V polovině prosince uspořádal Nizozemský produkční a překladatelský fond čtvrtý ročník sympozia pro překladatele. Koná se každoročně touto dobou v areálu Katolické univerzity v Nijmegenu. Program je dvoudenní, přičemž první den je věnován diskusi na určité téma (letos Překladatel hledá text, text hledá překladatele) a druhý den probíhají překladatelské dílny (letos překládání do angličtiny, francouzštiny a němčiny, ale také z čínštiny a překládání divadelních her z angličtiny). První den tradičně uzavírá vystoupení některého spisovatele. Tak třeba v loňském ročníku debatovala belgická autorka literárních cestopisů Lieve Jorisová se skupinkou svých překladatelů, letos sdílela kultivovaná autorka středního proudu Anna Enquistová (1945) s téměř dvousethlavým překladatelským publikem své pocity a zkušenosti se zahraničními překlady.

Předkládám ve zkratce zajímavé body z jejího vystoupení i reakce obecenstva, mé vlastní komentáře jsou v závorce proloženě.

Anna Enquistová vnímá překládání svých děl téměř jako znásilnění (tentýž výraz použila loni i Jorisová), až na druhém místě je radost z toho, že její knihy proniknou k dalšímu okruhu čtenářů. Když se připravoval německý překlad její prozaické prvotiny Mistrovské dílo, zapsala se dokonce do kursu němčiny (jako každý Nizozemec s ukončeným středním vzděláním základy tohoto jazyka – plus angličtiny a francouzštiny – ovládala, šlo o zdokonalení), protože chtěla osobně dohlédnout na kvalitu a věrnost překladu. S překladatelkou byla průběžně v čilém styku a spoluprací se spřátelily. Až později zjistila, že tento postup není běžný. Přesto i nadále od svých překladatelů očekává, že se s ní spojí a budou hojně konzultovat – jen tak dokáže překonat úzkost z toho, že své „dítko“ vydává všanc. (Enquistová přitom píše čtivě a přehledně, zkušený překladatel nenaráží na žádné nejednoznačnosti či různé možnosti interpretace, které by volaly po kontaktu s autorem). Dilema vzniklo kolem slůvka „kut“ (ženské pohlaví), které v textu používají ženské postavy středního věku. V knize se líčí prostředí vyšších středních vrstev s uměleckými sklony a podle autorky patří toto slovo neodlučně k charakteristice postav i prostředí (ba co víc, je to dosti běžné zaklení napříč společností už od školního věku). Podle překladatelky by v němčině doslovný překlad v ústech hrdinek působil velmi hrubě a provokativně (podobně jako v češtině). Anna Enquistová nakonec ustoupila, i když si klade otázku, zda to bylo správné. Připustila by např. v překladu do arabštiny, aby devítiletá holčička šlapající s rozevlátými vlasy na kole, dostala v arabské verzi s ohledem na místní zvyklosti na hlavu šátek?

Reakce z publika (jeden z německých účastníků): Potvrzuje stanovisko překladatelky a snaží se vysvětlit rozdíly (autorka s šibalským mrknutím poznamenává, že „kut“ je přece „kut“ bez ohledu na hranice – nezdá se, že by ji rodilý Němec přesvědčil, vždyť chodila na němčinu).

(jiná účastnice): Nedomnívá se autorka, že dílo je autonomní, stojí samo o sobě, takže kontakt překladatele s autorem není nutný (nakonec často – u nežijících autorů – ani není možný)?

Anna Enquistová uvádí odstrašující příklady zahraničních vydání svého druhého románu Tajemství. Švédský překlad se jí naštěstí dostal do rukou ještě v rukopise – jazyk slušně ovládá (její manžel je švédský cellista), a tak mohla včas zakročit, když zjistila, že muzikantský (zejména klavíristický) žargon, který v tomto příběhu introvertní pianistky hraje velmi důležitou roli, nebyl adekvátně přeložen. Hůř to dopadlo s maďarským překladem. Tam darovala výtisky manželovým maďarským spoluhráčům, a až od nich se dozvěděla, že i maďarský překladatel v tomto bodě ztroskotal. Při autorských čteních v Maďarsku jí přitom líčili obtíže s vydáváním nizozemských autorů, vysoké ceny papíru i to, že k dotisku nedojde prakticky nikdy, takže možnost opravit překlad v příštím vydání odpadá. O to víc ji takový překladatelský zmetek mrzí.

