Michal Viewegh v současnosti patří mezi naše nejznámější a nejčtenější autory, je překládán do mnoha jazyků, některé jeho knihy byly zfilmovány (Výchova dívek v Čechách,Báječná léta pod psa). Do literatury se uvedl svými Názory na vraždu a následovaly další jeho knihy - mezi nimi třeba Účastníci zájezdu, Povídky o manželství a o sexu neboŠvédské stoly. Jeho nejnovější a již desátou knihou je "antiklausovký" román Báječná léta s Klausem.

Michal Viewegh je na propagaci svých knih přímo mistr. Jeho předchozí Román pro ženy byl měsíčně avizován ve vagonech metra (v podobě dopisů nešťastně zamilovaného muže své bývalé přítelkyni Lauře), jeho poslední prózu zase v LN jako velký, "antiklausovský" román...

Přiznám se, že Michala Viewegha nepovažuji tolik za spisovatele jako spíše za zručného řemeslníka, který ví, jaké rozměry má mít stůl, a zná standardní postupy, jak ho rychle, bez větších komplikací a především sériově vyrobit. Jeho knihy vznikají jako na běžícím pásu a i zde platí pořekadlo, že kvantita vždy nemusí přímo úměrně odpovídat kvalitě. Jeho Báječná léta s Klausem mě svou reklamou přímo vyděsila (neboť větší kýč už si snad autor nemůže vymyslet). Na druhou stranu mnou očekávané obavy přímo nenaplnil a v opozici k Románu pro ženy vlastně mile překvapil. Viewegh poměrně věrně navazuje na svoji prvotinu Báječná léta pod psa, která v tehdejších literárních kruzích vzbudila pozitivní rekce a která ještě nebyla postižena syndromem grafomanství a osobní výjimečnosti (tu částečně přenáší i na rodinu, kterou charakterizuje jako TV rodinku Marie Rosůlkové, ale nic extrémně bláznivého na ní vlastně není).

"Porucha se projevuje například fantaziemi o vlastním absolutním úspěchu, kráse a skvělosti, stereotypním odmítáním názorů kohokoliv jiného, představami o vlastní intelektuální nadřazenosti, přehlížením vlastních chyb a arogantním vystupováním...," přisuzuje tuto definici ze skript Speciální psychiatrie autor charakteristice Václava Klause. Přitom se však sám chytá do pomyslné pasti a máchá v ní křidélky jako "kosí bratr bez dvou za dvacet".

Vieweghův poslední román se čte poměrně svižně, není náročný a nevyžaduje žádnou literární přípravu. Je to průměrný román, který svého staršího bratra nikdy nedožene, stejně jako se nevyrovná ani dalším, mnohem zajímavějším a osobitějším vrstevníkům. A že jich po naší malé zemičce běhá poměrně dost...