V roce 1986 vyšlo poslední velké prozaické dílo Thomase Bernharda Vyhlazení. Rozpad. Jeho hlavní hrdina Franz-Josef Murau v něm vypráví o komplexu svého původu, o celoživotní úzkosti i hněvu nad prolhaností a nespravedlností, jimž byl vystaven za svého dětství a mládí na zámku Wolfsegg. Zde Murau vyrostl, zde se rozhodl, že musí Wolfsegg opustit, chce-li si zachovat zdravý rozum. Ještě jednou se sem však vrací ve chvíli, kdy rodiče a bratr zahynou při autonehodě. Nucený pobyt na zámku hrdinu přesvědčí, že se musí od tohoto místa navždy odpoutat. Rozhodne se, že bude o Wolfseggu psát a tím v sobě vyhladí všechno, co pro něho Wolfsegg znamená, všechnu nepřirozenost, proradnost a omezenost krutého a bezohledného prostředí, v němž vyrostl a v němž byl nucen se neustále bránit. Prostředky, které k tomu použije, jsou v Bernhardově díle dovedeny téměř k dokonalosti: nadsázka, humor, zdánlivé banality, stylistické rozvolnění, jazyk znějící až litanicky, neustálé opakování toho, co už bylo řečeno. Autorova neschopnost mít dál cokoli společného s přetrvávající nacionálněsocialistickou i katolickou atmosférou zámku (v tomto smyslu celé rakouské společnosti) vedou k logickému rozuzlení: Murau vnitřně i navenek Wolfsegg odmítá. Zachycením poměrů na zámku vyhlazuje i vzpomínku na svůj rod propadlý zapomnění a zkáze a vědomě se rozchází s narůstajícím pokrytectvím, mravní špínou a licoměrností, které kolem sebe vidí. Tato hyperbola o rakouské společnosti nutí celé vrstvy ke změně myšlení a je ze všech Bernhardových děl nejpolitičtější: pochybné odstoupení Wolfseggu obětem nacionálněsocialistického pronásledování ukazuje na závěr románu nemožnost, ba nepřípustnost náhlého vypořádání se s tíživou minulostí.

Úryvek z románu, kde vystupuje postava Marie
(autorova pocta Ingeborg Bachmannové):

Cítím, jak mě smrt neustále svírá v drápech. Ať udělám cokoli, je tu pořád se mnou.
Montaigne

Když jsem shlížel na piazza Minerva, náhle jsem uviděl ve vzpomínce sama sebe, jak vyprávím Gambettimu o snu, v němž jsem byl s Eisenbergem, svým přítelem ze studií, s Marií a se Zacchim v jednom z postranních výběžků Gröndnerského údolí. Ten sen, řekl jsem Gambettimu, se mi zdál nejméně před čtyřmi nebo pěti lety. Byl jsem v něm velmi mladý, řekl jsem Gambettimu, bylo mi možná dvacet let, Eisenbergovi také a Marie nebyla o nic starší. Pronajali jsme si ve snu starší malý hostinec, který se jmenoval V poustevně, ještě dnes zřetelně vidím před sebou jeho vývěsní štít, řekl jsem Gambettimu. Ten sen se mi často vracíval a já se pokaždé pokoušel dál do něho proniknout, v tuhle chvíli ještě daleko úporněji než kdy předtím, protože jsem chtěl, svíraje v ruce telegram, odvrátit od bezpochyby strašného telegramu pozornost a pro takové odvrácení pozornosti se mi zdál být onen sen nejlepším prostředkem, nedokážu říci, co ve mně vyvolalo vzpomínku, pravděpodobně to byla poznámka, již ke mně pronesl Gambetti jen dvě tři hodiny předtím, než jsem telegram obdržel, takzvaná mimovolná poznámka, v níž se však objevilo slovo hory; Gambetti mi řekl, že příští léto pojede s rodiči a se mnou, jak výslovně zdůraznil, vysoko do hor, to má zvlášť rád, a tam, v jednom úzkém, sevřeném údolí, které zná důvěrně z dětství, budeme moci způsobem pro nás nejpříjemnějším pokračovat ve studiích, zcela zbaveni rušivých vlivů, které nám naše hodiny jinak pokaždé velmi ztěžují, úplně mimovolně Gambetti řekl, že sice pojede s rodiči do severoitalských hor, ale v podstatě tam pojede se mnou a pokud mi to bude