V prosinci 1964 je Thomasi Bernhardovi udělena literární cena města Brém za román Frost (Mráz, 1963), dotovaná 10 000,- DM. Počátkem ledna Bernhard kupuje za tyto peníze starý dvorec v hornorakouském Ohlsdorfu. Okamžitě po shlédnutí nemovitosti podepisuje kupní smlouvu u makléře Karla Hennetmaira, čehož vzápětí lituje, zaleknuv se nákladů a přílišného závazku. V povídce "Ja" (Ano, 1978) vypravěč uvádí dva hlavní důvody transakce: "Zaprvé mi lékař řekl, že vzhledem k pokročilé plicní chorobě mohu přežít jen na venkově, a zadruhé jsem sám chtěl město obětovat… kvůli svému studiu." Po více než třiceti letech nestálého a nejistého života - "únavným cestováním sem a tam jsem byl najednou přesycen" - chtěl mít trvalé bydliště. Vedle zdraví a duševní práce existovaly "stovky vedlejších důvodů", přiznává vypravěč v "Ja". Bude-li mít hospodářský dvůr a nedostaví-li se literární úspěch, může v nejhorším případě sám sebe uživit, a stavění je mu také vítaným protipólem k psaní. V jedné z raných básní se již objevuje touha po vlastním domě: "Probudit se a mít dům … však toho nikdy nedosáhneš!" Díky literárnímu úspěchu se mu to přece podařilo.

O rozlehlém dvorci v Obernathalu existuje první zmínka roku 1325. Podobně jako u řady starých stavení jde o polorozpadlou stavbu krátce před stržením, neboť v té době se staví nově a staré domy se neopravují. Bernhardovy úpravy trvají desetiletí a i potom dům stále předělává. Finančně mu pomůže Hedwiga Stavianiceková, přijme také úvěr od státu (sic!) a vyžádá si velkou zálohu od nakladatelství Suhrkamp na zatím nenapsaný román "Verstörung", takže nakonec investuje mnohonásobně vyšší sumu, než kolik činí nízká kupní cena. Společně s řemeslníky ze vsi pracuje na přestavbě a záchraně nemovitosti několik příštích let, a tato činnost se v této době stane vedle psaní jeho hlavním zaměstnáním. Po dokončení základních úprav kupuje v letech 1971 a 1972 dvě další nemovitosti a opravuje je. První je dům na Grasbergu u Reindlmühlu, blížící se nejvíce naší představě chalupy, takzvaná Krucka, druhé stavení v Ottnangu, Niederpuchheim 13 zvaný "Haunspäun", s výhledem na nedaleký zámek Wolfsegg, dějiště románu Auslöschung (Vyhlazení, 1986). V době intenzivní stavební činnosti sepisuje Bernhard apoteózu stavění, které …přináší člověku nejkrásnější, nejvyšší uspokojení… ani dokončení filosofické nebo spisovatelské práce nepřináší nejvyšší uspokojení, takové, které pociťujeme po dokončení zdařilé stavby (Korrektur, Korektura, 1975).

Bernhardovy pozorné úpravy probíhají ve smyslu zachovávání a obnovování tradice a historie. S citem pro solidní řemeslo a náklonností ke starým předmětům proměňuje dvorec v honosný panský statek, jenž vybaven josefínským a biedermeierovským nábytkem nese jen sporé známky dvacátého století. Manželé Lampersbergovi považují statek v Obernathalu za kopii Tonhofu, stejně tak lze nalézt paralely ke Goethově obytnému domu ve Výmaru. Bernhardův příklon ke stylu 18. a 19. století vrhá světlo na jeho estetické vzory, z nichž jen hrstka spadá do období po roce 1945. Opatřuje si galerii starých portrétů, jako by patřil k venkovské šlechtě. Perfekcionismem a strohostí vytváří z domu již za svého života muzeum a ucelené umělecké dílo.

