Na letošní Svět knihy zavítá mezi jinými světovými spisovateli i dlouho očekávaný Nobelista Mario Vargas Llosa. Českému čtenáři se při této příležitosti dostávají do rukou hned tři jeho nově přeložená díla: eroticky laděný román Chvála macechy (1988, česky Argo 2019), kniha esejů Volání kmene (2018, česky Bourdon 2019) a konečně i jeho poslední, již osmnáctý román, Pětinároží (2016, česky Argo 2019).

Pětinároží čtenáře přenáší do Peru v posledních měsících vlády Alberta Fujimoriho (1990–2000) a na několika postavách ukazuje paletu peruánské společnosti, která žila ve strachu z atentátů Světlé stezky, únosů Revolučního hnutí Túpaca Amaru a zásahů velitele tajné policie Vladimira Montesina alias Doktora.

Mario Vargas Llosa se tentokrát nesnaží o vytvoření „totálního románu“, ale zaměřuje se na představení jedné zvláštní praktiky, kterou používala Fujimoriho diktatura k „odpravení“ svých politických odpůrců. Touto praktikou se překvapivě stalo cílené používání bulvárního tisku, v jehož článcích byli „Číňánkovi“ oponenti očerňováni, ať už na základě pravdivých, nebo smyšlených informací. Pikantností tohoto románu pro čtenáře pak může být i fakt, že Mario Vargas Llosa byl Fujimoriho protikandidátem v prezidentských volbách, které po prvním vyhraném kole nečekaně prohrál. Mstí se na stránkách svého románu, nebo je již vše zapomenuto?

Vysoká a nízká kultura
V románu běží tři hlavní dějové linie. První popisuje nenadálé lesbické milostné vzplanutí mezi dlouholetými přítelkyněmi Marisou a Chabelou, dobře situovanými paničkami z vyšší společnosti. Tato linie je rozšířena příběhem Marisina manžela Enriqueho, jehož jednoho dne navštíví „skřet“ Rolando Garro, šéfredaktor bulvárního plátku Odhalení, který se zaměřuje na odkrývání skandálů známých peruánských osobností. Druhá linie, asi nejosobnější, popisuje život a pád „zkrachovalce šoubysnysu“ Juana Peinety, bývalého recitátora a klauna, jehož slibnou kariéru utnul právě Garro. Zapomnětlivý Peineta se svým kocourem Serafínem každý den rozesílá do redakcí pamflety proti Garrovi, ačkoli je v časopisech otisknou jen zřídka, a pohybuje se především v okolí náměstí Cinco Esquinas, tedy Pětinároží, jež se stalo i titulem knihy. Třetí linie vyprávění se rozbíhá ve chvíli, kdy je nalezena mrtvola neoblíbeného Rolanda Garra. Kdo stojí za jeho smrtí? To se spolu se čtenářem snaží odhalit i Čudla, osiřelá redaktorská hvězda Garrových novin.

Asi nejplastičtější postavou románu je Juan Peineta, skoro osmdesátník, jehož někteří španělští recenzenti vnímají jako obraz samotného Vargase Llosy. Ten text saturuje odkazy na slavné literáty a přes svou zapomnětlivost uchovává v paměti některé básně, jež v textu nejednou recituje. Paradoxně nejvíce se tak děje během jeho kariéry komika, kdy vzletné verše spíše publikum rozesmějí, než že by ho povznášely. Zároveň se díky této postavě čtenářům představí i „nesmrtelný bard“ Felipe Pinglo, autor více než tří stovek valčíků a polek, který se údajně narodil jen pár kroků od Pětinároží a v mokré čtvrti Barrios Altos, pupku historického centra Limy, našel inspiraci pro svá největší díla.

Mario Vargas Llosa tak na těchto dvou nenápadných případech ukazuje, jak podnětné nebo naopak degradující může být spojení vysoké a nízké kultury. A tento leitmotiv prostupuje celým románem.

Bulvarizace textu
Z hlediska narativní struktury lze román označit za tradiční. V jednotlivých lineárně řazených kapitolách se střídají fokalizace Marisy, Enriqueho, Juana Peinety, Rolanda Garra a Čudly, až se ve 20. kapitole, příznačně nazvané Vír, pohledy postav střídají v každém odstavci.