vhod, pozve mě do hor ke studiu, jak se vyjádřil, právě jsme mluvili o Schopenhauerovi, o jeho psu, kterého filosof stavěl i nad svou hospodyni, aby mohl svůj Svět jako vůle a představu opravdu domyslet a dopsat do konce, mluvili jsme o tom, že pes a hospodyně vedli filosofovo pero, jak řekl Gambetti, když Gambetti začal náhle, alespoň pro mne zcela překvapivě a bez zjevné souvislosti mluvit o výletu příštího léta do hor, o čtverečkovaném zápisníku, který si tam chce vzít s sebou, aniž mi řekl, co má ten čtverečkovaný zápisník znamenat, ani jsem se ho po významu toho zápisníku, o němž se tak výslovně zmiňoval, neptal, ale stále ještě zřetelně slyším Gambettiho, jak říká s rodiči do hor, což tedy znamená s nimi, řekl Gambetti na Pinciu, a to, jak si myslím, mě teď přivedlo ke snu, který se mi několikrát do roka jak se říká zjevuje, se všemi podivuhodnostmi, jsem si jistý, že jsem měl ten sen poprvé před čtyřmi nebo pěti lety v Neumarktu ve Štýrsku, v ponurém, takzvaném dvoulůžkovém pokoji jedné staré panské vily, do níž mě tehdy na dva zavřeli dny mí příbuzní, abych se uzdravil, jak se vyjádřili, protože jsem onemocněl horečkou, o níž nikdo nevěděl, kde se vzala a jaká nemoc ji vlastně způsobuje. Ležel jsem za zataženými závěsy v dvoulůžkovém pokoji u příbuzných, kteří měli v Neumarktu velkotruhlářství, kteří jsou spřízněni s mou matkou a tedy i se mnou, už ani nevím, z jakého důvodu jsem je tehdy vyhledal, dnes si myslím, že to bylo pravděpodobně jen proto, abych se v Neumarktu, jednom z nejnevlídnějších a nejvlhčích míst, jaká znám, trochu ochladil. Dva dny a dvě noci za zataženými záclonami úplně bez jídla, jak si vzpomínám, v Neumarktu, městě skutečně ohavném, nevidím před sebou již žádnou z příbuzenských tváří, dokonce ani nezřetelně, pouze vím, že jsem tam poprvé měl onen sen. Do severoitalského údolí jsme dojeli za deště, Gambetti, řekl jsem mu, Eisenberg, můj vrstevník, Zacchi, stejně starý filosof, a Marie, má básnířka, říkám Gambettimu, má už tenkrát první a největší básnířka; Marie za námi přijela z Paříže, ne z Říma, kde bydlela v bytě, ve kterém bydlí dodnes, ale ten byt tehdy nevypadal jinak, v jejím bytě ještě nebyly tisíce knih, jen stovky. V jejím bytě ještě nebyly koberce, Gambetti, řekl jsem mu. Ale už tenkrát Marie trávila většinu času v posteli a přijímala v ní hosty. Marie k nám dorazila z Paříže v bláznivém kalhotovém úboru, řekl jsem Gambettimu. Vypadala, jako by se právě chystala do velké opery nebo jako by se právě z velké opery vracela. Černé sametové kalhoty, Gambetti, které byly uchyceny pod koleny širokými hedvábnými mašlemi, k nim šarlatově rudý kabátek s límcem v tyrkysu. Když se v tom operním úboru objevila ve vysokohorském údolí, způsobila samozřejmě pozdvižení. Eisenberg jí vyšel vstříc, zatímco já ji pozoroval z velké dálky, jak se blíží k hostinci V poustevně, jako by byla v opeře, Gambetti, řekl jsem mu, stále škubavě pohybovala rukama a nohama a hlavou jako v opeře, jako by k hostinci tančila, Gambetti, řekl jsem mu. Nejprve, v dálce, ještě nebylo možné její šat zřetelně rozeznat, já si pochopitelně také nemyslel, že to je Marie, nikdy by mě nenapadlo, že sem Marie opravdu přijede a že přijede v takovém úboru a z Paříže, nikoli z Říma, Gambetti, už vůbec ne, řekl jsem mu. Naproti jí vyšel Eisenberg, nikoli já nebo Zacchi, jako by přesně věděl, že Marie sem dorazí právě v tuhle chvíli, Zacchi a já jsme to zjevně nevěděli, Zacchi stál ve svém pokoji u okna, ještě ne zcela probuzený, předpokládám, ale