„Realita je definitivně jen a jenom to, co člověk v tu chvíli jako realitu chce vnímat, zas jenom to, co má a nemá rád, je zakoukaná, sama do sebe zavinutá...,“ píše ve své „apokalypticky“ laděné knize povídek Konec světa Emil Hakl. Jeho póza „latentního dezertéra“, který bude stát vždycky mimo, vždy na té druhé straně společnosti, a který je (jak se na člověka „moderního typu“ sluší) líný na ten vysněný konec světa fyzicky a namáhavě cestovat, je do něj pevně jako klíště zahryzlá už nějaký ten pátek. Stejně jako mnozí jiní totiž přišel na to, že nejrychleji na svou osobní realitu narazíte tam, kde je vám nejlépe – pro některé se toto místo nachází naproti zářící obrazovce televizoru, pro někoho třeba v hospodě Nad královskou oborou. (Doufám, že není těžké si domyslet, kterému z těch dvou stanovišť dává Hakl přednost.)

Jeho druhá prozaická kniha, tentokráte už téměř tří set stránkový román s mírně zavádějícím názvem Intimní schránka Sabriny Black, je situována na konec devadesátých let a hlavním dějištěm je, jak se dá předpokládat, Praha (blíže určeno potom magicky oděná Letná). Zde si společně s několika svými dávnými kamarády zakládá vlastní reklamní firmu. Leitmotivem však není nudný výčet po sobě jdoucích, fádně a monotónně se opakujích dní... Je jím především vířící a vřící sled příčin a následků, které mohou být, a často jsou, ve své rychlosti a pestrobarevnosti až sebedestruktivní. Na druhou stranu jsou však tím jediným, co samotného „antihrdinu“ v tomto černobílém světě obohacuje, co ho drží nad vodou všední banality a žene z tohoto moře bez jediné vlnky a zafoukání větru dál. „Bodová setkání na několika milimetrech plochy. Náznaky. Homeopatické dávky. To je ta loďka, která se spolehlivě pohupuje na na špinavé hladině času. Zatímco těžké bitevní lodě upřímných emocí dávno žere rez pár set metrů pod hladinou.“ (s.221)

Hakl sám přiznává, že píše hlavně o sobě, neboť, jak tvrdí, „všichni hrajeme ve filmu, který se jmenuje JÁ“. Zaznamenává a pokouší se třídit vlastní zážitky, proudy myšlenek, ale i pochybnosti, prohry a existenční problémy. Je výborným pozorovatelem a komentátorem každodenních, všedních a naprosto obyčejných událostí, které se líně přelévají na ose času. „A jel jsem zpátky. Na Pavláku jsem znovu omrkl nástupiště. Devítihodinovou pracovní dobou vycévkované úřednictvo do sebe tupě vráželo, mezi tím se proplétali lhostejní puberťáci, nenávistí omládlí důchodci a na dálku viditelné skupinky kapsářů a veselých čórkařů s harmoničkami. Lavičky byly plné utahaných, chřipkou zkroušených lidí.“ (s.70) V jeho případě však naštěstí nejde o grafomanské a nesourodé výkřiky do tmy – jeho próza je promyšlená samotným životem – jeho nástrahami, náladami a předurčenostmi.

Intimní schránka Sabriny Black by mohla být nazývána generačním románem – výpovědí muže středního věku, žijícího na konci 90. let 20.století, neboť jí nechybí to hlavní – schopnost vlastní existence mimo prostor, čas a jakékoli kritiky nebo recenze. Narozdíl tedy například od Viewegha, který se za generačního autora považuje nekriticky sám, nezaujímá Hakl žádné pózy – jeho literární postoj je naprosto přirozený a férový: Tady mě máte, takového, jaký jsem, a jestli se vám to nelíbí, tak to nečtěte.

Jeho knihy se však (narozdíl od výše jmenovaného autora, jehož stylistická monotónnost a průhlednost začíná po několika stránkách nudit), čtou samy a jedním dechem. Jako detektivka, u které stále čekáte, jak to dopadne. Autorův jemně vyvinutý smysl pro vystižení pravé podstaty věcí navíc doplňuje nepřeberné množství lingvistických perliček, jazykových hrátek a hříček – stránky jimi přímo září. Mezi rozumem – tím „salónním žvanilem“ a šachovými „tahy z Tahiti“ se objevují charakterové typy „psychoticky nalíčených pijavic“, „bystrých, kladně smýšlejících a pozitivně uvažujících hovad“, a nebo taky stejných „outsiderů“ a „solitérů“, jakým se Hakl sám často cítí.

„Řeč symbolů je prostá jako řez skalpelem,“ tvrdí autorovo alter ego a neexistují jiné dva póly než být „cool“, nebo být úplně na dně – nic mezi tím. Hakl si postupně osahává oba dva póly a na obou z nich – na těchto katodách i anodách našeho života – svým způsobem nalézá určité kouzlo, i v tom zdánlivě negativním. „Zkusil jsem popsat, co je to za rachot uvnitř atomů, co je to za sérii výbuchů a sekrecí a všelijakých komplikovaných chemických procesů, co je to za skřípot v nervových spojích, když mám třeba i jen jít na poštu zaplatit složenky. Stádo krav by z požadavku takového úkonu mělo smrt, protože by to jejich interní systém nezvládl, explodoval by jim mozek... Řekl jsem, že chci zakonzervovat fundus vzpomínek a zrušit skladiště pocitů. Že potřebuju omezit výrobu úvah a odstavit továrnu na nálady.“

Hakl je stručný, věcný a nechybí mu smysl pro vtip, ironii a nadsázku. Jeho únava a nespokojenost se sebou samým, která s narůstajícím počtem stránek jakoby nehnutě visí ve vzduchu, jsou však fingované. Z vlastní vnitřní podstaty je bojovníkem, jen se mu občas stane, že ne právě na té správné frontě.

Svým postojem postihnout nejen vlastní vnitřní svět , ale v odlesku jeho zrcadla i porevoluční náladu české společnosti, je blízký svému kamarádovi Petru Kratochvílovi (spisovatel Václav Kahuda), jehož nedávno vyšlé Proudy jsou mu svým způsobem v lecčem podobné. Kahuda je však oproti Haklovi větším extrémistou, v jeho světech, mezi kterými se pohybuje, je více exprese, jsou více vyhrocené.

„Chcaní bez prdu je jako láska bez mrdu,“ tvrdí jeden z aktérů Intimní schránky Sabriny Black. A já jen mohu dodat: „Literatura bez Haklovy knihy je jako tělo bez jediné pihy.“