Od smrti rakouského spisovatele a dramatika Thomase Bernharda (1931–1989) uplynulo 12. února dvacet let. Za tu dobu jeho dílo neupadlo v zapomnění, jak mnozí kritici prorokovali. Právě naopak: z Bernharda se stal jeden z nejpřekládanějších a nejhranějších autorů německého jazyka, a zájem o jeho dílo stále roste. Jen několik týdnů po německém vydání vychází k autorovu jubileu kniha Moje ceny také v českém překladu.

Přestože text vznikl už v roce 1980, byl vydán až nyní, a okamžitě obsadil první místa žebříčků prodejnosti. Ve světle autorových rozsáhlých próz působí útlý svazek, rozdělený do devíti kapitol a čtyř dodatků, jako doplněk, variace na osvědčené téma. Autor v nich kousavě, komicky i tragikomicky popisuje okolnosti udělení literárních cen, kterých se mu dostalo. Jednou si koupí drahý oblek v luxusní prodejně „Sir Anthony“ krátce před ceremoniálem, aby ho po pár hodinách zase vrátil, protože si v nervozitě koupil o číslo menší. Jindy rozlítí přítomného ministra kultury svým stručným projevem, v němž pozuráží Rakousko i jeho obyvatele, že navztekaný ministr opustí sál. Další cenu proto Bernhardovi raději zašlou poštou.

Německo i Rakousko si svých autorů váží. Země udělují stovky stipendií a cen, města si považují za čest vyznamenat básníka či romanopisce, věnovat mu tučný nebo alespoň slušný šek a holedbat se kulturymilovností svých obyvatel. I politici chtějí být vidět vedle „lidí od kultury“, které sice nenávidí, ale bojí se to říkat nahlas. A k takovému ceremoniálu patří i projevy: darující musí dát najevo svou vážnost a důležitost, a obdarovaný by měl vyjádřit své díky za štědrost a moudrost donátorů. Tento běžný rituál Bernhard nesnášel, a přesto se ho účastnil: Při předávání cen trpěl jako zvíře. Seděl v sále, nenáviděl ty, kdo mu cenu udělují, spílal sám sobě, že nedokázal odmítnout provinční ocenění, připadal si jako Kafkův hrdina vedený na popravu. Ale nakonec se vždycky zvedl a pronesl kratší či delší projev. Nejradši by si ale vzal peníze bez proslovů a pompy. Tak proč ceny přijímal? Mohl je šmahem odmítat jako jeho kolega Peter Handke. Büchnerovu cenu prý přijal proto, že ve stejný den měla narozeniny „tetička“, jak říkal své o sedmatřicet let starší přítelkyni, která se jej ujala jako syna, starala se o něho, platila pobyty v sanatoriích a tahala ho z „existenčních katastrof“. Rakouskou státní cenu zase převzal kvůli tomu, že ji přesně před třiceti lety obdržel jeho dědeček, slabý spisovatel Johannes Freumbichler. Nejsilnějším důvodem byly ale pokaždé peníze: potřeboval splácet dluhy, renovovat polorozpadlý statek, koupit si auto. Důvod pochopitelný, byť u zásadového autora poněkud překvapivý, což Bernhard nezastírá: „Nejsem ochoten odmítnout pětadvacet tisíc šilinků, říkal jsem, jsem chtivý peněz, bezcharakterní, sám jsem svině.“

Bernhardovy děkovné projevy se omezují na lapidární „děkuji“ nebo stručnou řeč, v níž stihne urazit kde koho, byť má pocit, že šlo o řeč s tématem filozofickým, „poněkud hlubokomyslným“. Když jej ministr kultury v oslavném projevu při příležitosti udělení Rakouské státní ceny za literaturu nechtěně urazí mylnou informací o jeho nerakouském původu, krátce zvažuje, zda se vzepřít: „seděl jsem tady a nemohl se bránit, nemohl jsem prostě vyskočit a říci ministrovi do tváře, že to, co říká, je nesmysl a lež. To jsem nemohl.“ Ale ano, mohl. Pokrytectví a hamižnost, které tak rád vyčítal ostatním, se nyní vyjevuje jako další rys Bernhardovy osobnosti. Nejvíc patrná je ve chvíli, kdy se Bernhard stal porotcem Literární ceny svobodného hanzovního města Brémy, kterou rok před tím sám obdržel. Na zasedání poroty navrhl na cenu Eliase Canettiho za román Zaslepení, ale jeden z porotců poukázal na spisovatelovy židovské kořeny, což okamžitě ukončilo rozpravu o návrhu. A Bernhard neodešel, nepráskl dveřmi, neprojevil občanskou kuráž, jak to požadoval po jiných.

Bernhardovy texty polarizují: čtenáři je buď milují, nebo z hloubi duše nenávidí. Pro někoho představuje jeho spílání a nadávání všemu rakouskému jen přehnanou reakci ukřivděného a zamindrákovaného pisálka, pro jiné jde o brilantní postřehy o povaze člověka a světa.

Bernhard nikdy nebyl tak vážný a upřímný jako v této knize. Moje ceny jsou mimořádným souborem, který o spisovateli vypovídá víc než většina z předchozích dvaceti svazků. To, co z brilantních próz (Mýcení, Wittgensteinův synovec, Vyhlazení) tu a tam prosakovalo jako neurotická manýra zastíraná mistrnou stylistickou kvalitou textu, nyní vystupuje na povrch zcela nepokrytě: Thomas Bernhard byl vynikající spisovatel a nechutný člověk. A sám si to uvědomoval: „Po všechna ta léta, v nichž jsem ještě dostával ceny, jsem byl příliš slabý, abych je odmítl. Tady má můj charakter trhlinu, opakoval jsem si pokaždé, značnou trhlinu.“