už se probíral z polospánku, protože jsem ho poznal jako velkého spáče, který na rozdíl ode mne a Eisenberga vstává pozdě, my jsme oba vstávali časně, Eisenberg ještě dřív než já, řekl jsem Gambettimu, takže bylo samozřejmé, že Marii šel naproti on, ne Zacchi nebo já, Marie přišla brzy, řekl jsem Gambettimu, už před pátou hodinou ranní. Já jako vždy ve vysokých horách probděl celou noc, víceméně jsem ji prostál u okna a hleděl ven, hodinu za hodinou, až do úmoru, řekl jsem Gambettimu, ale nevzdal jsem se, a vtom jsem spatřil Marii, jak se blíží k hostinci, v němž jsme se spolu se Zacchim a Eisenbergem ubytovali včerejšího večera pouze z toho důvodu, abychom spolu hovořili o Schopenhauerovi a o Mariiných básních, dopřáli jsme si v tomto snu pobyt v horách jedině z tohoto důvodu, řekl jsem Gambettimu, a z tohoto důvodu jsme si zvolili klima, které se nám zdálo ideální, úzké vysokohorské údolí, do něhož vede jen pěší cesta, žádná silnice, a do něhož se tedy lze dostat jen pěšky. Marie měla být s námi už včerejšího večera a já si ještě vybavuji, jak chlácholím hostinského, bez přestání mu domlouvám a ujišťuji ho, že hlavní osoba, totiž naše přítelkyně Marie, v každém případě dorazí, tak aby se uklidnil, hostinský V poustevně se totiž obával, že zaplatíme takzvanou plnou penzi jen za tři, tedy za Eisenberga, Zacchiho a mne, protože my si objednali nejen pokoje, ale i plnou penzi, abychom byli schopni věnovat se nerušeně svému záměru, totiž srovnávání Schopenhauerova spisu Svět jako vůle a představa a Mariiných básní, což se nám v Římě, odkud jsme já, Eisenberg a Zacchi přijeli, zdálo zvlášť půvabné, Eisenberg přišel s tou myšlenkou, Zacchi se pro ni nadchl, já objednal pokoje V poustevně a Marie byla s naším záměrem srozuměna, není to Heidegger, řekla, je to Schopenhauer, už se prý těší, musí však ještě v noci do Paříže, účel té náhlé pařížské cesty nám nechtěla prozradit, přestože jsem na ni velmi naléhal, je to přece jen neobvyklé jet na jedinou noc z Říma do Paříže, řekl jsem Marii v tom snu, k tomu musí mít nějaký existenciální důvod, řekl jsem jí, ona mě však neposlouchala, oblékla si kabát a spěšně opustila Řím. Dorazí za námi včas, řekla ještě na odchodu. Skutečně jsem ji teď viděl, jak se v pravý okamžik blíží v operním úboru k hostinci, v němž jsme již byli připraveni k debatě. Celého předešlého večera a nakonec víceméně i celou tu dobu v pokoji u okna jsem se zabýval Schopenhauerem a Mariinými básněmi, hledal jsem mezi tím, to jest mezi Schopenhauerovými a Mariinými myšlenkami, vztah a spojitost, opravdu jsem se pokoušel najít mezi oběma duševními rozpoloženími filosofický vztah, mezi Mariiným básněním a Schopenhauerovým úsilím, podřídit jedno druhému, navzájem oba porovnat a vybrat to, co bylo v Mariiných básních filosofické a v Schopenhauerově díle básnické, nebo ještě lépe poetické. Skutečnost, že jsem prožil úplně bezesnou noc, tomu jen prospěla, byla přímo ideální, řekl jsem Gambettimu, za každou bezesnou noc našeho života musíme být vděčni, protože nás posouvá ve všech ohledech filosoficky dál. Gambetti pozorně naslouchal, zatímco já mu dál vyprávěl o svém snu, nenechávaje se ani v nejmenším rušit zvuky z Pincia, dokonce ani ptačí cvrlikání, které můj duch vždy snášel s obtížemi, mi teď nedokázalo zabránit v líčení snu. Celou noc jsem stál u okna svého pokoje v hostinci V poustevně, Gambetti, přemýšlel o Marii a o Schopenhauerovi a již ten večer jsem si předsevzal, že o nich budu přemýšlet, jak dlouho to jen bude možné, což