Stylisticky se román hodně přibližuje slohu bulvárního tisku. Projevuje se to především v jednoduchosti a jasnosti sdělení, jisté dávce povrchnosti, čtivosti a snaze zaujmout. Jazyk je místy vulgární a často pracuje se zdrobnělinami. Nejvíce se tak děje v částech věnovaných smetánce peruánské společnosti, v nichž se to hemží „prasečinkami“, „kuřbinkami“ a „lízinkami“ a také stereotypními adjektivy jako například „příšerná návštěva“, „nezapomenutelný víkend“ nebo „pěstěná ruka“. Útočný styl laciných časopisů se do textu otiskl i v odsuzujících soudech adresovaných Peruáncům a Limanům: „Tohle umějí Peruánci moc dobře, lízat boty těm, kdo do nich kopou. Důkaz? Fujimori a Doktor.“ (s. 45) „… Limani, nejdrbnovatější drbny na světě.“ (s. 147) Mírně vyšší laťka stylu se objevuje v případě kapitol odvyprávěných zkrachovalým Juanem Peinetou. Paradoxně tak dochází k tomu, že „spodina společnosti“ je kultivovanější než popisovaná smetánka, „crѐme de la crѐme“.

V románu se hojně vyskytují také „vzdělávací“ komentáře. Postavy se v myšlenkách rozpomínají, co vlastně vědí o vládních představitelích, nebo formou doplňujících poznámek upřesňují, o kom je vlastně řeč. Čtenář se tak setkává s přesnými daty, informacemi, ale i přezdívkami, které mu osvětlují svět peruánské politické špičky tehdejší doby.

Detektivka, či thriller?
Obálka španělského vydání nakladatelství Alfaguara představuje příběh Pětinároží jako detektivku, vlastně thriller, jehož roznětkou je erotický románek. Avšak na to, aby se Pětinároží stalo dobrou detektivkou, je v románu vše až moc rychle vyzrazeno, a k evokaci subžánru thrilleru, který má navozovat úzkost a napětí, by pak příběh potřeboval více než místy otravné omílání slov „bomby“ nebo „únosy“. Zamýšlený prostý styl, který neměl čtenáře odvádět od příběhu (Mario Vargas Llosa svůj záměr popisuje v nahrávce na YouTube), se v textu přetavil do otřepaných klišé a naivních dialogů, a to zejména v sexuálních scénách, které sice mají poskytovat únik od drsné reality, ale nemají přesah a je jich v románu přece jen příliš. V důsledku toho je styl sice čtivý a svižný, ale zároveň laciný a jednotvárný. Didaktické vsuvky, které jsou zpravidla krátké a lehce stravitelné a mohly by snad být i odkazem na křiklavé titulky z levných časopisů, pak působí mnohdy nevěrohodně, protože v běžné konverzaci by si takto nikdo nepřipomínal, kdo byl Doktor nebo Fujimori. Dalším slabším místem románu je vyobrazení fikčních postav prezentujících různé třídy. Ty jsou poněkud nepřesvědčivé a zjednodušené – například mezi příslušníky fádní peruánské elity nalezneme pouze elegantní krasavce, zatímco bulvární novináři jsou odporní už svým vzhledem, nejspíše kvůli svému zkaženému řemeslu. Jedinou trojrozměrnou postavou je Juan Peineta, ale to je na celý román žalostně málo. Po formální stránce pak nekoresponduje s formátem bulvárních časopisů „experimentální“ kapitola Vír. Je otázkou, zda má jít o reminiscenci na Vargasův vyšší styl, nicméně i tato kapitola pokulhává – pohledy postav se v ní nepropojí, čtenáři nezakusí pocit katarze ani nedojde k žádnému aha-efektu.

Román Pětinároží zajisté potěší ty, kdo se chtějí obohatit v oblasti reálií z peruánské gastronomie nebo kultury: zmiňují se pokrmy a nápoje jako ceviche, carapulcra, ají amarillo, emoliente, pisco sour, chilcano, tance marinera, tondera či tradiční zápas ve volném stylu cachascán. Sympatický je i heroismus některých postav, jako je Juan Peineta nebo Čudla. Román nabízí i velmi vydařenou „impresionistickou“ scénu z limského vězení a zápletka určitě roznítí zájem o to, jak vše dopadne. Nicméně na nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 2010 je to poněkud málo. Bohužel lze dát za pravdu španělským deníkům jako Voz de Galicia nebo ABC: jedná se o průměrný román, který i přes snad zamýšlený „stylisticko-literární experiment“ na věhlasu tomuto jinak výbornému autorovi nejspíše moc nepřidá.