Olga Tokarczuková patří stejně jako haličský bard Andrzej Stasiuk nebo krakovská undergroundová legenda Marcin Świetlicki ke generaci časopisu bruLion. Stejně jako Stasiuk se i ona rozhodla odejít z civilizací zkaženého města a usadit se v malé vísce nedaleko polsko-českých hranic. Sudetský Krajanów a jeho okolí jsou právě jako její romány nekonečným, neohraničeným prostorem, který je obepnut a prorostlý nejen starodávným podhoubím (fascinace houbami a jejich vlastním, "nesmrtelným" životem je prostoupena všemi jejími knihami), ale především našimi sny a podvědomými tužbami.

Po románu-kronice Pravěk a jiné časy u nás konečně vychází i další spisovatelský opus Olgy Tokarczukové - Denní dům, noční dům (1998). I zde se budete prodírat jungovsky archetypální a především nepoznatelnou houštinou jednotlivých jsoucen a jejích entit, které přestože nejsou přímo pojmenovatelné, lze alespoň cítit nebo tušit. Autorka je tu v jistém smyslu reportérkou veškerých lidských imaginací, zároveň je všímavou pozorovatelkou a komentátorkou. Nezajímá ji výsledek toho kterého děje ani jeho následky, jako spíš proces, pocity a prožitky jednotlivých postav, jejichž charaktery a osudy jsou často více než zajímavé (ukřižovaná vousatá žena svatá Kumernis, mnich Paschalis, vševědoucí parukářka Marta, lidské maso požírající Ergo Sum...). Tyto příběhy nemají stabilní dějovou linii - jde spíše o kaleidoskopické střípky odvěkých lidských vášní a nesplněných přání, které ovšem nemusí zákonitě spět k oné podvědomě vsugerované katharsis...

"Nejtragičtější věcí v životě, kterou stojí za to popsat, je banální fakt, že nikdy nemáme to, co bychom chtěli mít, nejsme tam, kde bychom chtěli být, nejsme tím, čím bychom chtěli být. Každý z nás to prožíval v určité etapě svého života a kvůli tomu trpěl. Myslím, že o tom je moje kniha," tvrdí autorka a zároveň rozděluje svět na jeho denní a noční domy: "Všichni máme dva domy - jeden konkrétní, umístěný v čase a prostoru, druhý - nekonečný, bez adresy, bez šance na zvěčnění v architektonických záměrech - a v obou žijeme současně."

Nesourodosti a nepopsatelnosti veškeré lidské zkušenosti se autorka drží i po stránce stylistické - jedna kapitola je vyprávěním, druhá životopisem, o kus dále najdete vložený recept na dort z muchomůrky červené... Nic není nekonečné - vše spěje ke konci. Ke smrti, která je ještě více přirozeným okamžikem než život sám.