Román Anny Enquistové (nar. 1945) Návrat domů vypráví příběh manželky slavného mořeplavce Jamese Cooka, která čeká na jeho návrat z druhé cesty kolem světa. V první části nás zprvu uchvátí harmonická idyla manželství, které je natolik ukotveno důvěrou a vzájemným pochopením, že může fungovat navzdory fyzické vzdálenosti. Vyvstává před námi obraz vyrovnané, silné ženy, stojící pevně na zemi, která se snaží v „meziprostoru, mezi manželovou nepřítomností a jeho návratem“ připravit dům, zahradu i sebe samu na Jamesův příjezd.

Musím!
Elizabeth chce být ženou „pro svého manžela“, která „se chce radovat pro něho i s ním“ a pevně doufá, že nyní konečně zůstane manžel doma s rodinou. Pod zdánlivě klidnou hladinou toku každodenních příprav jako by však „čas od času vystřelovaly varovné šípy obav“. Autorka velmi citlivě zachycuje vpády zneklidňujících pochybností, myšlenek a vytěsněných vzpomínek i zakázaných přání, které se hrdinka snaží vždy rychle zaplašit a které se ozývají čím dál častěji zejména po Jamesově návratu domů. Elizabeth budí již od začátku dojem, jako by plnila nějakou roli a chtěla dostát veškerým očekáváním, zvláště ze strany manžela.

V úsporných sondách do jejího nitra čtenáře stále více zneklidňuje frekvence jakéhosi imperativu, vyjadřovaného mimo jiné nadužíváním slovesa musím: „Spoléhá se na to, že zvládám každodenní starosti, musím být strážcem jeho domovského přístavu, musím dětem každý den vykreslit obraz jejich otce, aby se nelekly, až vkročí do domu. Musím zavařit angrešt, musím se postarat, aby na zahradě nepřišlo nic nazmar.“ Ve druhé části se hrdinčina potřeba mít vše pod kontrolou stupňuje a je stále více cítit, že se Elizabeth před manželem musí v mnohém sebezapírat a není zcela sama sebou. Zároveň celý oddíl prolínají náznaky odcizení, které se vkrádá do jejich manželství i do celého domu a které vyvrcholí zjištěním, že James opět podlehne volání moře a odjede na svou poslední, tragicky končící plavbu. Již po jeho odjezdu v hrdince odumře něco, co neoživí ani nový potomek.

Důvěrnost na dálku
Třetí část knihy má výrazně existenciální ladění. Elizabeth se hroutí její neochvějný, pragmatický přístup k životu; začíná se odcizovat realitě a čelit pocitům absurdity, které vrcholí zejména poté, co se dozví, že James byl na cestě zavražděn domorodci. Po jeho smrti se zabývá stále více otázkou, co měla skutečná osobnost jejího manžela společného s obrazem, který si léta nosila v sobě a který se nyní rozdrolil na kusy. Nemožnost plně pochopit druhého člověka se stává v románu stále aktuálnější, stejně jako otázka citové blízkosti v mezilidských vztazích, která mnohdy nemá nic společného s fyzickou přítomností druhé osoby a frekvencí společně zažitých chvil. V křehké a propletené pavučině vztahů kolem hlavní hrdinky jako by se spíše ukazovalo, že geografická vzdálenost dává někdy protagonistům větší možnost důvěrnosti než těsné, každodenní soužití. Jako by si Elizabeth byla s manželem nejblíže, když byl na moři a dělily je tisíce mil, a v dobách, kdy vedle sebe žili, se k němu snažila spíše různými způsoby přiblížit.

Jejím spřízněným partnerem byl dále rodinný přítel Hugh Palliser, s kterým zažila několik okamžiků skutečného souznění, přestože zůstala jejich implicitní blízkost nenaplněna a ve skutečnosti se vídali velmi sporadicky. Důvod, proč se vždy minuli v touze vztah naplnit a přiblížit se jeden druhému, zůstane nejasný jak čtenáři, tak i hrdinům samotným, stejně jako příčina toho, proč se Elizabeth nemohla citově sblížit se svým nejmladším synem, přestože se o to snažila ze všech sil, a s mrtvou dcerou Lilly žila v těsném kontaktu i po její smrti a nechávala ji vedle sebe růst a dospívat ve svých představách. Složitosti a nejasnosti přibližování a vzdalování v mezilidských vztazích autorka zachycuje úsporným, náznakovým stylem a vyhýbá se jakékoli psychologizaci. Přesto však dokáže mistrně popsat nepatrné, téměř neviditelné detaily zrcadlící klíčové události ve vnitřním světě hrdinů.

Smrt, smíření a klid
K nejsilnějším momentům četby patří fáze, kdy se Elizabeth dostane do jakési letargie poté, co přijde o další dítě, introvertního Nathana. Jestliže po smrti manžela cítila v první chvíli jakousi trapnou úlevu a vztek, tato ztráta ji naprosto odtrhne od reality. Pokud až do této chvíle měla potřebu za všech okolností fungovat a stále si kladla nové a nové úkoly, nyní spadla do propasti, okolo které již delší dobu kroužila, a zcela se nechala pohltit bolestí. Autorka zde bravurně popisuje fázi tzv. odtruchlení ztráty, bez které nelze smrt blízkého plně překonat, propad do hluboké deprese na hranici života, do níž se z pochopitelných důvodů nechce nikomu z nás.

Klíčovým impulsem pro získání nové síly do života je pro hrdinku zejména setkání s Nathanovým blízkým přítelem varhaníkem, který zkroušené ženě osvětlí, co všechno znamenala pro jejího syna hudba. „Kdo žije s hudbou, žije dobrý život. I když je krátký. Nat nebyl nikdy sám, nikdy ztracený. Vždycky měl v hlavě hudbu. I ve chvíli smrti. Nebyl opuštěný. Byl naplněný tím nejhezčím, co znal, stal se součástí toho jediného, co může nabídnout vysvobození.“ Nathan je tedy dalším hrdinou, s kterým se Elizabeth duševně protne po jeho smrti. Ke konci románu hrdinka objevuje nový rozměr, a přestože není věřící, začne vnímat okamžik jako součást něčeho, co přesahuje každodenní realitu, a pomalu se otevírá životu. Třebaže je v závěru stařenou opuštěnou všemi blízkými, vyzařuje z ní smíření, síla a klid.