Germanista Joachim Hoell podává uměřený portrét rakouského skandalisty
Základní informace. Tak lze nejstručněji charakterizovat Hoellovu monografii Thomase Bernharda (1931-1989). Ten je v současném českém kulturním prostředí suverénně nejpřekládanějším rakouským prozaikem a asi též nejčastěji uváděným německy píšícím dramatikem. Práce v Berlíně žijícího germanisty Joachima Hoella (1961) není první v Česku vydanou knižní publikací o Bernhardovi. Primát náleží jedné z jeho zdejších překladatelek, teatroložce Zuzaně Augustové. Vloni jí brněnské Větrné mlýny vydaly studii o Bernhardově dramatické tvorbě; základem pro tuto knihu byla disertace, kterou Augustová obhajovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Text pražské teatroložky je analytický a systematický, veskrze odborný. Naproti tomu Hoellova monografie je vysloveně čtenářsky zacílená.

Některé souvislosti
Tvůrce si, pokud jde o recepci svého díla, vskutku nevybírá. Tím spíš po smrti... Ačkoliv Bernhard - coby mladý muž sám psal i recenze - postupně docházel k tomu, že umělecké dílo je v konečné instanci neuchopitelné, a jeho skepse vůči reflexi umění houstla, tak jeho prózy a dramata se staly natolik vděčným předmětem bádání a interpretací, že nyní už prakticky není možné se v sekundární bernhardovské literatuře vyznat, jak také Hoell podotýká. Sám je v tomto směru pilným přispěvatelem: do češtiny přeložená monografie je třetí bernhardovskou knihou, pod níž je podepsán. V originále vyšla roku 2000, nedlouho před bombastickými oslavami Bernhardových nedožitých sedmdesátin, kteréžto výročí doprovodila i série knih. Například teatroložky Hilde Haider-Preglerová a Birgit Peterová tehdy vydaly soupis všech jídel, které požívají postavy Bernhardových děl. Makléř Hennetmair, jeden čas spisovatelův přítel pomáhající mu při koupi nemovitostí, zveřejnil Rok s Thomasem Bernhardem - Zapečetěný deník 1972; rozuměj zápisky, které si po schůzkách s přítelem T. B. po určitou dobu pořizoval. Ze svých setkání s tímto tvůrcem vytěžili vzpomínkové knihy i další lidé.

V tomto poněkud pofiderním kontextu je Hoellova monografie příjemně střídmá. A v našich souvislostech je téměř ideálním vstupem do Bernhardova světa. Když bychom Hoellovu práci co do rozsahu, kompozice a míry odbornosti měli přirovnat k něčemu, co už je česky k dispozici, pak určitě k monografiím, které v minulé dekádě vydávala nakladatelství Mladá fronta a Votobia; obě firmy je přebíraly z edice německého vydavatelství Rowohlt. Ostatně Hoellova publikace pochází z obdobné řady mnichovského podniku dtv (Deutscher Taschen Verlag). Svazky edice dtv portrait mají pokaždé 160 tiskových stran a Hoell v této řadě zveřejnil i monografii rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové (1926-1973), shodou okolností Bernhardovy přítelkyně.

Od díla až po choroby
Joachim Hoell vede výklad v podstatě chronologicky a metodou pásma: hlavní text doprovázejí boxy, obsahující ukázky z umělcových děl, výroky o protagonistovi, ale také například výčet Bernhardových chorob, což není projev supovství - autorovo chatrné zdraví se mnohočetně odráží v jeho díle. Hoell neuhýbá před Bernhardovým soukromím, jeho kniha není literární interpretací vycházející výlučně z uměleckých textů, nýbrž pokusem o pochopení jednoho lidsky mimořádně komplikovaného, citlivého, vytrvalého a esteticky neúhybného tvůrce. Hoell chce čtenáři poodkrýt, z jakých osobních osudů a dispozic Bernhardovo dílo vznikalo, nakolik a v čem vlastně jsou jeho texty autobiografické. Jednoduše řečeno: proč jsou takové, jaké jsou. Proč Bernhard jako v transu psal chrlivé prózy, v nichž nikoho nešetřil, nejméně pak asi svou zemi; proč vstupoval do konfliktů s veřejným míněním, proč narušoval v Rakousku "pořádek". Ale také: proč utíkal na venkov, do svých domů, do samoty, do mlčení.

Klidný, neapologetický tón berlínského germanisty klade bez skandalózního účinku před publikum i intimní a nelichotivé skutečnosti z Bernhardova života. Účinek toho je dvojsměrný. Pasáže poodkrývající umělcovu sebestřednost a despotičnost patří k těm, o nichž je mnohdy lépe nevědět, neboť vnímat dílo "tvrdě" na pozadí autorova osobního života bývá problematické i nemístné. Naopak partie o vůli, s níž Bernhard překonával zdravotní protivenství, mohou mít účinek téměř heroizující; ale ani to by se nemělo absolutizovat.

Je nanejvýš obtížné udržet zcela plynulou, nezadrhávající chronologičnost, když monografista prochází něčí život a dílo. Hoell tak na několika místech opakuje již předtím řečené, ale jsou to návraty únosné. Hladkosti výkladu napomáhá nezanášení textu poznámkovým aparátem (ostatně vzpomínané boxy mají funkci informací pod čarou). Je to přijatelná varianta takovéto čtenářsky zaměřené edice, ale je třeba mít na mysli meze, jež to s sebou nese. Uvede-li Hoell například, že próza Dítě je "označována za 'možná nejkrásnější, jakou Bernhard napsal'", pak nevyrozumíme, kým je takto označována, nakolik je takové označení věrohodné.

Nakladatelství Prostor zasluhuje uznání za ilustrační doprovod, který k Hoellovu textu připojilo - získalo fotografie z rakouské Správy pozůstalosti Thomase Bernharda, doplnilo je záběry z několika pražských inscenací autorových dramat. Prostor knihu také chvályhodně dovybavil soupisem Bernhardova díla v českých překladech, soupisem tuzemských inscenací a výběrovým seznamem textů, které u nás o tomto tvůrci vyšly.