nakonec pravděpodobně bylo příčinou mé bezesné noci. Když jsem viděl přicházet k hostinci V poustevně groteskní postavu, Gambetti, nejprve temnou, takže nebylo možné rozeznat, zda jde o Marii, a když se přiblížila na více než padesát nebo čtyřicet metrů a vynořila se z chumelenice, když jsem poznal, že ta groteskní postava s pohyby podobnými loutce může být jen Marie, okamžitě jsem si uvědomil, co bylo důvodem jejího nočního pobytu v Paříži, ona jela do opery, Gambetti, řekl jsem mu, a ovšem takhle vystrojena, znal jsem to už z Říma, protože Marie koupila kalhoty i kabátek se mnou v Římě, jednou odpoledne jsme se vydali spolu nakupovat, to odpoledne, o němž Marie prohlásila, že bylo k uzoufání, a my jsme nákupem kalhot a kabátku proměnili zoufalé odpoledne ve šťastné, nákupy nás za určitých okolností dokáží přímo spasit, řekl jsem Gambettimu, vzchopíme-li se a nezalekneme-li se ani největšího luxusu, to jest když se nezalekneme ani věci nejnádhernější, která je zároveň i nejnákladnější, nejdražší, i kdyby to mělo být něco tak groteskního jako tenhle úbor, řekl jsem Gambettimu; než bychom se uzoufali k smrti, je lepší vyjít ven, do nějakého luxusního obchodu, a obléci se nově, nejpitvornějším způsobem, jaký nás napadne, udělat ze sebe přepychovou loutku třeba i pro kýčovitého Dona Giovanniho, než se utíkat k trojnásobnému množství prášků na spaní a nevědět, zda se ještě vůbec probudíme, když se přitom vždycky vyplatí znovu se probudit, řekl jsem Gambettimu; v okamžiku, kdy se Marie blížila v tomhle groteskním oblečení k hostinci V poustevně, mi bylo jasné, že jela do Paříže, aby zhlédla svou oblíbenou operu Pelléas a Mélisanda od Debussyho a Maeterlincka. Marie má kuráž přijet přímo z pařížské Opery do našeho vysokohorského údolí a dostát tak svému slibu, pomyslel jsem si, když jsem stál u okna a pozoroval ji, jak se blíží k hostinci V poustevně a Eisenberg jí jde naproti, řekl jsem Gambettimu. Ten určitě nespal jako já, myslel jsem si, pozoruje ho, a je samozřejmě první, kdo Marii vidí a také jí jde první naproti. To je pro Eisenberga příznačné, myslel jsem si, stoje u okna, Marie a Eisenberg si vždycky nejen dobře, nýbrž výtečně rozuměli, byli si rovni duchem. Eisenberg miluje stejnou filosofii jako Marie, oba mají stejné představy o poezii. Od obou jsem se hodně naučil, pomyslel jsem si. Marie nic nenesla, řekl jsem Gambettimu, vynořila se z chumelenice a jak se blížila se k hostinci V poustevně, zdála se mi absolutně šťastná. Jak se hostinskému uleví! řekl jsem si, když jsem Marii uviděl. Zacchi byl jediný, kdo pochyboval, že Marie skutečně přijde. Jak může ještě večer, místo aby se společně s námi vydala rovnou do hor v severní Itálii, odjet do Paříže, a přesto být druhý den časně ráno u nás V poustevně, kde jsme pro ni objednali pokoj? řekl. Zacchi byl vždycky nedůvěřivý, řekl jsem Gambettimu. Zacchiho jsme vždycky měli za skeptika. Marie se zastavila a Eisenberg k ní přistoupil, řekl jsem Gambettimu, pomyslel jsem si teď, shlížeje z okna pracovny na piazza Minerva, když tu jsem uslyšel strašlivou ránu, řekl jsem Gambettimu při líčení svého snu, jako by zaburácel hrom, celá země se v tom okamžiku zachvěla. Nejpozoruhodnější bylo, jak jsem později zjistil, že ránu kromě mne nikdo neslyšel, nikdo také nepostřehl zachvění země. Marie a Eisenberg také žádné burácení ani chvění nepostřehli. Když se Marie a Eisenberg blížili k hostinci, aniž mě, který je bedlivě sledoval z okna, spatřili, zdálo se mi, že Marie jde bosa, a skutečně jsem