Reakce z publika (belgický básník a překladatel Mysjkin): Jak je to možné? Šlo snad o nezkušené překladatele? (Mysjkin tu vyjadřuje určité podráždění celého publika – cítíme se napadeni ve stavovské cti: nejen že spisovatele znásilňujeme, neumíme si poradit ani s žargonem).

Anna Enquistová: Ne, nebyli to žádní začátečníci, ale nejspíš lidé bez jakékoliv hudební průpravy, a tak žargon v textu nerozpoznali. Tím pádem nedošlo ani ke konzultacím s odborníky.

Ale autorka se setkává i s jinými podrazy. Ve francouzském vydání překladatel bez jejího vědomí změnil jméno hrdinky. Wanda Wiericke (Wanda podle slavné polské cemballistky Wandy Landowské, krajové příjmení z okolí Leidenu, navíc samozřejmě aliterace) se ve francouzštině změnila na Doru. Autorka líčí téměř fyzickou nevolnost, když při besedách ve Francii musí s ohledem na čtenáře používat toto nové jméno.

Reakce z publika: Zjistila, čí to byl nápad? Podle zkušeností tohoto účastníka totiž takové tahy někdy dělá nakladatelství bez vědomí (a souhlasu) překladatele.

Anna Enquistová se o přesné okolnosti vlastně dosud nezajímala, snad při příští návštěvě.

(Naštěstí následuje i několik příkladů dobré překladatelské práce a tvůrčího přístupu, zejména při převodu autorčiných veršů, takže jiskřivé setkání končí ve smířlivém ovzduší).

Co z toho plyne: úleva – oproti překladatelům do světových jazyků máme výhodu, že nám spisovatelé nemohou fušovat do řemesla. Ovšem na tom „znásilňování“ také něco je (spisovatel sice teoreticky může říct „ne“, ale jiná věc je, jak by na odmítnutí reagoval jeho nakladatel). Proto bychom měli přistupovat k textům s pokorou, nepodceňovat zdánlivě jednoduché knihy a nepouštět se raději do hudební tématiky, když si – lapidárně řečeno – pleteme dur a moll. Vždyť okolnosti vydávání nizozemských autorů u nás se velmi podobají maďarské situaci, takže případná škoda (papíru i literatury) se už nedá napravit.

V polovině prosince uspořádal Nizozemský produkční a překladatelský fond čtvrtý ročník sympozia pro překladatele. Koná se každoročně touto dobou v areálu Katolické univerzity v Nijmegenu. Program je dvoudenní, přičemž první den je věnován diskusi na určité téma (letos Překladatel hledá text, text hledá překladatele) a druhý den probíhají překladatelské dílny (letos překládání do angličtiny, francouzštiny a němčiny, ale také z čínštiny a překládání divadelních her z angličtiny). První den tradičně uzavírá vystoupení některého spisovatele. Tak třeba v loňském ročníku debatovala belgická autorka literárních cestopisů Lieve Jorisová se skupinkou svých překladatelů, letos sdílela kultivovaná autorka středního proudu Anna Enquistová (1945) s téměř dvousethlavým překladatelským publikem své pocity a zkušenosti se zahraničními překlady.

Předkládám ve zkratce zajímavé body z jejího vystoupení i reakce obecenstva, mé vlastní komentáře jsou v závorce proloženě.

Anna Enquistová vnímá překládání svých děl téměř jako znásilnění (tentýž výraz použila loni i Jorisová), až na druhém místě je radost z toho, že její knihy proniknou k dalšímu okruhu čtenářů. Když se připravoval německý překlad její prozaické prvotiny Mistrovské dílo, zapsala se dokonce do kursu němčiny (jako každý Nizozemec s ukončeným středním vzděláním základy tohoto jazyka – plus angličtiny a francouzštiny – ovládala, šlo o zdokonalení), protože chtěla osobně dohlédnout na kvalitu a věrnost překladu. S překladatelkou byla průběžně v čilém styku a spoluprací se spřátelily. Až později zjistila, že tento postup není běžný. Přesto i nadále od svých překladatelů očekává, že se s ní spojí a budou hojně konzultovat – jen tak dokáže překonat úzkost z toho, že své „dítko“ vydává všanc. (Enquistová přitom píše čtivě a přehledně, zkušený překladatel nenaráží na žádné nejednoznačnosti či různé možnosti interpretace, které by volaly po kontaktu s autorem). Dilema vzniklo kolem slůvka „kut“ (ženské pohlaví), které v textu používají ženské postavy středního věku. V knize se líčí prostředí vyšších středních vrstev s uměleckými sklony a podle autorky patří toto slovo neodlučně k charakteristice postav i prostředí (ba co víc, je to dosti běžné zaklení napříč společností už od školního věku). Podle překladatelky by v němčině doslovný překlad v ústech hrdinek působil velmi hrubě a provokativně (podobně jako v češtině). Anna Enquistová nakonec ustoupila, i když si klade otázku, zda to bylo správné. Připustila by např. v překladu do arabštiny, aby devítiletá holčička šlapající s rozevlátými vlasy na kole, dostala v arabské verzi s ohledem na místní zvyklosti na hlavu šátek?

