliv: od slavných obrazů až po Rigobertovu fascinaci vlastním vyměšováním. To však nejsou jediné kvality Chvály macechy. Text na přebalu českého vydání tvrdí: „Erotický román Chvála macechy […] je klenotem tohoto lehkého, leč nesnadného žánru, dle mínění mnohých přímo nejlepším španělsky napsaným erotickým dílem.“ Chvála macechy nese sice nezanedbatelné rysy žánru erotického románu, v mnohém je však překračuje – a především karikuje, jak lze vyčíst mimo jiné i z citovaného úryvku, v němž je popisováno fungování Rigobertova konečníku.

Nejedná se však ani o pouhou parodii či persifláž. Román je zajímavý i díky četným dalším aspektům. Ukazuje, jak se erotika a sexualita stává součástí jak uspokojení fyzického, tak duševního, kterého se protagonistům dostává právě prostřednictvím popisovaných výtvarných děl. Je rovněž pozoruhodné, jak se bezhlavá fascinace tělem a tělesností stává donu Rigobertovi osudnou. Je zcela uhranut krásou mladší manželky a péčí o svou vnější dokonalost a netuší, co se odehrává pod jeho střechou, mezi lidmi, kteří mu jsou nejbližší. A konečně neopominutelný čtenářský oříšek představuje malý Alfonso. Je to hoch předčasně vyspělý a proradný, nebo je jeho touha po maceše i vše, co s ní souvisí, hnána skutečně pouze dětskou naivitou, jež mu velí dělat to, co momentálně považuje za přirozené? Na tuto otázku nedává Chvála macechy jednoznačnou odpověď a už jen to z ní činí dílo, jež překračuje žánr erotického románu. A je to dobře, protože čistá erotika by z Maria Vargase Llosy světově proslulého prozaika určitě neudělala.