pak uviděl, že Eisenberg jí nese boty a ona jde bosa. Eisenberg byl vždy velmi vstřícný, řekl jsem Gambettimu, nejvíce ze všech lidí, kteří mají vstřícnost takříkajíc v povaze. Stál jsem ještě chvíli u okna, hleděl dolů a pokoušel se, jak jen to bylo možné, vysledovat Eisenbergovy a Mariiny stopy, jež za sebou zanechávali na cestě k hostinci. Napočítal jsem sto dvacet sněhových šlépějí, vzpomínám si dobře, Gambetti, řekl jsem mu, jako by se mi ten sen zdál v téhle chvíli a ne již před čtyřmi nebo pěti lety. Obraz se přetrhl a najednou vidím Marii dole v hale hostince spolu s Eisenbergem, Marie mu zouvá boty a potom obouvá své boty Eisenbergovi a ten zase natahuje své boty Marii. Zároveň se oba rozpustile rozesmějí, okamžitě však přestanou, jakmile se objevím. Po krátké odmlce se opět dají do smíchu, až se celý dům otřásá. Marie natáhne nohy s Eisenbergovými botami a drží je ve vzduchu, tedy s Eisenbergovými vysokými černými botami, které on nosí pořád, s těmi neuvěřitelně měkkými, a přece vysokými černými botami, Gambetti, říkám mu. A Eisenberg poskakuje v Mariiných botách, v těch lehkých stříbrných třpytivých baletních střevíčcích v hale hostince V poustevně sem a tam; zároveň volají My jsme si vyměnili boty! My jsme si vyměnili boty! My jsme si vyměnili boty!, až jsou úplně vyčerpáni a Marie mi padne kolem krku a táhne mě k sobě na lavici v hale a líbá mě, zatímco Eisenberg se opírá zády o zeď a dívá se na nás, jak si sedáme na lavici. Marie mě líbá tak dlouho, dokud nevyskočím. V tom okamžiku Eisenberg žádá Marii, aby si jeho boty zase vyzula. Marie si zouvá Eisenbergovy boty a háže mu je na hlavu, Eisenberg uhýbá, klopýtne a boty hozené Marií ho skutečně zasáhnou do hlavy. Eisenberg se pro své boty, které leží na podlaze, shýbá a Marie přitom ukazuje na své baletní střevíce, které má Eisenberg stále ještě na nohou, říkám Gambettimu. Vypadalo to groteskně, Gambetti, Eisenberg ve svém černém kabátě až po kotníky a v Mariiných baletních střevících. Eisenberg říká, že si Mariiny střevíce nebude zouvat sám, že mu je máme zout my. Nato Marie udělá na Eisenberga dlouhý nos. Potom, když vidí, že Eisenberg je nešťastný z toho, že si má vyzout Mariiny baletní střevíce sám, pokleká a zouvá mu je. Eisenberg stojí bos v hale hostince V poustevně, řekl jsem Gambettimu, a kráčí k Marii, která se mezitím přitiskla ke mně. Eisenberg klečí před Marií a dává jí její střevíce. Jsou to tvé střevíce, pro tebe jsem si je zul, říká Eisenberg, dává střevíce Marii a zase vstává. Marie políbí Eisenberga, řekl jsem Gambettimu, a běží vpřed se střevíci v ruce. Eisenberg i já se za ní díváme. Doufejme, že naše dítě nezahyne, říká v tom okamžiku Eisenberg, řekl jsem Gambettimu. Zase začalo sněžit. Potom se vidím, jak sedím s Eisenbergem a Zacchim V poustevně, řekl jsem Gambettimu. Na stole máme Mariiny básně, Schopenhauerův Svět jako vůle a představa. Leží před námi otevřené, řekl jsem Gambettimu. Vstupuje hostinský, chce prostřít k snídani a říká, abychom uklidili stůl. Skliďte ty věci se stolu, říká hostinský a sám se ho chystá uklidit. Marie vstupuje v okamžiku, kdy se hostinský chystá uklidit stůl vlastníma rukama, aniž má naše svolení. Nedostane se však k tomu, aby Schopenhauerův Svět jako vůle a představa smetl se stolu, protože Eisenberg se na něho rozkřikne. Opovažte se! volá Eisenberg hostinskému do tváře. Marie stále stojí za hostinským a nejprve nechápe, co se děje, řekl jsem Gambettimu. Eisenberg vyskočil a několikrát vmetl hostinskému do tváře: Opovažte se! To hostinského teprve pobouřilo. Snaží se rychle dostat k otevřené Schopenhauerově knize, aby ji smetl se stolu, ale Eisenberg je rychlejší. Strhuje Schopenhauerovu knihu k sobě a drží ji pevně na prsou. Já sáhl rychle po Mariiných básních, Zacchi vzal naše poznámky, které ležely před námi na stole. Hostinský byl vzteky celý bez sebe a vyhrožoval nám zabitím. Byl to chlap jako hora a my z něho měli opravdu strach. Marie se posadila a přitiskla ke mně, řekl jsem Gambettimu. Vůbec nic nechápala. V Římě jsme jí popsali hostinec V poustevně jako ideální místo pro náš záměr, které spravuje přívětivý a nadevše ochotný hostinský, což je pro nás celkem příznivý předpoklad. A teď byla svědkem výstupu rozlíceného muže, který nám vyhrožoval zabitím, který, jak nám bylo jasné, se nezastaví před ničím. Hostinec V poustevně jsme si vybrali, protože žádný jiný, jak se nám zdálo, nepřicházel v úvahu pro náš záměr, totiž srovnat Mariiny básně s Schopenhauerovými myšlenkami v jeho knize Svět jako vůle a představa. Hostinský, neustále nám vyhrožuje zabitím, prostřel stůl, protože měl ve zvyku k snídani prostírat, ať se dělo co se dělo, řekl jsem Gambettimu, prostíral, poněvadž mu to jeho žena nařídila, a tak nám vyhrožoval zabitím a současně prostíral. A to jste ještě nezaplatili! zvolal náhle, zatímco my stále ještě ustrašeně tiskli k hrudi své knihy a poznámky a nedostali ze sebe ani slovo. Musíte okamžitě zaplatit! zvolal hostinský a několikrát to zopakoval, než prostřel stůl. Nebyli jsme schopni říci jediné slovo, věděli jsme však, že za dveřmi do kuchyně číhá jeho žena. Alespoň já to věděl, zdálo se mi, že ji za těmi dveřmi slyším dýchat. Hostinský se nedokázal při pohledu na naše knihy a poznámky uklidnit a i když už s prostíráním skončil, stále nám vyhrožoval. Takoví jako vy patří za mříže, náhle vyhrkl, pěkně vás všechny zavřít, řekl, stěží popadaje dech, takové, co jako vy s sebou nosí knihy a poznámky a mají na sobě takové oblečení, dodal a ukázal nejprve na Mariin šat a potom na Eisenbergův dlouhý černý kabát, a o Eisenbergových vousech řekl popuzeně, že takové vousy nosí lidé, kteří patří na šibenici. Hostinský ztropil strašlivou scénu, řekl jsem Gambettimu, několikrát vykřikl Takovou sběř jako jste vy (tedy jako my) je třeba vyhubit. Několikrát nám zakřičel do tváře slovo vyhubit. Potom, jako by ho přepadl náhlý záchvat, se chytil za prsa a opřel se o stůl. Využili jsme jeho záchvatu slabosti, vyběhli z místnosti a dali se z hostince V poustevně na útěk. Pelášili jsme z údolí, řekl jsem Gambettimu, tisknouce k sobě Schopenhauera a Mariiny básně, jako by nám šlo o život. Marii jsme vzali mezi sebe. Chumelilo tak hustě, že jsme neviděli na krok, ale brzy jsme doběhli na konec úzkého, sevřeného údolí. Gambetti poslouchal jako vždy velmi pozorně. Nepoložil mi jedinou otázku, týkající se mého snu. Ten jsem samozřejmě vyprávěl i Eisenbergovi, Zacchimu a Marii. Všichni mlčeli, neřekli ani slovo. Gambetti mluví o Marii jako o člověku, v němž je všechno zpřítomněno a který má sílu ducha to v sobě udržet, ať je v jakékoli společnosti. Proto bývá Marie vždy středem veškerého dění, aniž je nucena pronést jediné slovo. Spadolini se jím stává svým způsobem také, nezávisle na lidech, mezi nimiž se pohybuje. Marie na sebe musí nutně poutat veškerou pozornost, to ona ví, stejně jako Spadolini vždy okamžitě ví, že musí být středem každé společnosti. Pokud se Marie a Spadolini setkají, zákonitě každou společnost znemožní a zničí, jednoduše ji rozloží.