Při úpravách vylučuje levné materiály a předměty. Zmiňuje se o tom v románu Watten (Moušlování, 1969): "Lidé již dnes nemají cit pro kvalitu. Pro stálost. Pro prvotřídnost. Již zakrátko se rozpadá všechno, čeho se člověk dotkne." Posedlost materiálem a sběratelstvím u něho nabývá až bizarních forem. Co se týče bot, je doslova fetišista: v domě jsou stovky párů bot a také ručně šité kožené kalhoty a prvotřídní anglické obleky v několikerém provedení, většinu z nich na sebe samozřejmě nikdy nevzal. Kuchyně je vybavena profesionálním náčiním, za něž by se nemusel stydět šéfkuchař a které svádí k domněnce, že pán domu vaří rád pro třicet hostů a je vyhlášeným gurmánem; přitom Bernhard si tu málokdy připravuje složitější jídlo než kávu. Podobně výstavně působí kolekce alkoholu, jen zřídkakdy se hostu nabízí něco k pití. Stěnám a textilu vévodí alpské barvy černozelená, bílá a hnědá. Milovník starožitností se projevuje v mnoha starých skříních a ještě větším počtu postelí, v nichž směl návštěvník jen zřídka přespat. Celkově překvapí záliba v krásném starém nábytku a řada předmětů, jež si spisovatel sám navrhl. Vše ukazuje na starostlivou péči se záchranou starých krásných předmětů a forem ve světě propadajícím se stále více do ošklivosti a zmaru. Tento konzervativní aspekt Bernhardovy estetiky je často přehlížen. Ještě ve hře "Heldenplatz" (Náměstí hrdinů, 1988) zaznějí slova: Všude se všechno ničí/všude dochází k ničení přírody/přírody a architektury/všeho/záhy bude zničeno všechno/záhy už bude svět k nepoznání. A v "Theatermacher" (Divadelník, 1985) se objevuje panorama světa znetvořeného ekonomií a politikou, jak jej měl Bernhard doslova přede dveřmi: Na každém rohu/se člověku zvedá žaludek/kde byl les/je štěrkovna/kde byla louka/je cementárna/kde byl člověk/je nacista.

Při koupi ohlsdorfského dvorce získá Bernhard cennou známost v makléři Hennetmairovi. Oba se spolu úzce stýkají celé desetiletí, Hennetmair zprostředkovává Bernhardovi kontakt nejen k realitám, nýbrž i s realitou. Spisovatel jej doprovází na mnoha obchodních cestách, fascinován makléřovým smyslem pro obchod a reálným uvažováním. Vidí v něm vzor nenuceného, někdy až neoblomného jednání s lidmi, přítel mu radí i v záležitostech týkajících se literárního světa, ve styku s nakladatelstvími, divadly a médii. Bernhard tráví také mnoho času v Hennetmairově ohlsdorfském domě. Téměř denně je zván na večeři, tráví s rodinou večery u televize. Je plný humoru, vysílání glosuje veselými poznámkami, imituje politiky a prominenty. S Hennetmairem podniká hodinové procházky po okolí. Intenzivní přátelství náhle končí po deseti letech prudkou hádkou. Hennetmair údajně zneužil Bernhardovy důvěry, Bernhard mu za to pustě vyspílá a Hennetmair mu neodpustí. Oba jsou ještě dalších čtrnáct let sousedy, ale nikdy už spolu nevymění slovo. Smír nabídne Bernhard v postavě makléře v "Ja", ale Hennetmair na něj nepřistoupí.

Kolem roku 1980 tak existuje v rakouské literatuře prozaické dílo, v němž zaujímají domy, stavební projekty a komplexy budov místo v německy psané literatuře do té doby nevídané. V Bernhardově druhém románu Verstörung (Rozrušení, 1967), který napsal v létě 1966 již jako majitel dvorce a přilehlého pozemku, sice ne v Obernathalu, nýbrž v bruselském bytě přítele Alexandera von Üxkülla v rue de la Croix, je hlavním dějištěm hrad Hochgobernitz: komplex budov, který přebírá tvar světa. Veškeré jeho myšlení a jednání u něho vždy a po celý život vycházelo z jeho pozemků, z Hochgobernitzu, říká kníže Saurau ve "Verstörung". Můžeš proniknout do věd, budeš-li chtít, ovládnout umění, ale jediným měřítkem jsou ti tvé pozemky, od nichž vše odvozuješ.

Literárně zastoupil v tomto období praktického a filosofujícího lékaře šedesátých let praktický a filosofující stavitel. Ale záchranu před neštěstím života to Bernhardovi nepřineslo. Nakonec to byla ruina, možná zosobnění vlastního neštěstí, jejíž dlouholeté opravy ho stály tolik sil. Když rekonstrukce všech tří domů dokončil, když stály dvorec v Obernathalu, domy na Grasbergu a pod Wolfseggem jako nové, pustil se Bernhard do biografické rekonstrukce, do rekognoskace terénu, z něhož vzešel.