Reakce z publika (jeden z německých účastníků): Potvrzuje stanovisko překladatelky a snaží se vysvětlit rozdíly (autorka s šibalským mrknutím poznamenává, že „kut“ je přece „kut“ bez ohledu na hranice – nezdá se, že by ji rodilý Němec přesvědčil, vždyť chodila na němčinu).

(jiná účastnice): Nedomnívá se autorka, že dílo je autonomní, stojí samo o sobě, takže kontakt překladatele s autorem není nutný (nakonec často – u nežijících autorů – ani není možný)?

Anna Enquistová uvádí odstrašující příklady zahraničních vydání svého druhého románu Tajemství. Švédský překlad se jí naštěstí dostal do rukou ještě v rukopise – jazyk slušně ovládá (její manžel je švédský cellista), a tak mohla včas zakročit, když zjistila, že muzikantský (zejména klavíristický) žargon, který v tomto příběhu introvertní pianistky hraje velmi důležitou roli, nebyl adekvátně přeložen. Hůř to dopadlo s maďarským překladem. Tam darovala výtisky manželovým maďarským spoluhráčům, a až od nich se dozvěděla, že i maďarský překladatel v tomto bodě ztroskotal. Při autorských čteních v Maďarsku jí přitom líčili obtíže s vydáváním nizozemských autorů, vysoké ceny papíru i to, že k dotisku nedojde prakticky nikdy, takže možnost opravit překlad v příštím vydání odpadá. O to víc ji takový překladatelský zmetek mrzí.

Reakce z publika (belgický básník a překladatel Mysjkin): Jak je to možné? Šlo snad o nezkušené překladatele? (Mysjkin tu vyjadřuje určité podráždění celého publika – cítíme se napadeni ve stavovské cti: nejen že spisovatele znásilňujeme, neumíme si poradit ani s žargonem).

Anna Enquistová: Ne, nebyli to žádní začátečníci, ale nejspíš lidé bez jakékoliv hudební průpravy, a tak žargon v textu nerozpoznali. Tím pádem nedošlo ani ke konzultacím s odborníky.

Ale autorka se setkává i s jinými podrazy. Ve francouzském vydání překladatel bez jejího vědomí změnil jméno hrdinky. Wanda Wiericke (Wanda podle slavné polské cemballistky Wandy Landowské, krajové příjmení z okolí Leidenu, navíc samozřejmě aliterace) se ve francouzštině změnila na Doru. Autorka líčí téměř fyzickou nevolnost, když při besedách ve Francii musí s ohledem na čtenáře používat toto nové jméno.

Reakce z publika: Zjistila, čí to byl nápad? Podle zkušeností tohoto účastníka totiž takové tahy někdy dělá nakladatelství bez vědomí (a souhlasu) překladatele.

Anna Enquistová se o přesné okolnosti vlastně dosud nezajímala, snad při příští návštěvě.

(Naštěstí následuje i několik příkladů dobré překladatelské práce a tvůrčího přístupu, zejména při převodu autorčiných veršů, takže jiskřivé setkání končí ve smířlivém ovzduší).

Co z toho plyne: úleva – oproti překladatelům do světových jazyků máme výhodu, že nám spisovatelé nemohou fušovat do řemesla. Ovšem na tom „znásilňování“ také něco je (spisovatel sice teoreticky může říct „ne“, ale jiná věc je, jak by na odmítnutí reagoval jeho nakladatel). Proto bychom měli přistupovat k textům s pokorou, nepodceňovat zdánlivě jednoduché knihy a nepouštět se raději do hudební tématiky, když si – lapidárně řečeno – pleteme dur a moll. Vždyť okolnosti vydávání nizozemských autorů u nás se velmi podobají maďarské situaci, takže případná škoda (papíru i literatury) se už nedá napravit.